DIDUS INEPTUS

Petr Bezruč

DIDUS INEPTUS
Do vody, do vln do vysokých perutí biju. Na Mauriciu před lety pták žil, tož didus ineptus. A daleký slunce a daleký písně dráp vytiskl křivý on do mechu plísně, nech smála se zora, nech příboj se valil, v srsť temnou a teplou se mlčeliv halil, nech hučelo moře, nech prales se bořil, přitisknut ke kři se do bahna nořil, ciz kapradí vůni, ciz papoušků plesu, v svých tesklivých zorech žal nesl svých lesů; když vnikali v lesy rok za každým rokem, uhýbal těžko svým belhavým krokem, zlých vyhasl vrahů pod šípy a kyji, pod rukama mužů, co vraždí a bijí, tich nastavil zobák jen prosebný, křivý, vyhasl jak alka, jak zahyne kivi... * Tak v úsměvu bohů, tak v rachotu bubnů, tak v slunečném srpnu, tak v deštivém dubnu, nech podzimní dým z řeky po vrbách stoupal, nech za zpěvu kosa, jenž na kři se houpal, 119 za zvonění syring, za rákosí šeptu svůj život jsem žil roven didu ineptu: nech meč holý blyskl, nech chřestila pouta, nech barvínek smál se, nech voněla routa, nech v červnu jsem šel klasy praskajícími, nech přes potok sepjatý náramkem zimy, či po návsi šuhaji zpívajícími a mezi děvčaty černovlasými, žil – zahynul jsem, didus ineptus. 120

Básně v knize Slezské písně: