OTAKARU BYSTŘINOVI K SEDMDESÁTCE
Nech mladší, jsem kmetík starý,
ale Tys stareček jarý!
Jak to? – Tato příčina,
dvojitá i jediná:
božský humor s Tebou běžel
a na stole vždycky ležel
lék, dar vzácný Gambrina.
Také miloval jsi slivy,
jak ogar, jak stařík sivý.
Čemuž? – Tato příčina,
dvojitá i jediná:
nejsou jenom na povidla,
nýbrž také léku zřídla,
perlící a pálená.
12
I když už překročen zenit,
na Zubatou zuby cenit
hleď, kmete drahocenný:
z chajdy ven, ochechulice,
můj štít pevný slivovice
a oštěp stvol ječmenný!
Nerač háv pozemský svlékat
a nech třicet roků čekat
to nebe tam nahoře:
zdravým jako býček čuj se
a junácky pohybuj se
v našem hříšném táboře.
Bude pak radosti v nebi:
světci se radostně šklebí
i ten asket z povzdálí:
vybíhají vstříc ti dítky,
zve tě něžně do besídky
Miss Maria z Magdaly.
13
Všude známé obličeje:
kdo se tam na Tebe směje,
záře jako Jezule?
Alois Zábranský-Červínek
čili Baltazar Pelyněk,
autor božské Břehule.
Úsměv bílým vousem bruslí
Pána – jindy mrak na víčku:
a hned nebe plno huslí,
plno smíchu andělíčků.
Bude dobře tam nahoře?
Pán, v andělů skrytý choře,
kolem cherubínů stráž,
řekne: Budiž zdráv, starečku,
jen se posaď ke slunečku,
šak kostečky choré máš!
14
Potěšíš světice v kole
humorem, jejž sebrals dole,
své písničky zazpíváš:
(ale „Na peci na zadku”
píseň šelmovskú a krátkú,
již rád zazpíváš k ostatku,
před mlaďátky vynecháš!)
A co se ohlížíš nazad?
Zde Ti nikdo nesmí kázat,
čest zde měj, ne potupu!
Šak jsi v žití zkusil dosti:
čerti, věďmy, zlé mocnosti
nemají sem přístupu!
*
Tak se s Tebou zatím loučím
a v ochranu Tě poroučím
léků dvou, jež známy nám:
desíti let po proletě,
budu-li chodit po světě,
zase Tobě zazpívám.
15