FRAGMENTY Z „BDĚNÍ“
I
Dům bez pána je pust a sir.
Nám vzešla nejhroznější z dob,
nás opustila věrná stráž!
Teď sýc tu bdí a netopýr,
a večernice bledá
zří studeně na skalní hrob,
kde třetí den spí bratr náš,
ó žal, ó hrůza, ó běda!
Již nehleď, sestro, k nebesům,
je krutým pánem Jehovah!
Ó marně voláš, marně štkáš!
Sem v opuštěný, bídný dům
on vlídně nenahlédá!
Je každá prosba bláhová,
vždyť třetí den spí bratr náš,
ó žal, ó hrůza, ó běda!
Nech plamen v krbu vyhasnout
a popel syp si na hlavu!
Ó vzpomeň, sestro, na rubáš,
na nejhroznější ze všech pout,
jež sejmouti se nedá!
Kvil se mnou v noční dálavu:
Spí třetí den již bratr náš,
ó žal, ó hrůza, ó běda!
68
II
Proč mne tak bolíš, proč mne tak žehneš,
proč se mi od lůžka na chvíli nehneš,
horečko s očima vášnivýma!
Má sestra modlí se v obětnic stínu,
já s tebou zápasím, já tebou hynu,
horečko s očima vášnivýma!
Němá je země a hluché je nebe,
strašná je smrt, však horší ne tebe,
horečko s očima vášnivýma!
Znavena modlitbou, sestra má dřímá,
žár tvůj je temný jak hrobová zima,
horečko s očima rozevřenýma!
69
III
Jak mrtvolný měsíc přesycen
tvrdým a posměšným chladem,
do srdce svitl mi zrazený sen
o žáru čistém a mladém.
Široký, siný pruh do míst pad’,
kde mrtvé naděje stály,
ker mrazných nemohl rozehřát,
všechny jen jízlivě vzplály.
Zářily do hluché temnoty
tam v jejich posměšném svitu
vzpomínek rozbité klenoty
na pustých rumištích citu.
Hloub a hloub minula zášeřím
lesk dral se ledově ostrý,
laskaje úsměvem ještěřím,
ty bědné trosky a kostry.
Blah, kdo spí ve skále uložen!
Blah, kdo se v horečce chvěje!
Však ztracen, komu zrazený sen
do mrtvé duše se směje!
70
IV
Je tichá noc, je bílá noc,
slzy i hvězdy tají...
Jsi na blízku? Jsi vzdálený?
Ni vlnky nešplouchají.
Mé sestře mladé čelo žhne
a družkou zima třese...
Ni lístek sebou nepohne,
ni vánek nepohne se.
Dům bez pána je pust a sir,
já čekám na dennici.
Mé oči vidí víc než noc.
Blahoslavení bdící!
Ó velké ticho noci té,
jak jasným světlem sněžíš!
Vše mlčí! Nejhloub moje rty.
Mé srdce volá: Ježíš!
71