DIDUS INEPTUS
Do vody, do vln do vysokých
perutí biju.
Na Mauriciu
před lety pták žil, tož didus ineptus.
A daleký slunce a daleký písně
dráp vytiskl křivý on do mechu plísně,
nech smála se zora, nech příboj se valil,
v srsť temnou a teplou se mlčeliv halil,
nech hučelo moře, nech prales se bořil,
přitisknut ke kři se do bahna nořil,
ciz kapradí vůni, ciz papoušků plesu,
v svých tesklivých zorech žal nesl svých lesů;
když vnikali v lesy rok za každým rokem,
uhýbal těžko svým belhavým krokem,
zlých vyhasl vrahů pod šípy a kyji,
pod rukama mužů, co vraždí a bijí,
tich nastavil zobák jen prosebný, křivý,
vyhasl jak alka, jak zahyne kivi...
*
Tak v úsměvu bohů, tak v rachotu bubnů,
tak v slunečném srpnu, tak v deštivém dubnu,
nech podzimní dým z řeky po vrbách stoupal,
nech za zpěvu kosa, jenž na kři se houpal,
119
za zvonění syring, za rákosí šeptu
svůj život jsem žil roven didu ineptu:
nech meč holý blyskl, nech chřestila pouta,
nech barvínek smál se, nech voněla routa,
nech v červnu jsem šel klasy praskajícími,
nech přes potok sepjatý náramkem zimy,
či po návsi šuhaji zpívajícími
a mezi děvčaty černovlasými,
žil – zahynul jsem,
didus ineptus.
120