CHYCENÝ DROZD
Můj stryk byl ptáčníkem vášnivým.
Chytal a prodával drozdy.
Přes květen, čert panský zákaz cti,
beskydské prosmýčil hvozdy.
Vybral ta střapatá ptačátka,
když se jim kabátek zhustil,
samečci dali se do zpěvu,
kačky do svobody pustil.
Zestárl – potkám ho s ptáčetem:
Jak jde řemeslo? A spěchám.
„Ni, to je kořist má poslední,
toho si pro stáří nechám.“
Za měsíc přišel jsem do stryka.
Pták tich a vážný jak bača:
Stryku, to ptačisko vysmyčte,
nězpive – bedźe to kača.
„Mudroku, pod zobák podiv se,
jak se ten černý pruh stáčá:
Chceš učit starého ptáčníka?
Sameček – nimo, že kača.“
67
Po letech stryka jsem navštívil,
sivý jak myš, ticho hledí,
z dýmečky obláčky vypouští,
krotký drozd na stole sedí:
sivý a tichý jak starý stryk,
vážný a hrubý jak bača;
stryk se za ušima poškrabal:
Synku, měls pravdu – je kača.
Do lesů nělza víc. Ptačátku
pohladil hlavičku jemnou:
Choć kaća, choć mi nic nězpive,
něch už tu dožije se mnou.
Tak také dožijí básníci.
Do světa písně ven pošlou,
smutek si nesou za výslužku
v samotu v budoucnu došlou.
68