PŘED...
Tma se do hlubší tmy propadává,
tma, která je říší archanděla,
zdrojem světla lidem zastřeného.
Na tisíc let život do ní ústí,
světla není jako není zvuku,
ale smrti,
smrti také není.
Podtemní chvěj černou nocí táhne,
podtemní chvěj, jemuž není jména.
Archanděli, ani ty je neznáš,
Ty, jenž’s v radě boží pomocníkem.
Archanděli, vládče nad tmou Potom.
430
POZNÁMKY
[431]
Vydávajíc básnickou pozůstalost Boženy Benešové jsem přesvědčena, že nejednám proti vůli básnířčině přes to, že sama za živa svých veršů téměř netiskla. Vymlouvala se vždy na svou podlomenou básnickou sebedůvěru, kdykoliv měla odpověděti na otázku, proč z nich nevydala více než jedinou sbírku, „Verše věrné i proradné“, r. 1909. Z této své vnitřní nejistoty obžalovala několikráte docela otevřeně kritiky své básnické prvotiny: „Kdyby mě byli tenkráte tak nestrhali, snad bych ani byla nepsala nic jiného. Vždyť verše jsou moje pravá mateřština. Ve verších vlastně myslím.“
„Strhání“ nemohlo býti tak zlé, dá-li se o něm mluviti vůbec, když je přece vyvažoval hlas Šaldův, který uvítal první sbírku Boženy Benešové posudkem tak vřelým, jakých mnoho nenapsal za celou svou kritickou činnost. V druhém ročníku „Noviny“ 9. dubna 1909 čteme: „Po létech a létech lyrické neúrody nebo úrody předčasně zmařené konečně kniha, která neslibuje, ale hned plní: kniha posvěceného, opravdového básníka a uzrálého ducha, umělce pěkné vnitřní kultury, vědomého si svých cílů i svých sil, svých práv i mezí, svých vnitřních zákonů i svého radostného poslání.“
„Paní Benešová, jak jeví se nám první svou knihou, jest opravdový lyrický básník: má co říci a dovede to říci. Má bohatý vnitřní život, citlivkovou psychu stále jitřenou a ničenou bolestně živým žárem a má posvěcení stylu a výrazu, tajemství tvůrčí formy, která vykupuje v zákonnou čistotu a ryzost mučivou rozkoš slepě žité, závratné Chvíle. Má obojí ušlechtilý dar milostných bohů, který činí z člověka poetu: dar vzdání se i dar vykoupení se; dar zapomnění i dar rozpomnění se; umí stěsnat celý prožitý život do jednoho verše a umí prohloubit, obohatit a ztajemnit prchající vteřinu v cosi obsažnějšího než průměrný lidský věk. Lyrika jest umění melodické: empirie celého znojného dne slévá se tu v několik temných a melodických krůpějí. Paní Benešová má ve vysokém stupni toto umění melodické zkratky. Ne v každé básni ovšem vyvážila již svůj život v tuto zcela ryzí vnitřní hudbu; ne všude ovšem dovedla se již dopnout toho zvučícího červánkového zlata, té poslední zcela odhmotněné Něhy, která činí ze slova cosi ryze duchového, mocnost neústupnou jako zaklinadlo a samozřejmou jako sen. Ale dosáhla toho v úctyhodné řadě případů: v knížce jest alespoň dvacet básní,
433
které mají ten vyšší soulad života a umění, citu a stylu, který jest právě Poesie básní, jejichž vnitřní přesvědčivé melodie prostě nezapomeneš, básní, které jsou cosi celého, zaokrouhleného jako krásné živé tělo, dobře a lehce organisovaného jako pták, ustředěného jako svět, básní, jimž nedostaneš se tak hned na dno: okouzlují tě stejným božsky průhledným a úsměvným tajemstvím i po četbě několikrát opakované a přerušované dny obtíženými v tvé paměti dojmy krásnými a silnými, soupeři jistě nebezpečnými. Přísvit této zralé, tiché, neustupující duchové krásy leží na př. na Pohádce o Melusině, na Slokách o mrtvém malíři, na Básních z nedopsaného románu, na Fragmentu, na Písni dubnového jitra, na Jarní pohádce, na Balladě o věrné ženě, na Památce, na Minulosti, na Dialogu. Duševní proces jest tu všude vytěžen v definitivní melodický útvar nezapomenutelně ryzí a uzavřený; slovo vkresluje do něho děj stříbrně čistou rýhou; celá báseň jest jakási čistá hudební arabeska, kouzelně lehká, přesně vyvážená ve svých složkách. Odpoutá-li se toto umění od subjektivnosti a autobiografičnosti, dobéře-li se i v inspiraci citů objektivných, slavnostních i hromadných – a v tom viděl bych vzestupnou cestu pro básnířku – dostalo by se nám jakýchsi melodických pratypů, útvarů veskrze velikých a čistých, které by prostě zůstaly.
Slabší čísla knihy uvízla sem tam v nižší sféře sarkastického chladu rozumové nedůvěřivosti nebo střízlivé zdrželivosti. Kniha opisuje vůbec velmi těsně duchový i umělecký vývoj autorčin, tu dráhu od pólu záporného k pólu kladnému, o níž tak pěkně píše autorka v předmluvě. Byl bych si přál, aby kniha tuto vnitřní architektoniku byla promítla i na vnějšek a učlenila se dramatickou logikou v několik vývojových oddílů.“
Možná ovšem, že Božena Benešová z celé kritiky vnímala a zapamatovala si jenom výtky a výhrady. Byla již tak nesmírně citlivá na každou hanu... Zvláště když bystrý kritik žádal od ní, co splniti nemohla: zevní architektoniku! Vyhnula se jí přece úmyslně. Rozmetala dramatickou logiku své knihy schválně v nesouvislé zlomky, aby se v nich nikdo nemohl vyznati. To byla maska, bez které veřejně vystoupiti nemohla, třeba byla jinak pravda sama.
Ovšem, napadá mne také, byla-li v oněch letech stavby vůbec schop-
434
na... Její mladá torsa epická a dramatická překvapují alespoň nápadným nedostatkem logického postupu. Zamotává se pořád do nových a nových vsuvek. Také Růžena Svobodová si povšimla této rozházenosti. Radí jí v kterémsi dopise: „Ale Leitmotiv to musí mít zřetelný.“ Jak byla mladá autorka všímavá a hrdá, nepochybuji, že taková výtka z úst povolaných nesmírně na ni zapůsobila.
Když se Božena Benešová v r. 1926, tuším po výstražném nálezu Sylabově, který u ní shledal rozšíření srdce a aorty, probírala svou básnickou tvorbou, požádala mne o pročtení „Veršů věrných i proradných“, na jejichž přepracování především pomýšlela. Nemohla jsem arci nepostřehnouti úmyslné roztříštěnosti sbírky a navrhla jsem jí proto nový pořad. Schovala si jej beze slova.
Jestliže próza byla Boženě Benešové hořkým kalichem, jejž pokud možno nejdéle oddalovala od úst, verše působily jí svrchovanou tvůrčí rozkoš pocitem nepřeberné vnitřní hojnosti. Psala je vlastně místo deníku, o nějž se sice občas také pokoušela, ale který ji po každé zase odpudil. V rozmluvách arci své básně ráda zlehčovala, jak již byl její zvyk vůči sobě samé, avšak jen proto, aby jí byly její pochyby vyvráceny. Že si na nich vpravdě zakládala, dosvědčí mi jistě všichni oni přátelé a známí, jimž je občas předčítala, ověřujíc si na dojmu z nich cenu svých výtvorů. Jak opatrně, jako s nejkřehčím, nejdrahocennějším sklem zacházel s nimi její jednotvárný, skrytou vášní prosycený hlas!
Milovala je také proto, že v nich mohla uplatnit svou vůli k dokonalosti. Novými a novými opravami vyšel jí konečně z rukou organism, v němž se nedalo již hnouti ani slovem, neměl-li býti poškozen. Takového vyhranění nelze ovšem při próze dosáhnouti, ani kdyby byla psána s flaubertovskou úzkostlivostí. Proto ji již při zrodu viděla nakaženu zmarem. Že jí na básních záleželo více, než otevřeně kdy přiznala, soudím jistě právem ze starostlivosti, s kterou mne na ně upozorňovala vždycky, když se jí tělesně přitížilo: „Abys o nich věděla, kdyby se něco stalo!“ Ještě v neděli večer, 5. dubna 1936, tři dny před svou smrtí, předčítala mi až do desáté hodiny ze své nejstarší sbírky, „Mládí“, z níž byla nedávno vybrala prvotiny „Můj den“ a „Sníh padal“ pro „Lidové noviny“ a odevzdala je Richardu Weinerovi, který ji za tím účelem navštívil. Probírala báseň za básní, poznamenávajíc u každé, za jaké příležitosti
435
ji skládala. Bylo to po prvé za našeho přátelství, co nedbala žádných mých zpráv, ani na přímé otázky neodpovídajíc. Tolik už spěchala... Marně jsem zaháněla předtuchu, že s ní mluvím naposledy a že všechno, co mi říká, má svůj hluboký, tragický smysl. Nedalo mi však, abych ji konečně v četbě nepřerušila poznámkou, že zrovna tyto mladé verše budou jednou nevyčerpatelnou studnicí pro jejího životopisce.
„Ale kde, ty já spálím!“ namítla mdle.
„To přece neuděláš!“ polekala jsem se upřímně a vztáhla jsem bezděčně ruku, jako bych jí v tom chtěla zabrániti.
Vyložila si mylně můj pohyb.
„Chceš je?“ podávala mi je. „Na, vezmi si je. Tisíckrát raději je dám příteli, o kterém vím, že jich neuveřejní než...“ Nedomluvila, nebo spíše já ji domluviti nenechala. „Ale teď vážně, Boženo,“ zeptala jsem se důrazně, „nepřeješ si opravdu, aby někdy vyšly? Ano nebo ne?“
Neodpověděla – a já se po druhé neptala, neboť na tolik jsem ji znala, abych věděla, co svým mlčením míní. Toho večera viděly jsme se naposled...
*
Při vydání jsem se řídila následujícími zásadami:
1. Ponechávám jenom chyby pro autorku charakteristické, nebo takové, jejichž opravou by se verš poškodil. Některé již opravil F. X. Šalda, když jsem mu v říjnu 1936 básně už vybrané a seřazené ve sbírky předložila k prohlídce. Originálu vůbec neviděl. Neporovnal jich již, bohužel, s mým výborem, jak měl v úmyslu. Ve své poslední veřejné přednášce „O básních Boženy Benešové“, konané 11. ledna 1937, při tryzně na počest zesnulé básnířky, opíral se jenom o můj výbor, za nějž jsem tedy sama odpovědna.
2. Z básní, umělecky slabších, otiskuji všechny, které se vztahují k próze Boženy Benešové, nebo které zvýrazňují nějakou novou, byť sotva patrnou črtečkou, povahu básnířčinu.
3. Básní bez názvů nenadpisuji: v obsahu však a ve výčtech uvádím je začátečními slovy stejně jako ony, jež autorka označila jenom třemi hvězdičkami.
4. Potíž byla s básněmi, jež se vyskytují v několika jen málo odlišných
436
obměnách. Jsou to zejména ony, které autorka uveřejnila po časopisech. Rozhodnouti v takovém případě, která verse je nejdokonalejší, bylo mně nemožno, neměla-li jsem vydání příliš oddáliti. Po mnohém srovnávaní rozhodla jsem se pro znění v časopisech skoro jenom u těch, které se opírají o básně ze sbírky druhé, když prvotiny, otištěné prý v letech 1887–1890 ve „Slováckých novinách“, krajinském listě Hradišťstka, sehnati se mi nepodařilo.
Všechny ostatní básně, uveřejněné po časopisechčasopisech, pomíjím proto, že za pozdější zpracování pokládám přepisy v sešitech nebo ve sbírkách strojem psaných. Božena Benešová totiž velmi málo básní uznávala za dokončené. Ať byly tištěné nebo netištěné opravovala je znovu a znovu. Že s přemnohými nebyla ještě spokojena, byl možná nejrozhodnější důvod, pro který jich nevydávala knižně.
V dopise Růženě Svobodové z 24. září 1910 píše: „Chceš-li se smilovat a někde v redakci se za mne přeptat, budu Ti vděčná, ale nechvátej, nechvátej... Lodička je prozatím na mělčině a já přepisuji verše. Žatva je chudá a zrála bez slunce, ale z celé mé literatury je srdci přece jen nejmilejší.“
Týká se to asi oněch sešitů, v nichž se setkáváme i s básněmi z „Veršů věrných i proradných“, místy nepatrně pozměněnými, jichž původní znění autorka asi vesměs zničila. Proč mezi básně, jež jsou toliko v rukopise, zařadila i čísla z knihy, není mi známo. Snad mínila celou vydanou sbírku roztavit v nových svazcích. Citové ovzduší mají beztak společné. Dokázati však, že to jsou přepisy z r. 19101910, naprosto nemohu, poněvadž se nemohu odvolati na žádný letopočet.
*
1. Sbírka „MIádí“, kterou jsem vybrala z památníku, dárku to matčina k Boženiným osmnáctým narozeninám, podepsaného ještě dívčím jménem Zapletalová, obsahuje básně nejstarší, zrozené od r. 1889 do r. 1896. Mají význam spíše pro vývoj autorčin než pro umění. Přesto bych se k nim byla ráda zachovala milosrdněji než F. X. Šalda, který titulní list sbírky poznamenal slovy: „Slabé. Machar – Vrchlický. Snad 6–7 básniček.“ Bohužel, musila jsem je prosíti více, než jsem si přála,
437
neměla-li se kniha příliš rozrůsti. S přesvědčením jsem vynechala jen několik básniček lidsky i umělecky málo významných. Jsou to: „Ó mojím údělem je horká touha“, „Tak často život sliboval“, „Sníh padal“, „Ó mládí moje bláhové“, „Portrait pana A.“, „Portrait slečny M.“, „Portrait slečny U.“, cyklus pěti krátkých básní, nazvaný „Išán“, trojdílné „Vzpomínky“, „Dlouhá kapitola“, „Vzpomínka“, „Epitaf“ a „Večerní vzpomínka“.
Z ohledu na rozměr knihy vypustila jsem ještě dodatečně některé méně výrazné. Jsou to: „Jak časné jaro miluji“, „Mandloni medové“, „Když bledl dětství zlatý sen“, „Vzpomínám“, „Přítelkyni“, trojdílnou báseň „Na Horečkách“, „Dvě stránky z cizího románu“, „Andante“, „Snad“, „Letní písnička“, „Marně“, „Máj“, „1895“, „Nudné nocturno“, „Glossa“, „Než zhasne den“, „Zas“, „Sonet sváteční“, „Posláním“, „Klid večerní“, „Impromptu“, „Spolu“ a dvojitou báseň „Při přepisování nejstarších veršů“.
a) Sestra Bernardetta byla jeptiška z napajedelského kláštera sester sv. Kříže, která vyučovala mladičkou Boženu Zapletalovou francouzštině. Sestra Maxmiliána z „Úderu“ jest s ní zřejmě totožna.
b) Horečky jsou nízké vrchy u Frenštátu, naproti Radhošti. Jejich hluboké lesy se táhnou až k Javorníkům. V r. 1893 stály na nich jenom dvě chalupy. Polovinu jedné z nich najal advokát Zapletal pro svou rodinu, která v ní ztrávila toho roku celé léto. Druhou polovinu obývala paní Bohuška Křenková, sestřenice a přítelkyně Boženina, jež ji svou svatbou, na níž byla Božena družičkou, uvedla vlastně do společnosti, a která ji později, v r. 1902 na Pustevnách pod Radhoštem, seznámila s Růženou Svobodovou.
c) Vynechaná báseň „Glossa“ je uvedena motem z jedné Macharovy básně: „Já nechci více žádné slávy, | ta touha navždy dovadla, | byla by břemenem mé hlavy | a hlava má je dost již mdlá“.
d) Druhý oddíl básně „Při přepisování nejstarších veršů“ uveden jest citátem ze Svatopluka Čecha: „Jsi básník též – jsem oklamával sebe“.
2. Z prvního dílu „Básní z let 1896–1903“, autorkou vepsaných do silného sešitu s plátěnými deskami, jsem po dobré úvaze vypustila: „Tobě dnes písničku věnuji zas“, „Díkučinění“, „Osud malířem“, „Do památníku I.“, „Do památníku II.“, „Po nemoci“, „Jiný refrén“, „Z poesie
438
didaktické“, „Milované sloky“, „Ukolébavka“, „Člověk“, „Proměna“, jež je prvním zpracováním pozdější „Metamorphosy“ ze sbírky čtvrté, „Když chladne zeď a chladne niva“, „Zrada“, „Dnes ne“, „Říjnová neděle“, „Pod kostelem“, „Rozbitý sonet“, „Nálada v listopadu“, „Zimní momentka“ a „Podzimní epigram“.
Z druhého dílu vypadly básně: „Družce z dětství“, „O hadovi a jedu“, „Boženě Němcové“, „Obraz“, „Olomouc“, „Roman a já“, „Idyla nesentimentální“ a „List do rodinné kroniky“.
Ač tato sbírka jest poměrně slabší, není přece pochyb o tom, že mnohá z vypuštěných básní by rovněž se ctí v knize obstála.
Bohužel, při konečném zmenšování knihy musila jsem tuto sbírku ještě velmi probrati, abych uchránila celistvost posledních sbírek, autorkou navržených. Vypadly z ní tedy ještě básně: „Sen“, „Sobě“, „Za mrtvým přítelem I.“, „Tedeum“, „Sonet o cestě životem“, „Podzimní akvarel“, „Proč?“, „Stíny mluvily“, „Never more“. Zvláště z druhého oddílu nezbylo mnoho, když odpadla dlouhá, dvanáctistránková „Jarní povídka o slečně Karolín“ a závěrečné „Věnováno“.
K svým mladým básním se Božena Benešová vracela málo. Pokud jsem mohla zjistiti, přepracovala z nich pouze tři, které vyšly vesměs v „Besedách Času“, ročník devátý. „Jarní večer“ a „Z Vídně“ objevily se výmluvně v čísle, věnovaném J. S. Macharovi ke čtyřicátým narozeninám. „Jarní večer“ prodělal změnu nepatrnou, avšak „Ve Vídni“ se proměnila skoro k nepoznání. Otiskuji obě v této zdokonalené úpravě, stejně jako báseň „Místo omluvy“.
a) Slečna Karolín se jmenovala Karolina Strážnická a byla tetou Melanie a Mánka Weidenhofferových, kteří byli druhy Boženina dětství, bydlíce naproti Zapletalovům. Soudní rada Emanuel Weidenhoffer pocházel z Německého Brodu, jehož havlíčkovské tradici sebevědomého češství se prý ani ve statní službě nezpronevěřil. Byl bratrem Fanny Weidenhofferové, první snoubenky Karla Havlíčka Borovského.
b) „Nocturno“ z prvého oddílu sbírky vynechávám, poněvadž je, poněkud přepracované, nalézáme opět v oddílu druhém sbírky IV. Je to jediné číslo z „Básní z let 1896–1903“, které autorka uznala za hodné vepsati do černé knížečky, již r. 1908, ještě z Napajedel, na neúnavné naléhání Růženy Svobodové odeslala F. X. Šaldovi.
439
c) Báseň „Věnováno“ z druhého oddílu sbírky je uvedena motem z díla A. Sovy: „Tak často v šerých myšlenkách mi připadlo, že zvláštní jakés bezpráví jej stihlo, malého tvora, že se narodil v národě poplatném...“
3. Ze „Svatého pole“, sbírky z let 1902–1910, umělecky již vyzrálé, vynechala jsem původně jenom čísla, která autorka zařadila do „Veršů věrných i proradných“. Z nich báseň „Dubnová“ jmenuje se zde ještě „Dubnová píseň“, „Nocturno“ mělo tady název „Jiná noc“ a „Loučení“ bylo nadepsáno „Tak bude“.
Dodatečně jsem se však ještě zřekla básní: z prvého oddílu „Na známých místech“, „Sloky o štěstí“, „Úsvitný děs“, z třetího „Nadarmo“, „Ó nyní víš“, „Den a večer a noc“.
Tři básně ze „Svatého pole“ vyšly ve třetím ročníku „Noviny“. Jsou to: „Teskné přítmí“, v tištěné obměně zvané „Spleen“, dále „Terciny ke chvále minulých dní“, jež se v „Novině“ jmenovaly „Terciny na památku“, a konečně „Dar“, tam nadepsaný „Finito“.
a) „Památce“ tady vynechávám, neboť vyšla též ve „Verších věrných i proradných“, kde z ní jsou dvě samostatné básně. Dílu prvnímu ponechala autorka název „Památce“, druhý pojmenovala „Sloky sentimentální“.
b) Báseň „Posláním“ jest buď zcela nová, nebo zdokonalená starší, jejíhož původního znění nemáme, neboť je napsána strojem a do sešitu dodatečně vlepena. Musilo se tak státi teprve po r. 1926, poněvadž Božena Benešová dříve psacího stroje neměla, ani na něm psáti neuměla. Básní pak zásadně nikdy nediktovala, sama si je vždy přepisujíc. Neumělost je ostatně na zevnější úpravě písma velmi patrna.
c) Moto nad básní „Zří na mne hvězdy všecky“ jest vyňato z písně, kterou v epickém torsu Boženy Benešové „Povídka o věrném srdci“ zpívá profesor Vlaďka Volný své snoubence Haně. Slohy tam citované zní:
„Má hvězdičko, rozblýskni se,
má panenko, rozmysli se.“
„Nemohu se rozmýšleti,
musím na tebe hleděti.“
440
„Není na rok, na dvě léta,
je až do skonání světa.“
„Do skonání mého, tvého,
nepohlédnu na jiného.“
Citát není zcela doslovný, nýbrž, bezděčně asi, upraven spisovatelkou. Kdo poznal Boženinu vášnivou touhu po nezrušitelných, doživotních a vlastně až přes hrob trvajících vztazích, pochopí, proč si zrovna tuto lidovou píseň tolik zamilovala.
4. Problémem mi byla zvláště sbírka čtvrtá, která obsahem, formou, i laděním spadá do období „Svatého pole“ a tím i „Veršů věrných i proradných“. Žádný ze tří sešitů, z nichž jsem ji hlavně složila, není nadepsán. Toliko druhá část prvého dílu největšího a podle mého mínění i nejstaršího sešitu nese název „Intermezzo osudotvorné“, jenž se zřejmě vztahuje k následujícím básním a nikoliv k čtyřverší, postavenému jako moto a výjimečně podepsanému písmeny B. B., patrně proto, aby nebyly pokládány za cizí citát.
Ze sešitu prvního vypouštím všechny tři „Spleeny“, poněvadž se s nimi, v maličkostech zdokonalenými, setkáme později.
Rovněž dlouhé „Naučení“ odtud vypadlo, aby se, ovšem důkladně přepracované, octlo v druhém oddílu sbírky pod názvem „Návštěva“.
Báseň „Z poesie didaktické“ přejmenovala jsem „Z poesie mudroslovné“ podle posledního strojového přepisu autorčina na volném listu.
Báseň „Doma“ si vzala básnířka za moto sešitku, odeslaného Šaldovi. Otiskuji ji tedy úvodem k oddílu druhému, kam v mém seřazení náleží.
„Lítost“ jest buď báseň zcela nová, nebo zdokonalená starší, jíž neznáme, poněvadž nese neklamné známky pozdního původu: jest do sešitu vlepena a psána strojem.
„Marche funèbre“ vynechávám, protože se, poněkud zlepšen, vyskytuje znovu v části třetí.
„Polední setkání“, sem vlepené a psané strojem, jest také buď zcela nové nebo přepracované z neznámého rukopisu.
„Píseň o domovu“ jest jedna z těch, ke kterým se autorka stále vracela. Máme ji také ve třech obměnách: zapsanou v sešitě, otištěnou v „No-
441
vině“ III. pod názvem „Píseň domova“, a na volném listě, psanou strojem, z něhož ji do knihy přenáším.
Báseň „Na hrobě“, s datem 1905, obrací se zcela určitě k nebožce Johance Kociánové, která zemřela v náručí Boženy Benešové 5. března 1905 a pochovaná jest v Napajedlech v témž hrobě jako Mařenka, Roman a Otto Zapletalovi. Johanku, rodačku z Trojanovských Pasek, služku a vyšívačku, si mladá paní Zapletalová přivezla do své domácnosti v Novém Jičíně už z otcovského domu ve Frenštátě.
Svou báseň na ni Božena Benešová dodatečně přepsala strojem, přelepivši novým zpracováním staré původní. Je to opět jeden z důkazů, jak často až do základů dílo své přeměňovala.
V „Přemožených“ jest prostřední báseň přeškrtnuta tužkou, pravděpodobně samou autorkou. To mě však nepřesvědčilo, že bych ji musila vynechati. Uveřejňuji tedy celý trojdílný cyklus.
„Než spadne opona“ jmenovala se v sešitě „V hodině půlnoční“. Nový název pro „Sever a východ“ II., v němž ji pouze v několika slovech pozměněnou otiskla, a odkudž ji jako pozdější zpracování přebírám, vnuká domněnku, že ji připravovala pro nějakou sbírku, zcela nově vystavěnou.
Poslední báseň v sešitě, nenadepsaná, jež začíná slovy: „To vždycky za dětství jahody láskou voní“, psána jest strojem i jest sem dodatečně vlepena.
Do druhého oddílu této sbírky zařadila jsem básně ze zmíněné již černé knížečky. Vznikly v letech 1903–1906 a většinu jich najdeme ve „Verších věrných i proradných“.
Náleží sem jeden „Spleen“ a to ten, který zde má formu definitivní, poněvadž žádného pozdějšího přepisu jsem nenalezla. Proti původnímu znění jest rozšířen o celou prostřední slohu, ne zrovna k svému prospěchu.
Báseň „Salome“, jež se, v úplně shodném znění, vyskytá v pozdější sbírce „Koktané drama“, odtud vypouštím.
Za „Podzimní vody“ dosazuji sem „Podzim“, v nějž jsou přepracovány na volném listě, vyňatém z některé sbírky strojem psané, jak z kruhových otvorů, památce po proražení zařaďovačem, je zřejmo.
Do třetího oddílu této sbírky, jež mi je skladištěm všech osamocených
442
básní, vložila jsem tři čísla z malé, pestré knížečky, jejímž obsahem jsou rovněž „Verše věrné i proradné“. Vlepením a strojovou úpravou prozrazují všechny tři pozdní zpracovaní. Jsou to: „Sonet generační a věnovační“, „Benátky“ a „Milánský sonet“. K nim připojila jsem dva „Spleeny“ ze zpracování na volných listech strojem psané: dále básně vepsané mezi torsa dramatická a epická. Naleží k nim „Monolog“, „Ó snad bys nechtěl, snad bys nechtěl znáti“ a „Pod klenbou štíhlých bříz“.
Báseň „Halucinace“ z časopisu „Ruda“, číslo 31, jejž si autorka psala sama pro sebe koncem května 1910, tady vypouštím, poněvadž jsem ji rozšířenou a přepracovanou pod jménem „Přízrak“ otiskla ve „Svatém poli“.
„Jarmareční píseň o veliké vraždě v H.“ z 32. čísla „Rudy“, „vyšlého“ v červnu 1910, jsem vynechala, poněvadž je neúplná a poměrné slabá. Byla asi pokusem básnířčiným o baladu.
Škoda, že se z jejího zajímavého a originálního časopisu zachovala jenom dvě čísla, jako se jen dvě zachovala z jeho předchůdce, „vycházejícího“ v říjnu 1900, který se jmenoval „Západ“ a měl podtitul „Časopis můj. Pro mne a ode mne“.
Všechny ostatní básně tohoto oddílu jsou přetisknuty z jednotlivých listů. Na žádné z nich není patrno, kam ji autorka mínila zařaditi. Ale poněvadž respektuji soubory, shromážděné v sešitech nebo v deskách, neodvažuji se žádnou z osamělých básní do nich vsunouti, i když stejná doba vzniku bije přímo v oči.
Báseň „Opuštěná“ vyšla doslovně v „Listech pro umění a kritiku“ I. a později ještě v „Evě“ 1936.
Dodatečně, z ohledu na rozsah knihy, jsem vynechala básně: z prvého oddílu „Slovo“ a „Impromptu“, z druhého „Zlomená nálada“, z třetího „Martin Nesvatý“, úryvek „Den tiše hasne, zádumčivě zmírá“, „Když jaro zavolá“, a „Poválečné češství v rýmech“, báseň výjimečně ostře tendenční, jež přiměla F. X. Šaldu k pohoršené poznámce na okraji: „Takto vyzvedat!“
5. „Verše věrné i proradné“ uveřejňuji přesně podle prvého a jediného vydání z r. 1909. Autorka je ovšem mínila přestavět, částečně doplnit a zčásti roztavit v jiných sbírkách, avšak příští jejich podobu ještě sama
443
ujasněnu neměla. Nemohu přirozeně také dbáti jejích přepisů, o nichž není spolehlivě zjištěno, jsou-li opravdu pozdější. Ke všemu nejsou ani opsány a opraveny všechny, nýbrž jenom některé. Poněvadž jsou roztroušeny po čtyřech různých svazcích, napadlo mě, neměla-li autorka v úmyslu rozpustiti je ve „Svatém poli“ a v nepojmenované sbírce, z níž je snad původně vybrala. Pokoušela jsem se ji v tom následovati, avšak ukázalo se, že by mně jich několik opět přebylo. Neměním tedy raději na nich vůbec nic. Toliko první, jež začíná „Zapadlo slunce“, nadepsanou v textu jen třemi hvězdičkami, vkládám do obsahu, z něhož vypadla. K básni „Kam?“ připsala autorka v sešitě poznámku: „Tyto verše jsem psala v létě 1902, nemajíc ponětí o básni Longfellovově, s kterou se kryje téměř doslova.“ Zajímavo, jak zrovna na této básni si Božena Benešová zakládala, otisknuvši ji r. 1903 v „Zlaté Praze“ a r. 1904 v „Besedách Času“ pod názvem „Quo vadis?“.
Před cyklus „Šest básní z nedopsaného románu“ předrazila jsem moto z R. Dehmela, které v tištěném vydání chybí, ač se v knížce, F. X. Šaldovi zaslané, nachází. Zdá se mi pro autorku příznačné, jako všechna její mota.
Na přání Růženy Svobodové a podle korespondence i jejím prostřednictvím otiskla Božena Benešová některé básně z „Veršů věrných ai proradných“ dříve po časopisech, než je vydala knižně. Tak r. 1903 přinesla „Zlatá Praha“ vedle zmíněné již „Quo vadis“ ještě „Polední“ pod názvem „Polední stesk“, „Sloky o zimních večerech“ a „Zimní procházku“. R. 1904 ve „Zvonu“ vyšly „Píseň“ a „Vzpomínka“. R. 1905 otiskla „Pokroková revue“ básně: „Dubnová“, „Kronika lásky“, „O mrtvém malíři“ a první číslo z cyklu „Šest básní z nedopsaného románu“, pojmenované „Zamlčený toast“.
R. 1908 v „Ženském světě“ vyšly :vyšly: „Teskná noc“, „Dubnový večer“, „Melancholie“ a „Terciny o zbloudilci“.
Nejvíce básní otiskla právě založená „Novina“. V prvém ročníku 1908 jsou to: úvodní báseň „Veršů věrsnýchvěrných i proradných“, začínající slovy „Zapadlo slunce“, dále „Náhlá noc“, „Fragment“, „En passant“, „Památce“, „Nocturno“, „Sloky sentimentální“, „Večerní poselství“, „Balada o věrné ženě“, „Lesní vodopád“, zde zvaný „Horský vodopád“, „Sonet o instinktu“, „Jistota“, „Říjen“, „Říjnová karikatura“, „Smutek jeseně“,
444
„Pohádka o Melusině“ a celý cyklus „Šest básní z nedopsaného románu“. „Verše věrné i proradné“ mají zajímavou a pro naše literární poměry příznačnou historii. Když Zeyerův fond po prvé vypisoval soutěž, poslala do ní mladá básnířka sbírku veršů s následujícím přípisem: „Osměluji se na základě veřejných vyhlášek předložiti k tisku připravenou knihu veršů a ucházeti se o podporu z fondu Zeyerova na její vydání.
V dokonalé úctě
V Napajedlích 27. 11. 1908. Božena Benešová.“
V porotě zasedali Jaroslav Vrchlický, Jiří Karásek a Albert Pražák. Schůze IV. třídy České Akademie konala se 24. června 1908. Protokol o ní se nezachoval. Z účtů jenom prý je zřejmo, že stipendiem poděleni byli: K. Teichman (400 kor.), Jos. Mach (300 kor.), Jos. Müldner (300 kor.), V. Wittinger (300 kor.), G. R. Opočenský (200 kor.), K. Dewetter (200 kor.) a Z. Broman (200 kor.).
Boženě Benešové byly básně vráceny po několika měsících „se stručnou odmítavou poznámkou“. Téhož roku vydala je ve „Slunečnici“, knihovně „Noviny“, nákladem firmy Grosman a Svoboda v Praze. Svou zkušenost se Zeyerovým fondem byla by asi pohřbila mezi ostatní životní zklamání, nebýt článku Alberta Pražáka ze 7. dubna 1910 v „Hlídce Času“, nazvaného „Zeyerův fond“, v němž mimo jiné stálo: „Prvá porota na př. musila provésti kritiku statutu a žádat leckde za změnu; přísně vykládajíc požadavek práce vynikající, nerozhodla se vydat žádnou z prací zadaných, ač uznala nejlepší prací verše pí Boženy Benešové a již již po redakci konané s autorkou, rozhodovala se pro tisk. Upustila od věci, nechtějíc se dotýkati naprosté volnosti autorského výběru.“ Dobře míněný a po nápravě volající článek Pražákův vyvolal polemiku jak s Boženou Benešovou tak s F. X. Šaldou, který jí rovněž v „Novině“ přispěchal na pomoc. 10. června 1910 zakončil svůj článeček „Ještě škandál s porotou Zeyerova fondu“ slovy: „V pravdě jest asi p. Pražák z celé trojice porotní o to lepší, že prozradil škandál, kdežto druzí dva hříšníci – p. J. Vrchlický a Jiří Karásek ze Lvovic – jsou o to horší a trestnější, že necítí ani povinnost složit veřejnosti účty ze své potutelné pseudočinnosti.“
445
Takto vyprovokován ozval se konečně v „Samostatnosti“ Jiří Karásek. Přiznal, že nejprve sám navrhl, aby se vydala knížka pí Benešové, ale při druhé poradě padla, „poněvadž druhé knihy jevily vedle absurdit větší celkem talent, než skromně šedivá, mozkově kombinovaná, studená lyrika pí Benešové.“ Mluvil-li pravdu, nechť si čtenář odpoví sám, srovnav ony knihy s básněmi Boženy Benešové. Pochopitelnější jest důvod Pražákův, že se „porota nechtěla dotýkati naprosté volnosti autorského výběru“. Přeloženo ze zdvořilosti do oprávněné výtky, znamenal nespokojenost se špatnou výstavbou sbírky. Škoda jen, že nevíme, jak zadaný rukopis vypadal. Albert Pražák se pamatuje na velký počet básní, snad ke dvěma stům jich prý bylo; autorka 22. dubna 1910 v „Novině“ však píše, že se soutěže účastnila sbírkou, „kterou jsem později vydala jako „Verše věrné i proradné“.proradné“.“ Zaslala-li vskutku souhrn všech svých básní, z nichž později knihu vybrala, mohla býti porota opravdu konsternována jich neurovnaností – ač zároveň musil jí talent básnířčin býti tím nápadnější a vyznamenání hodnější. Za rok na to, 14. července 1911, právě ta „Novina“, která Alberta Pražáka za první porotu tolik pokárala, poskytla mu místo pro článek „Zeyerův fond 1911“, v němž společně s F. V. Krejčím, spoluporotcem z r. 1911, obžaloval veřejně Českou Akademii z „osobního rozmaru“, „svévole“, „politikaření literárního a nedostatku ‚věcnosti‘.“
6. Ze souboru „Mimo knihy“ vynechala jsem původně jenom „Než vykouřil jsem jednu cigaretu“ z r. 1892, „Večer v zámecké kuchyni“ z r. 1894, „Letní jubileum“ z r. 1896, „Rudý večer“, „Granada“ a „Oběť zápalná“, jež má název společný s dramatickým torsem z r. 1899.
Dodatečně však jsem ještě sbírku umenšila vypuštěním následujících básní: „Před sochou Svobody“ z r. 1890 a „Kde jsou“ z téhož roku, jež mohou obě býti zvány předzvěstmi básnířčina budoucího politicko-vlasteneckého zájmu. Dále vypadly: „Zklamání“ ze října 1891, dojem z prvé návštěvy v Praze „E. M. za verše intimní“, čtyřverší „Paní B. K., slavné spisovatelce“, (míněna je Božena Kunětická), s poznámkou „Věnuje B. B.“, desetiverší „Paní B. B., neslavné spisovatelce“ s poznámkou „Věnuje B. K.“, „Ze dnů mladosti“ s věnováním „Svému jedinému kritiku“, „Starý epigram“, „Špatné verše“, „Sonet divně rýmovaný“ a „Letní píseň“.
446
Sbírka „Mimo knihy“ náleží celá k slabším veršům Boženy Benešové. Jejího zkrácení želím poměrně nejméně.
7. Sbírka „Koktané drama“ byla autorkou úplně připravena. Byla pro tisk toliko opsána, aby prvopis, Boženou Benešovou vlastnoručně psaný na stroji, stejně jako všechny ostatní rukopisy mohl býti v neporušeném stavu odevzdán Národnímu museu. Z této sbírky poměrně dosti básní otiskla po časopisech.
„Cizí verše“ vyšly v „Lípě“ II. pod názvem „Na cizí motiv“.
„Památce“ se v témž ročníku „Lípy“ jmenovala „Nekrolog“.
„Kratinká beseda s dvěma nebožtíky“ byla otištěna v prvním čísle IV. roč. „Noviny“.
„Podzimní portrét“ se v „Lípě“ II. jmenoval „Břeh a šíř“.
Třetí báseň z cyklu „Nemocný básník“, jež začíná: „Kdys obličej tvůj zdál se nápovědí“ v „Lípě“ II. měla název „Umřelo mládí tvé“.
„Polosen“ pod týmž jménem vyšel v „Severu a východu“ VI.
„Kaštanová alej v zářijovém poledni“ v „Lípě“ I. (z 22. srpna 1918) zvala se „Září v aleji habrové“.
„Večer pod horami“ byl v „Lípě“ II. rovněž „Večer pod horami“ a „Mír“ v „Novině“ III. také „Mír“.
8. „Hlas krve a mír srdce“ byl rovněž připraven autorkou.
Z cyklu „Za vojákem“ v „Hlasu krve“ vyšla část 2. ve „Zvěstování“ I. pod názvem „Za synem vojákem“ a část 4. v „Lípě“ II. jako druhý díl básně „(R. G.)“.
Báseň „Naděje“ z „Míru srdce“ v „Lípě“ II. se jmenovala „A přece“.
„Březen“ vyšel pod stejným názvem v „Severu a východu“ I.
„Předjarní píseň“ se v „Lípě“ III. zvala „Před jarem“.
„Divotvorný večer“ vyšel v „Lípě“ III.
„V bílé noci“ se v „Lípě“ II. jmenovala „V bílém světle“.
„Elegie za létem“ v „Lípě“ I. slula jen prostě „Za létem“.
Báseň „Náš pokoj“ měla být původně asi začátkem celého cyklu, poněvadž v opise na zvláštním, jednotlivém listě je očíslována jedničkou, která se pak již v jinak doslovném přepise v připraveném svazku vůbec nevyskytá.
447
„Petr“ z „Lípy“ I. má týž název i v rukopise,
„Božítělová“ se tam však jmenuje „Svátek“.
„Na pěšině listím zavatézaváté“ v „Lípě“ II. zůstala rovněž v nadpisu nezměněna, byť jinak byla podstatně přepracována, jako tolik básní již otištěných.
Také „Modlitba“ ze „Zvěstování“ I. je i v „Míru srdce“ „Modlitbou“.
9. Poslední sbírka pozůstalosti musí bohužel zůstati nepojmenována, neboť autorkou pokřtěna nebyla. I názvy jednotlivých oddílů byly zřejmě prozatímní, jen pro vlastní technickou potřebu tužkou jemně naznačené. V celku i v oddílech zůstala pouhým torsem.
„Lednová noc“ vyšla v „Listech pro umění a kritiku“ I.
Báseň „Září“ vyšla tam rovněž, jenže pod jménem „Podzim“. Domnívám se však, že to je zpracování starší, ač rozdíl je velmi nepatrný. Ponechávám proto znění,znění nalezené ve sbírce.
Také při básni „Noční můra“ dávám přednost zpracování ve sbírce proti básni téhož jména v „Listech pro umění a kritiku“ I.
Prvý oddíl básně „Poslední“ zpracován je v téže sbírce pod názvem „Nápis na domě“. Vypustila jsem jej, abych mohla otisknouti neporušen celý trojčlenný cyklus.
„Mladý básník“ vyšel doslovně v „Listech pro umění a kritiku“ I.
„Jedno město“ vyšlo již v r. 1928 v „Severu a východu“.
„Za známým oknem kvetou tavolníky“ jmenovala se tam „Sbohem“.
„Po lukách“ byla v „Severu a východu“ VI. rovněž „Po lukách“.
„Melaně“ a „Májová cesta“ tamtéž, ale v ročníku V. pod stejnými názvy.
„Domovu sbohem“ otiskla básnířka dokonce dvakráte. V „Severu a východu“ IV. pod nadpisem „Domov“ a v „Saloně“ XI. (1932) pod prostým „Verše“.
„Domov“ byl i v „Severu a východu“ IV. „Domov“. Božena Benešová tu zřejmě označovala stejným názvem básně, jež hodlala soustřediti ve stejnojmenném větším oddílu.
„Romantikův podzim“ vyšel v „Severu a východu“ III.
„Polosen“ byl uveřejněn tamtéž, avšak v ročníku I., pod jménem „V polosnách“.
*
448
Kromě básní původních obsahuje pozůstalost Boženy Benešové také sešit překladů. Nejstarší z nich je asi poněmčená báseň J. Vrchlického z r. 1888. Po ní následuje ještě dalších sedm překladů z Vrchlického, pak r. 1894 některé z A. Klášterského a konečně r. 1896 z J. S. Machara. Těch je nejvíce.
Opačně zase, z němčiny do češtiny, zahajuje překlady báseň Felixe Dörmanna z r. 1892. Po ní překládala Božena Benešová několik básní Heineho, Goethových, jednu píseň R. Huchové z románu „Vita somnium breve“, R. Dehmelovy, Otty Ernsta a jiných. Při Dehmelově „Písni pro mého syna“ si poznamenala „18. V. 1902 nezapomenu!“.
Na francouzské básníky došlo patrně později. Nejvíce se z nich zabývala Baudelairem, po jedné básni přeložila z V. Huga a Gautiera, dvě z Verlaina. Z těch zvláště „Spleen“, složený ze šesti dvojverší, formálně velmi připomíná jeden z původních „Spleenů“ překladatelčiných.
Že si Božena Benešová svých překladů necenila, vysvitá z této poznámky z r. 1912, vepsané dodatečně na první list sešitu: „Všechny tyto překlady jsou staré, většina vznikla před více než čtvrtstoletím zcela nesoustavně a bez nejmenší literární ctižádosti.
Jsou mnohem více výrazem mé mladé nudy a těkavosti než mých literárních lásek a byly voleny po většině zcela náhodně.
Soustavněji překládala jsem jedině J. S. Machara do němčiny a měla celou knížku jeho přeložených veršů, kterou si v r. 1907 nebo 1908 vyžádala Růžena Svobodová a poslala, tuším, autorovi.
Po jejích dalších osudech jsem nikdy nepátrala a nic o nich nevím. (Jen koncepty některé jsou, nevím kde.)“
Podle sdělení J. S. Machara se knížečka u něho nenalézá, ani se na ni nepamatuje.
*
Jak je vidět, Božena Benešová vydávala žadatelům o příspěvek hlavně verše z posledních sbírek a nejraději ty, jež se vztahovaly k domovu a mohly se tudíž s jistými výhradami zváti objektivní.
Můj přehled po básních otištěných nečiní si nároku na úplnost. Přes všechnu péči, kterou jsem věnovala každé zmínce rozsáhlé literární korespondence básnířčiny, je zcela možno, že jsem něco opominulaopominula,
449
i když jsem hledala, nebo prohledati dala také časopisy v dopisech nijak neoznačené. Úhrnné vydání nemůže taková neúplnost příliš poškoditi, poněvadž z významnějších básní jistě nebyla otištěna žádná, jež by se zároveň nenacházela v pozůstalosti.
Rozvržení celého básnického díla Boženy Benešové do devíti sbírek a vývojové utřídění tří prostředních provedla jsem sama, neboť v rukopisech není ani slůvkem naznačen nějaký plán.
Pavla Buzková
PP. S.
Slečně Anně Novákové, člence „Kroužku dívek Boženy Benešové“, děkuji za obětavé opsání veršů z rukopisu pro tisk.
450
OBSAH
I
MLÁDÍ
Jde těžký smutný život dál...7
Já nevěřím dnes již v zářivé štěstí...8
Na štěstí čekám po léta...9
Můj den10
Můj život-hřbitov...11
Sobě12
Na sokolské slavnosti13
Při zpytování svědomí15
Sestře Bernardettě16
Pokus o vlastní podobiznu19
Domov21
Hrdinovi krátkého románu27
O chvilku později28
Balada Nikomu30
Imaginární dopis32
Druhý39
U Moravy41
Před jarem42
Smrt43
II
BÁSNĚ Z LET 1896 AŽ 1903
I
MotoMotto: Moje mladé časy...47
Věnováno48
Tiché vteřiny49
Při drahé písni50
Otázka51
Píseň52
A byla noc...53
Věnováno54
V temnotách55
Z Vídně56
Jarní večer57
Za mrtvým přítelem II.58
Březnový vítr59
Na známých místech61
Místo omluvy62
II
Pohádka63
Fragmenty z „Bdění“68
451
III
SVATÉ POLE
I
Balada75
Sloka76
Zpověď77
Prošla léta...78
Sloky o štěstí79
Do jedné písně80
Jdi!81
Teskné přítmí82
Návštěva83
Pozdní žal85
Březen86
Na zamlčené motto87
Spát...89
A přece...90
Sonet noční91
Přízrak92
Noc94
II
Posláním95
Na známých místech96
Andante97
Poledne98
Vzpomínko drahádrahá...99
Vteřiny100
Terciny ke chvále minulých dní101
Zří na mne hvězdy všecky...102
Hovor na kvetoucí mezi104
III
Tušení105
Zakletí106
A jestli navždy...108
Půlnoční loučení109
Poslání112
Poslední píseň114
Modlitba115
Zní tlumený cval...116
IV
Výročí117
Nejkratší balada119
Vineta120
Dar122
Odkaz123
Má loď124
Za mládím125
Děkovná píseň126
Spojení127
452
IV
I
1
Motto z Verlaina131
V hoři bezmocném132
Z poesie mudroslovné133
Sama134
Lítost135
Intermezzo osudotvorné137
Motto i věnování138
Polední setkání139
Dva mraky140
Šílenství za uraganu141
Polosen143
2
Umění145
Refrain146
Píseň o domovu147
Na hrobě148
Jaro 1907149
Hřbitove, hřbitove...150
Přemožení151
Loučení154
Píseň dní a roků155
Než spadne opona156
To vždycky za dětství...157
II
Motto knihy z roku 1899158
Spleen159
Nocturno160
Metamorphosa161
Návštěva162
Mně krátkým sluncem...167
Podzim168
Marche funèbre170
III
Sonet generační a věnovační171
Benátky172
Milánský sonet173
Spleen174
Spleen175
Monolog176
Ó snad bys nechtěl...178
Pod klenbou štíhlých bříz...179
Indická vdova z Vršovic180
Na vojně181
Odejít chce Hektor...182
Opuštěná183
Důvěrnosti184
Dnes ještě vysílám...185
Snad odpustím...186
453
V
VERŠE VĚRNÉ I PRORADNÉ
Paní Růženě Svobodové189
Zapadlo slunce...191
Náhlá noc192
Sen194
Fatalismus195
Vysněný kraj196
Kam?197
Fragment198
Hořký sonet200
Dubnová201
Dialog202
Večer203
En passant204
Píseň205
Polední206
Minulost207
Kronika lásky208
Památce209
Němý večer210
Nocturno211
Sloky o dlouhých večerech212
Pohádka213
Loučení214
Teskná noc216
Nocturno217
Sloky sentimentální218
Večerní poselství219
Zimní procházka220
Píseň říjnového jitra221
Balada o věrné ženě223
Dubnový večer224
Vzpomínka225
Večer před žatvou226
Večer po žatvě227
Večerní rondeau228
Jarní pohádka229
Píseň dubnového jitra231
Májová půlnoc232
Lesní vodopád233
Sonet o instinktu235
Jistota236
Loučení237
Říjen238
Refrain239
Melancholie240
Mrtvý bod241
Půlnoc u řeky242
Sloka biblická243
Píseň mstivého otroka244
Říjnová karikatura245
Smutek jeseně246
Pohádka o Melusině247
Sloky o mrtvém malíři249
Terciny o zbloudilci250
Šest básní z nedopsaného románu251
454
VI
MIMO KNIHY
Burleska259
Zrádné rýmy262
Vítr264
Novella d’Andrea266
Otázka268
V staré kapli klášterní269
VII
KOKTANÉ DRAMA
I
HERCI A KULISY
V bludném kruhu273
Stella z dvorního pivovaru274
Blondina z Klárova275
Pitomá dívka276
Portrét277
Rouhačka278
Šárka279
Salomé280
Zoufalec281
Zrádce282
Cizí verše283
Wagner284
Nekrolog285
Památce286
Půlnoc u rybníka288
Zapomenutí289
Žár290
Kratinká beseda s dvěma nebožtíky291
Kapitola z románu294
II
NEMOCNÝ BÁSNÍK
Stálo na křižovatce298
Důvěrný dopis299
Podzimní portrét301
Hlas302
Ubývající měsíc303
Večer304
Říjen305
Nemocný básník306
III
NEODCHÁZEJTE
Polosen310
Poutníkův kruh312
Žák mluví k mistru314
Soudce315
Básníku316
R. G.317
Chladný září318
Kaštanová alej v zářijovém poledni319
Večerní soulad320
Večer pod horami321
Mír322
455
VIII
HLAS KRVE A MÍR SRDCE
HLAS KRVE.KRVE
Němé město325
V noci vánoční327
Karanténa polských židů332
První mrtví334
Jinoch335
Pöchlaren336
Cesta337
Za vojákem338
Noční fronta342
Den z bezpočtu dní344
Morava 1918345
21. XII. 1918346
MÍR SRDCE
Je možno...možno...?347
Naděje349
Únorová noc350
Březen351
Poznala louka i niva352
Předjarní píseň353
Divotvorný večer354
V bílé noci355
Černému ptáku356
Člověk a zvíře357
Elegie za létem358
Raz, dva, třitři!359
Starý dudák360
Momentka361
Mladé sestry362
Dítě na dvoře365
Náš pokoj366
Jenom proto367
Petr368
Božítělová369
Štědrý večer370
Na pěšině listím zaváté371
Modlitba372
IX
I
Šla žena po mostě...375
O dnešku ani slova...376
Hrál tulák šumař...377
Radostí přetížen...378
Mládí379
Budoucno380
Lednová noc381
Široký kraj382
Září383
Noční můra384
Jsem dětinské mladosti...385
Ráno, každé ráno...386
Přítel?387
456
Poslední388
Mladý básník391
II
BALADICKÉ MOTIVY A JAS
Tajemství392
V šeru nocí...394
Před úsvitem395
Doma je a není396
Vzpomínky opatruj...397
R. S.398
Milenci I.399
Milenci II.400
II. Každý den znova...401
III
DOMOV
MotoMotto: Mladý domov...402
Jedno město403
Vzpomínky405
Večer a den406
VI. Temní se kostelík...408
Za známým oknem...410
Nízká krčma411
Po lukách416
Melaně417
Májová cesta420
I tobě, ty tichá...422
Domovu s bohem424
Domov425
IV
SNY A PÁRA
Letní večer426
Ranní můra427
Romantikův podzim428
Polosen429
Před...430
POZNÁMKY431
457
Spisů Boženy Benešové svazek I.
VERŠE. Uspořádala a poznámkami opatřila Pavla Buzková. Vytiskl a vydal v únoru 1938 Melantrich a. s. v Praze. Mimo vydání obyčejné vyšlo 5 číslovaných výtisků na ručním papíře Vergé Blanc Pannekoek.
E: jf; 2007
[459]