SMRT CAESAROVA

Petr Bezruč

SMRT CAESAROVA
Když Domitian stál pod sluncem Dáků hor transsylvanských v patě, synům země pod ztrátou hrdla ctít jej bylo bohem. Tři uzřel jednou, kdož se nesklonili, tož stařík, synek, muž. A měli tmavé vlasy, jak lesní zvonky tmavomodré oči, pleť osmahlou. – „Co slova Caesarova jste nedbali?“ – Náš bůh je, Pane, slunce. „Jsem synem slunce.“ Zůstali tři němi, a v očích čítal Caesar pohrdání. „Váš kmen?“ – Z těch sluncem oblévaných a strmých hor jsme, – je nás sedm tisíc. „Tož ty tři napřed, pak těch sedm tisíc mi pobijete, kámen na kameni a duše na duši nech nezůstane.“ A téže noci krev sedmi tisíců svých dětí pilo slunce, kdy splnila se vůle Caesarova. Dva roky potom jel Caesar v nosítkách přes most a Tiber. Oko baziliščí zří mladou ženu, nech tvář zakrývala, tmavými vlasy probleskly dvě oči, tak tmavomodré jako lesní zvonky. 107 „Čí jsi?“ – Žoldnéře Septimia žena. „Tys dcera Dáků?“ – Řekl jsi, ó Pane! „Muž tebe ušetřil?“ – Když mečem máchl, jsem řekla, Pane, u kolenou jeho: kdo mne zabije, zabije Caesara. Jsem kněžka-vědma. – Věrný svému králi... „Tvůj klín jej lákal, modré tvoje oči, tvé tmavé vlasy, prolhaná tvá ústa. Jich svažte k sobě, vrzte do hlubiny.“ Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou to blesklo modrem, jak když zatřpytí se ve zvadlém listí v podzim pod kořeny – rád na ně hledíš – tmavé lesní zvonky; meč zazvonil a tůň se utišila. A ten sám večer když těžkou hlavu nad falernským vínem nachýlil Caesar, bručel nad pohárem: „Jsem Diem dnes, když Caesara jsem zabil.“ * Za patnácte roků stál bratr Septimiův chorý stářím nad Tiberem a řekl vojínovi: Zde s toho mostu tvou matku, otce svrhl Imperator, když povraždil kmen její nad Dunajem. A téže noci byl zabit Caesar vojínem své stráže, jak suchým Tacit poznamenal perem. 108

Básně v knize Slezské písně: