Když tatíček náš, uštván „vědci”,
opustil, pero v ruce, svět,
maminka měla malou pensi
a dětí šest pod čtrnáct let.
Když v les jsme zašli, mládež prudce
od stromu k stromu lítala,
maminka měla košík v ruce
a šišky cestou sbírala.
A když dnes časem kroky řídím
tam, kde pták v háji ozve se,
chudobné robky s dětmi vidím
sbírati šišky po lese.
A tu nade mnou, kdesi s výšky,
hlas nezapomenutý zní,
(maminky zhaslé hlásek tklivý,
nesmělý, lichýtichý, starostlivý):
sbírejte, děti moje, šišky,
nemáme dříví k topení.
[5]
– Já Vám nepředepisuji, jak se máte psát, nejsem profesor, který chce poroučet. Ale já jsem z východu, kde mluvíme dobře, řečí starobylou: My skloňujeme: Šmahel – Šmahla – Šmahlová! Jako Karel – Karla, orel – orla. Proto může verše vydat Anna Šmahlová – a ne Šmahelová! Mne ta Vaše forma rýpe do žeber a já ji nechci vidět tam, kde bude stát řeč moje! – To si vše rozmyslíte.
Z dopisu Petra Bezruče
Na paměť pětiletí popravy Aloise Šmahla, knihkupce v Jaroměři, vydala jako soukromý tisk Anna Šmahlová v Jaroměři v červnu 1947. Linoleoryty vyzdobil Ferdiš Duša. Vytiskla tiskárna Orbis v Praze.
E: mk; 2007
[6]