NÁVRAT
Po letech, po letech v rodnou mou ves
vrací mne života příval.
Můj krok, krok děvčete na prvý ples,
hořelo slunce, kos zpíval.
Ten starý kostel a ten černý les,
domky se pod strání hrbí,
pod brvou roztála vzpomínek rez,
na řece ty staré vrby!
Přejdu jen; nevím, kam nohu bych nes,
do cizích rukou grunt kles náš;
nehryzeš? Ach tys-je Dombrovských pes!
Viď, synku, že mne už neznáš?
Zdráv farář? Zdráv rektor? Každý mne bil,
býval jsem čertovo kvítí;
zdráv starý grof je-li? Byl Němec, byl,
v pokoji nechal nás žíti.
V drahou mi školu zřím, pod okna rám,
srdce se zachvělo v křeči:
děti, ty děti, ty modlí se tam
protivnou panskou mi řečí.
34
Utíkám k hřbitovu. Co jsem měl rád,
dříme tam, – ne v duši mojí;
co jsem byl v cizině, kdo šel v zem spát,
polský kříž v hlavách mu stojí.
V portále zámku vryt dravý je pták,
zobákem rovná si pero.
Kdo koupil panství, a čí je to znak?
Mrtvi jsme. Hleď, markýz Gero.
Šest židů v dědině, burmistr žid,
barevna žultá u řeky.
Tak klesl hluboko, Pane, ten lid,
že jsi ho proklel na věky?
Ještě otázka: ta nechtěla ven,
jak by kol šíje šla smyčka,
jak by mi dávila poslední sen:
zdráva-li... górna Maryčka?
Milý byl v cizině. Tož zaprosil
bohatec, jakých pořídku;
pravda, že od rána do noci pil,
měl z čeho, ten barvíř z Frydku.
Ze vsi šel sešlý a sehnutý muž,
ret se chvěl, v brázdu se díval.
Za hory slunce se sklánělo juž,
voněla země, kos zpíval.
35
Sešlý muž, sehnutý z dědiny šel,
v duši žal hluboký nese;
v komické vrásky tvář nabranou měl,
vydrž... až sám budeš v lese.
36