Že přijdeš, ruce moje uchopíš

Tereza Dubrovská

Že přijdeš, ruce moje uchopíš Že přijdeš, ruce moje uchopíš
a pohladíš je měkkou svojí dlaní, a usměješ se – jako tehdy, víš? Tvé oči vidím, stříbro na Tvé skráni.
A přivineš mne k sobě. Ztiš se, ztiš, mé srdce v ňadrech! Marné vzpomínání – Jde soumrak sadem, noc je blízka již, a láskyplně nade mnou se sklání. V mém sadě podzim dávno listí svál – Ty bušíš touhou, snivé srdce moje? Svit naděje ti čárný zase vzplál? Mé srdce dí mi: „Rozkvetl můj strom jak modrý šeřík z jara. Písní zdroje zas vroucně zvučí přítmím v stromě tom!“ 14