Tuť nějakého nadýmání
a zbytečného hovoru –
mně třeba je jen málo řečí
a bude ihned po sporu.
Tu chválí sobě trpaslíky,
až chvála ta je výstřední,
a onde zase vynášejí
postavu hrozně – prostřední.
Již příčí se mi taký tlach,
a an netrpím žádnou hanu,
chci také něco povědít,
co slouží ku cti – velikánů.
Je pravda to, že Bohům pouze
je dána vlastnost velikosti;
to však nám také důkaz dává,
že třeba bývá ve skromnosti,
v pokoře a v ponížení
velikánům v každý den,
s ními-li co jednat třeba –
blížiti se máme jen! –
Bylť sice Amor, lásky bůže,
trpaslík maličký až dosti,
leč rcete, družky, zda to klouče
nebylo na světě jen k zlosti?
Vy za pravdu mi jistě dáte,
že přání každé dětinné
je neouhoné bez odporu,
a na prosto že nevinné –
i znala bych přec děcko ráda,
jež netoužilo přáním svým,
by brzo vzrostlo, by se stalo
tak hodně – hodně velikým! –
Kdy naznačit chcem řečí svou
cos velmi – velmi vznešeného,
kdy chceme komus titul dát,
zda slova užíváme jinakého
tu často a tak velevhodně –
zda lepší nám je výraz dán,
než řekneme-li o někom, že
vznešený a – velký pán.
Malých prý chceme pokořiti
a to prý naší necnosti,
– ne – jejich ochranou jsme povždy
a za to chceme vděčnosti.
My víme též, že první člověk,
jehož sám Bůh byl utvořil –
jak učí nás to písmo svaté,
že Adam také – velký byl.
Zda jinoch každý ve svém žití
se nezanáší tím jen plánem,
by znám byl světu celičkému,
by stal se totiž – velikánem.
A dívky-li se budem ptáti:
Při volbě muže – zvolíš jakého?
Ba věřte mi, že každá řekne,
tak jako já: – že vzrostlého:
Naříkaj’ muži, žena vždy
že jenom pouhým břemenem
a že si raděj malé volí,
než velké nésti životem!
Aj, páni, pravím: chyba lávky!
nosí se jen, co malé jest,
co velké, samo umí chodit,
a proto již tu vzdejte čest!
Až budu já se též chtít vdáti,
ó, však vím, koho vyvolím,
jen velikým se přihlásiti,
však při tom – hezkým – dovolím.
Co s malým? – Vždyť se praví:
že manželský stav pouze k zlosti,
nuž, mám-li zlobit se již tedy,
nesmí to býti k vůli – maličkosti! –