Jak velice si páni libovali,
když ženy nás tu s něčím porovnali.
Sotva že laskavě se pousmějem,
jsme sluncem prý a rozehřejem;
tu o paprscích mluví, žhavém plání
a zhynuli by v lásky vlnách kolisání.
Však slunko to-li ve své moci mají,
jsme kvítkem, jež co motýl oblétají! –
A spojí-li nás kněze požehnání,
tuť teprv mění se jich porovnání.
Dnes andělem jsme – zítra ovečkou,
ba někdy dokonce i zlatou děvečkou.
Tak to jde dál, až zblednou naše líce –
pak prý jsme křížem jim a ničím více.
Však hůře často v manželství je takém,
tam zbožňované slunko dokonce je drakem!
An tedy muži, učení co kantoři,
v rozličném porovnání s námi hovoří,
a tak jak jsme, si nevážejí nás,
bych pomstila se, pozvedám svůj hlas.
Ať rozlobí se páni nad tím taky,
já dím, že nejsou nic – než „klobouk ledajaký“.
Oh, je to porovnání věru povedené!
Jen vizte tváře ty tak zaražené –
Divenka mladá, roztomilá,
se snaží, „klobouček“ by ulovila,
a beře nejradš ten,
jenž notně vyzdoben!
Však po svatbě nahlídne záhy,
že „klobouk“ ten jí druhdy drahý
je buďto velký tuze nebo malý,
zkrátka pro její hlavinku že není dokonalý.
Že skromnou žena ve svém přepychu,
to znáte, páni, leč však – pohříchu
zazní nám často stesky do uší,
že nový „klobouk“ prý jí nesluší.
Však jiného cos jsem si předevzala,
by pomsta moje byla dokonalá
a aby za své porovnání
oplátku obdrželi páni! –
Mám věru velmi vděčnou látku,
seberu „klobouky“ ty po pořádku!
Od největšího buď to vzato
a kulturním cilindrem započato:
Na šviháka pohleďte mladičkého,
jak hledí zevnějšku si svého –
vyfintěn, jakby z cukru celý,
uhlazen, vyleštěn a drzý, smělý!
Však promluví-li, hloupý neslýchaně;
zda cilindru on nerovná se maně?
Zvenčí je figurka to pěkně vyseknutá
a uvnitř pouze trouba dutá!
Jiný zas švihák za divenkou pálí
a statečnost svou stále chválí,
leč sok-li jemu v lásce objeví se,
tu hrůzou všecek trne, chví se –
co třtina větrem kláticí –
šťastnějšímu ustoupí panici!
Zda nelze zřejmě v onom tvoru
zřít „klobouk“ starý na bačkoru.
A opět jiný, motýl planý,
je rytíř prý bez bázně, hany –
co dívek prý již miloval,
co lásek prý už přísahal.
„Já“ – tak on o sobě dí sám:
„každičký den jinakou lásku mám!“
O rcete, zda tu jiné poměny,
než na „klobouček lehký, slaměný“?
Prchlivý manžel, žárlivý jak drak,
jak Argusův, tak jeho kolem střílí zrak,
on zuří tak, že vše by roztřískal,
když na manželku jeho kdos se pousmál.
Ten, věřte mi, dím pravdu jistu:
je jako „calabrésr rabulistu“!
Mudrlant jakýs zamyšlený
a hrdý jako pravé genie,
kdy rozum vykládá svůj kantorský,
připomíná mi „klobouk doktorský“!
Však statný rek kdy objeví se,
tu srdečka vše pozachví se –
šavlíčka řinčí-li mu po boku,
tu dušince je ihned do skoku –
a vzpomene si – ráda věřím:
na „jenerálský klobouk s peřím“!
A tak bych, věřte, milí páni,
ku podobnému porovnání,
dřív, než by který si naň zvyk,
„klobouků“ měla jako kloboučník;
leč, přec si myslím, škoda že by bylo,
by několik se vás tu kabonilo. –
A klobouky ty – pakli nelíbí se vám,
nuž, tu útěchu jedinou jen mám,
že sotva kdy se klobouk najde pravý,
kterýž by hodil se pro všech Vás hlavy.