TOŠONOVICE

TOŠONOVICE
Z Frydku šel jsem do Těšína. V srpnu bylo, teplo bylo, na silnici nadešel jsem šumné děvče z Tošonovic. S panem Bog', dźevuška švarna. „S Panem Bog', dźeń dobrý, pane.“ Z kuń, kaj idźeš? „Do fabriky do Ćešina z Tošonovic.“ Do pěruna, jaks-je švarna, jaké oči, jaké renčky! „Po falešnu pán mi řondźi.“ Yn po pravu. A čís-je ty? „Bystrońova z Tošonovic.“ Tys-je Polka? „Ni, Moravka.“ Vyhrnulo bílé zoubky, zle se na mne podívalo švarné děvče z Tošonovic; „to jen u nás rektor Polák, ten nám dává polské knížky, ale my jen po moravsky řondźimy, co z Tošonovic.“ 48 Folvarkem řeč naše zněla, Harasovských, Tošonovských. Dávno tomu. Cizí řečí mluví dnes Tluk z Tošonovic. Až se zase ve vlast vrátím, půjdu z Frydku do Těšína, přejdu Dobrou, Vojkovice, půjdu kolem Tošonovic. Půjdu kolem polské školy, polské po dědině půjdu: vzpomenu, jak zlobilo se, když jsem se ptal, je-li Polka, švarné děvče z Tošonovic. 49