PŘED...

PŘED...
Tma se do hlubší tmy propadává, tma, která je říší archanděla, zdrojem světla lidem zastřeného. Na tisíc let život do ní ústí, světla není jako není zvuku, ale smrti, smrti také není. Podtemní chvěj černou nocí táhne, podtemní chvěj, jemuž není jména. Archanděli, ani ty je neznáš, Ty, jenž’s v radě boží pomocníkem. Archanděli, vládče nad tmou Potom. 430 POZNÁMKY
[431] Vydávajíc básnickou pozůstalost Boženy Benešové jsem přesvědčena, že nejednám proti vůli básnířčině přes to, že sama za živa svých veršů téměř netiskla. Vymlouvala se vždy na svou podlomenou básnickou sebedůvěru, kdykoliv měla odpověděti na otázku, proč z nich nevydala více než jedinou sbírku, „Verše věrné i proradné“, r. 1909. Z této své vnitřní nejistoty obžalovala několikráte docela otevřeně kritiky své básnické prvotiny: „Kdyby mě byli tenkráte tak nestrhali, snad bych ani byla nepsala nic jiného. Vždyť verše jsou moje pravá mateřština. Ve verších vlastně myslím.“ „Strhání“ nemohlo býti tak zlé, dá-li se o něm mluviti vůbec, když je přece vyvažoval hlas Šaldův, který uvítal první sbírku Boženy Benešové posudkem tak vřelým, jakých mnoho nenapsal za celou svou kritickou činnost. V druhém ročníku „Noviny“ 9. dubna 1909 čteme: „Po létech a létech lyrické neúrody nebo úrody předčasně zmařené konečně kniha, která neslibuje, ale hned plní: kniha posvěceného, opravdového básníka a uzrálého ducha, umělce pěkné vnitřní kultury, vědomého si svých cílů i svých sil, svých práv i mezí, svých vnitřních zákonů i svého radostného poslání.“ „Paní Benešová, jak jeví se nám první svou knihou, jest opravdový lyrický básník: má co říci a dovede to říci. Má bohatý vnitřní život, citlivkovou psychu stále jitřenou a ničenou bolestně živým žárem a má posvěcení stylu a výrazu, tajemství tvůrčí formy, která vykupuje v zákonnou čistotu a ryzost mučivou rozkoš slepě žité, závratné Chvíle. Má obojí ušlechtilý dar milostných bohů, který činí z člověka poetu: dar vzdání se i dar vykoupení se; dar zapomnění i dar rozpomnění se; umí stěsnat celý prožitý život do jednoho verše a umí prohloubit, obohatit a ztajemnit prchající vteřinu v cosi obsažnějšího než průměrný lidský věk. Lyrika jest umění melodické: empirie celého znojného dne slévá se tu v několik temných a melodických krůpějí. Paní Benešová má ve vysokém stupni toto umění melodické zkratky. Ne v každé básni ovšem vyvážila již svůj život v tuto zcela ryzí vnitřní hudbu; ne všude ovšem dovedla se již dopnout toho zvučícího červánkového zlata, té poslední zcela odhmotněné Něhy, která činí ze slova cosi ryze duchového, mocnost neústupnou jako zaklinadlo a samozřejmou jako sen. Ale dosáhla toho v úctyhodné řadě případů: v knížce jest alespoň dvacet básní, 433 které mají ten vyšší soulad života a umění, citu a stylu, který jest právě Poesie básní, jejichž vnitřní přesvědčivé melodie prostě nezapomeneš, básní, které jsou cosi celého, zaokrouhleného jako krásné živé tělo, dobře a lehce organisovaného jako pták, ustředěného jako svět, básní, jimž nedostaneš se tak hned na dno: okouzlují tě stejným božsky průhledným a úsměvným tajemstvím i po četbě několikrát opakované a přerušované dny obtíženými v tvé paměti dojmy krásnými a silnými, soupeři jistě nebezpečnými. Přísvit této zralé, tiché, neustupující duchové krásy leží na př. na Pohádce o Melusině, na Slokách o mrtvém malíři, na Básních z nedopsaného románu, na Fragmentu, na Písni dubnového jitra, na Jarní pohádce, na Balladě o věrné ženě, na Památce, na Minulosti, na Dialogu. Duševní proces jest tu všude vytěžen v definitivní melodický útvar nezapomenutelně ryzí a uzavřený; slovo vkresluje do něho děj stříbrně čistou rýhou; celá báseň jest jakási čistá hudební arabeska, kouzelně lehká, přesně vyvážená ve svých složkách. Odpoutá-li se toto umění od subjektivnosti a autobiografičnosti, dobéře-li se i v inspiraci citů objektivných, slavnostních i hromadných – a v tom viděl bych vzestupnou cestu pro básnířku – dostalo by se nám jakýchsi melodických pratypů, útvarů veskrze velikých a čistých, které by prostě zůstaly. Slabší čísla knihy uvízla sem tam v nižší sféře sarkastického chladu rozumové nedůvěřivosti nebo střízlivé zdrželivosti. Kniha opisuje vůbec velmi těsně duchový i umělecký vývoj autorčin, tu dráhu od pólu záporného k pólu kladnému, o níž tak pěkně píše autorka v předmluvě. Byl bych si přál, aby kniha tuto vnitřní architektoniku byla promítla i na vnějšek a učlenila se dramatickou logikou v několik vývojových oddílů.“ Možná ovšem, že Božena Benešová z celé kritiky vnímala a zapamatovala si jenom výtky a výhrady. Byla již tak nesmírně citlivá na každou hanu... Zvláště když bystrý kritik žádal od ní, co splniti nemohla: zevní architektoniku! Vyhnula se jí přece úmyslně. Rozmetala dramatickou logiku své knihy schválně v nesouvislé zlomky, aby se v nich nikdo nemohl vyznati. To byla maska, bez které veřejně vystoupiti nemohla, třeba byla jinak pravda sama. Ovšem, napadá mne také, byla-li v oněch letech stavby vůbec schop- 434 na... Její mladá torsa epická a dramatická překvapují alespoň nápadným nedostatkem logického postupu. Zamotává se pořád do nových a nových vsuvek. Také Růžena Svobodová si povšimla této rozházenosti. Radí jí v kterémsi dopise: „Ale Leitmotiv to musí mít zřetelný.“ Jak byla mladá autorka všímavá a hrdá, nepochybuji, že taková výtka z úst povolaných nesmírně na ni zapůsobila. Když se Božena Benešová v r. 1926, tuším po výstražném nálezu Sylabově, který u ní shledal rozšíření srdce a aorty, probírala svou básnickou tvorbou, požádala mne o pročtení „Veršů věrných i proradných“, na jejichž přepracování především pomýšlela. Nemohla jsem arci nepostřehnouti úmyslné roztříštěnosti sbírky a navrhla jsem jí proto nový pořad. Schovala si jej beze slova. Jestliže próza byla Boženě Benešové hořkým kalichem, jejž pokud možno nejdéle oddalovala od úst, verše působily jí svrchovanou tvůrčí rozkoš pocitem nepřeberné vnitřní hojnosti. Psala je vlastně místo deníku, o nějž se sice občas také pokoušela, ale který ji po každé zase odpudil. V rozmluvách arci své básně ráda zlehčovala, jak již byl její zvyk vůči sobě samé, avšak jen proto, aby jí byly její pochyby vyvráceny. Že si na nich vpravdě zakládala, dosvědčí mi jistě všichni oni přátelé a známí, jimž je občas předčítala, ověřujíc si na dojmu z nich cenu svých výtvorů. Jak opatrně, jako s nejkřehčím, nejdrahocennějším sklem zacházel s nimi její jednotvárný, skrytou vášní prosycený hlas! Milovala je také proto, že v nich mohla uplatnit svou vůli k dokonalosti. Novými a novými opravami vyšel jí konečně z rukou organism, v němž se nedalo již hnouti ani slovem, neměl-li býti poškozen. Takového vyhranění nelze ovšem při próze dosáhnouti, ani kdyby byla psána s flaubertovskou úzkostlivostí. Proto ji již při zrodu viděla nakaženu zmarem. Že jí na básních záleželo více, než otevřeně kdy přiznala, soudím jistě právem ze starostlivosti, s kterou mne na ně upozorňovala vždycky, když se jí tělesně přitížilo: „Abys o nich věděla, kdyby se něco stalo!“ Ještě v neděli večer, 5. dubna 1936, tři dny před svou smrtí, předčítala mi až do desáté hodiny ze své nejstarší sbírky, „Mládí“, z níž byla nedávno vybrala prvotiny „Můj den“ a „Sníh padal“ pro „Lidové noviny“ a odevzdala je Richardu Weinerovi, který ji za tím účelem navštívil. Probírala báseň za básní, poznamenávajíc u každé, za jaké příležitosti 435 ji skládala. Bylo to po prvé za našeho přátelství, co nedbala žádných mých zpráv, ani na přímé otázky neodpovídajíc. Tolik už spěchala... Marně jsem zaháněla předtuchu, že s ní mluvím naposledy a že všechno, co mi říká, má svůj hluboký, tragický smysl. Nedalo mi však, abych ji konečně v četbě nepřerušila poznámkou, že zrovna tyto mladé verše budou jednou nevyčerpatelnou studnicí pro jejího životopisce. „Ale kde, ty já spálím!“ namítla mdle. „To přece neuděláš!“ polekala jsem se upřímně a vztáhla jsem bezděčně ruku, jako bych jí v tom chtěla zabrániti. Vyložila si mylně můj pohyb. „Chceš je?“ podávala mi je. „Na, vezmi si je. Tisíckrát raději je dám příteli, o kterém vím, že jich neuveřejní než...“ Nedomluvila, nebo spíše já ji domluviti nenechala. „Ale teď vážně, Boženo,“ zeptala jsem se důrazně, „nepřeješ si opravdu, aby někdy vyšly? Ano nebo ne?“ Neodpověděla – a já se po druhé neptala, neboť na tolik jsem ji znala, abych věděla, co svým mlčením míní. Toho večera viděly jsme se naposled...
*
Při vydání jsem se řídila následujícími zásadami: 1. Ponechávám jenom chyby pro autorku charakteristické, nebo takové, jejichž opravou by se verš poškodil. Některé již opravil F. X. Šalda, když jsem mu v říjnu 1936 básně už vybrané a seřazené ve sbírky předložila k prohlídce. Originálu vůbec neviděl. Neporovnal jich již, bohužel, s mým výborem, jak měl v úmyslu. Ve své poslední veřejné přednášce „O básních Boženy Benešové“, konané 11. ledna 1937, při tryzně na počest zesnulé básnířky, opíral se jenom o můj výbor, za nějž jsem tedy sama odpovědna. 2. Z básní, umělecky slabších, otiskuji všechny, které se vztahují k próze Boženy Benešové, nebo které zvýrazňují nějakou novou, byť sotva patrnou črtečkou, povahu básnířčinu. 3. Básní bez názvů nenadpisuji: v obsahu však a ve výčtech uvádím je začátečními slovy stejně jako ony, jež autorka označila jenom třemi hvězdičkami. 4. Potíž byla s básněmi, jež se vyskytují v několika jen málo odlišných 436 obměnách. Jsou to zejména ony, které autorka uveřejnila po časopisech. Rozhodnouti v takovém případě, která verse je nejdokonalejší, bylo mně nemožno, neměla-li jsem vydání příliš oddáliti. Po mnohém srovnávaní rozhodla jsem se pro znění v časopisech skoro jenom u těch, které se opírají o básně ze sbírky druhé, když prvotiny, otištěné prý v letech 1887–1890 ve „Slováckých novinách“, krajinském listě Hradišťstka, sehnati se mi nepodařilo. Všechny ostatní básně, uveřejněné po časopisechčasopisech, pomíjím proto, že za pozdější zpracování pokládám přepisy v sešitech nebo ve sbírkách strojem psaných. Božena Benešová totiž velmi málo básní uznávala za dokončené. Ať byly tištěné nebo netištěné opravovala je znovu a znovu. Že s přemnohými nebyla ještě spokojena, byl možná nejrozhodnější důvod, pro který jich nevydávala knižně. V dopise Růženě Svobodové z 24. září 1910 píše: „Chceš-li se smilovat a někde v redakci se za mne přeptat, budu Ti vděčná, ale nechvátej, nechvátej... Lodička je prozatím na mělčině a já přepisuji verše. Žatva je chudá a zrála bez slunce, ale z celé mé literatury je srdci přece jen nejmilejší.“ Týká se to asi oněch sešitů, v nichž se setkáváme i s básněmi z „Veršů věrných i proradných“, místy nepatrně pozměněnými, jichž původní znění autorka asi vesměs zničila. Proč mezi básně, jež jsou toliko v rukopise, zařadila i čísla z knihy, není mi známo. Snad mínila celou vydanou sbírku roztavit v nových svazcích. Citové ovzduší mají beztak společné. Dokázati však, že to jsou přepisy z r. 19101910, naprosto nemohu, poněvadž se nemohu odvolati na žádný letopočet.
*
1. Sbírka „MIádí“, kterou jsem vybrala z památníku, dárku to matčina k Boženiným osmnáctým narozeninám, podepsaného ještě dívčím jménem Zapletalová, obsahuje básně nejstarší, zrozené od r. 1889 do r. 1896. Mají význam spíše pro vývoj autorčin než pro umění. Přesto bych se k nim byla ráda zachovala milosrdněji než F. X. Šalda, který titulní list sbírky poznamenal slovy: „Slabé. Machar – Vrchlický. Snad 6–7 básniček.“ Bohužel, musila jsem je prosíti více, než jsem si přála, 437 neměla-li se kniha příliš rozrůsti. S přesvědčením jsem vynechala jen několik básniček lidsky i umělecky málo významných. Jsou to: „Ó mojím údělem je horká touha“, „Tak často život sliboval“, „Sníh padal“, „Ó mládí moje bláhové“, „Portrait pana A.“, „Portrait slečny M.“, „Portrait slečny U.“, cyklus pěti krátkých básní, nazvaný „Išán“, trojdílné „Vzpomínky“, „Dlouhá kapitola“, „Vzpomínka“, „Epitaf“ a „Večerní vzpomínka“. Z ohledu na rozměr knihy vypustila jsem ještě dodatečně některé méně výrazné. Jsou to: „Jak časné jaro miluji“, „Mandloni medové“, „Když bledl dětství zlatý sen“, „Vzpomínám“, „Přítelkyni“, trojdílnou báseň „Na Horečkách“, „Dvě stránky z cizího románu“, „Andante“, „Snad“, „Letní písnička“, „Marně“, „Máj“, „1895“, „Nudné nocturno“, „Glossa“, „Než zhasne den“, „Zas“, „Sonet sváteční“, „Posláním“, „Klid večerní“, „Impromptu“, „Spolu“ a dvojitou báseň „Při přepisování nejstarších veršů“. a) Sestra Bernardetta byla jeptiška z napajedelského kláštera sester sv. Kříže, která vyučovala mladičkou Boženu Zapletalovou francouzštině. Sestra Maxmiliána z „Úderu“ jest s ní zřejmě totožna. b) Horečky jsou nízké vrchy u Frenštátu, naproti Radhošti. Jejich hluboké lesy se táhnou až k Javorníkům. V r. 1893 stály na nich jenom dvě chalupy. Polovinu jedné z nich najal advokát Zapletal pro svou rodinu, která v ní ztrávila toho roku celé léto. Druhou polovinu obývala paní Bohuška Křenková, sestřenice a přítelkyně Boženina, jež ji svou svatbou, na níž byla Božena družičkou, uvedla vlastně do společnosti, a která ji později, v r. 1902 na Pustevnách pod Radhoštem, seznámila s Růženou Svobodovou. c) Vynechaná báseň „Glossa“ je uvedena motem z jedné Macharovy básně: „Já nechci více žádné slávy, | ta touha navždy dovadla, | byla by břemenem mé hlavy | a hlava má je dost již mdlá“. d) Druhý oddíl básně „Při přepisování nejstarších veršů“ uveden jest citátem ze Svatopluka Čecha: „Jsi básník též – jsem oklamával sebe“.
2. Z prvního dílu „Básní z let 1896–1903“, autorkou vepsaných do silného sešitu s plátěnými deskami, jsem po dobré úvaze vypustila: „Tobě dnes písničku věnuji zas“, „Díkučinění“, „Osud malířem“, „Do památníku I.“, „Do památníku II.“, „Po nemoci“, „Jiný refrén“, „Z poesie 438 didaktické“, „Milované sloky“, „Ukolébavka“, „Člověk“, „Proměna“, jež je prvním zpracováním pozdější „Metamorphosy“ ze sbírky čtvrté, „Když chladne zeď a chladne niva“, „Zrada“, „Dnes ne“, „Říjnová neděle“, „Pod kostelem“, „Rozbitý sonet“, „Nálada v listopadu“, „Zimní momentka“ a „Podzimní epigram“. Z druhého dílu vypadly básně: „Družce z dětství“, „O hadovi a jedu“, „Boženě Němcové“, „Obraz“, „Olomouc“, „Roman a já“, „Idyla nesentimentální“ a „List do rodinné kroniky“. Ač tato sbírka jest poměrně slabší, není přece pochyb o tom, že mnohá z vypuštěných básní by rovněž se ctí v knize obstála. Bohužel, při konečném zmenšování knihy musila jsem tuto sbírku ještě velmi probrati, abych uchránila celistvost posledních sbírek, autorkou navržených. Vypadly z ní tedy ještě básně: „Sen“, „Sobě“, „Za mrtvým přítelem I.“, „Tedeum“, „Sonet o cestě životem“, „Podzimní akvarel“, „Proč?“, „Stíny mluvily“, „Never more“. Zvláště z druhého oddílu nezbylo mnoho, když odpadla dlouhá, dvanáctistránková „Jarní povídka o slečně Karolín“ a závěrečné „Věnováno“. K svým mladým básním se Božena Benešová vracela málo. Pokud jsem mohla zjistiti, přepracovala z nich pouze tři, které vyšly vesměs v „Besedách Času“, ročník devátý. „Jarní večer“ a „Z Vídně“ objevily se výmluvně v čísle, věnovaném J. S. Macharovi ke čtyřicátým narozeninám. „Jarní večer“ prodělal změnu nepatrnou, avšak „Ve Vídni“ se proměnila skoro k nepoznání. Otiskuji obě v této zdokonalené úpravě, stejně jako báseň „Místo omluvy“. a) Slečna Karolín se jmenovala Karolina Strážnická a byla tetou Melanie a Mánka Weidenhofferových, kteří byli druhy Boženina dětství, bydlíce naproti Zapletalovům. Soudní rada Emanuel Weidenhoffer pocházel z Německého Brodu, jehož havlíčkovské tradici sebevědomého češství se prý ani ve statní službě nezpronevěřil. Byl bratrem Fanny Weidenhofferové, první snoubenky Karla Havlíčka Borovského. b) „Nocturno“ z prvého oddílu sbírky vynechávám, poněvadž je, poněkud přepracované, nalézáme opět v oddílu druhém sbírky IV. Je to jediné číslo z „Básní z let 1896–1903“, které autorka uznala za hodné vepsati do černé knížečky, již r. 1908, ještě z Napajedel, na neúnavné naléhání Růženy Svobodové odeslala F. X. Šaldovi. 439 c) Báseň „Věnováno“ z druhého oddílu sbírky je uvedena motem z díla A. Sovy: „Tak často v šerých myšlenkách mi připadlo, že zvláštní jakés bezpráví jej stihlo, malého tvora, že se narodil v národě poplatném...“
3. Ze „Svatého pole“, sbírky z let 1902–1910, umělecky již vyzrálé, vynechala jsem původně jenom čísla, která autorka zařadila do „Veršů věrných i proradných“. Z nich báseň „Dubnová“ jmenuje se zde ještě „Dubnová píseň“, „Nocturno“ mělo tady název „Jiná noc“ a „Loučení“ bylo nadepsáno „Tak bude“. Dodatečně jsem se však ještě zřekla básní: z prvého oddílu „Na známých místech“, „Sloky o štěstí“, „Úsvitný děs“, z třetího „Nadarmo“, „Ó nyní víš“, „Den a večer a noc“. Tři básně ze „Svatého pole“ vyšly ve třetím ročníku „Noviny“. Jsou to: „Teskné přítmí“, v tištěné obměně zvané „Spleen“, dále „Terciny ke chvále minulých dní“, jež se v „Novině“ jmenovaly „Terciny na památku“, a konečně „Dar“, tam nadepsaný „Finito“. a) „Památce“ tady vynechávám, neboť vyšla též ve „Verších věrných i proradných“, kde z ní jsou dvě samostatné básně. Dílu prvnímu ponechala autorka název „Památce“, druhý pojmenovala „Sloky sentimentální“. b) Báseň „Posláním“ jest buď zcela nová, nebo zdokonalená starší, jejíhož původního znění nemáme, neboť je napsána strojem a do sešitu dodatečně vlepena. Musilo se tak státi teprve po r. 1926, poněvadž Božena Benešová dříve psacího stroje neměla, ani na něm psáti neuměla. Básní pak zásadně nikdy nediktovala, sama si je vždy přepisujíc. Neumělost je ostatně na zevnější úpravě písma velmi patrna. c) Moto nad básní „Zří na mne hvězdy všecky“ jest vyňato z písně, kterou v epickém torsu Boženy Benešové „Povídka o věrném srdci“ zpívá profesor Vlaďka Volný své snoubence Haně. Slohy tam citované zní:
„Má hvězdičko, rozblýskni se, má panenko, rozmysli se.“ „Nemohu se rozmýšleti, musím na tebe hleděti.“
440 „Není na rok, na dvě léta, je až do skonání světa.“ „Do skonání mého, tvého, nepohlédnu na jiného.“
Citát není zcela doslovný, nýbrž, bezděčně asi, upraven spisovatelkou. Kdo poznal Boženinu vášnivou touhu po nezrušitelných, doživotních a vlastně až přes hrob trvajících vztazích, pochopí, proč si zrovna tuto lidovou píseň tolik zamilovala.
4. Problémem mi byla zvláště sbírka čtvrtá, která obsahem, formou, i laděním spadá do období „Svatého pole“ a tím i „Veršů věrných i proradných“. Žádný ze tří sešitů, z nichž jsem ji hlavně složila, není nadepsán. Toliko druhá část prvého dílu největšího a podle mého mínění i nejstaršího sešitu nese název „Intermezzo osudotvorné“, jenž se zřejmě vztahuje k následujícím básním a nikoliv k čtyřverší, postavenému jako moto a výjimečně podepsanému písmeny B. B., patrně proto, aby nebyly pokládány za cizí citát. Ze sešitu prvního vypouštím všechny tři „Spleeny“, poněvadž se s nimi, v maličkostech zdokonalenými, setkáme později. Rovněž dlouhé „Naučení“ odtud vypadlo, aby se, ovšem důkladně přepracované, octlo v druhém oddílu sbírky pod názvem „Návštěva“. Báseň „Z poesie didaktické“ přejmenovala jsem „Z poesie mudroslovné“ podle posledního strojového přepisu autorčina na volném listu. Báseň „Doma“ si vzala básnířka za moto sešitku, odeslaného Šaldovi. Otiskuji ji tedy úvodem k oddílu druhému, kam v mém seřazení náleží. „Lítost“ jest buď báseň zcela nová, nebo zdokonalená starší, jíž neznáme, poněvadž nese neklamné známky pozdního původu: jest do sešitu vlepena a psána strojem. „Marche funèbre“ vynechávám, protože se, poněkud zlepšen, vyskytuje znovu v části třetí. „Polední setkání“, sem vlepené a psané strojem, jest také buď zcela nové nebo přepracované z neznámého rukopisu. „Píseň o domovu“ jest jedna z těch, ke kterým se autorka stále vracela. Máme ji také ve třech obměnách: zapsanou v sešitě, otištěnou v „No- 441 vině“ III. pod názvem „Píseň domova“, a na volném listě, psanou strojem, z něhož ji do knihy přenáším. Báseň „Na hrobě“, s datem 1905, obrací se zcela určitě k nebožce Johance Kociánové, která zemřela v náručí Boženy Benešové 5. března 1905 a pochovaná jest v Napajedlech v témž hrobě jako Mařenka, Roman a Otto Zapletalovi. Johanku, rodačku z Trojanovských Pasek, služku a vyšívačku, si mladá paní Zapletalová přivezla do své domácnosti v Novém Jičíně už z otcovského domu ve Frenštátě. Svou báseň na ni Božena Benešová dodatečně přepsala strojem, přelepivši novým zpracováním staré původní. Je to opět jeden z důkazů, jak často až do základů dílo své přeměňovala. V „Přemožených“ jest prostřední báseň přeškrtnuta tužkou, pravděpodobně samou autorkou. To mě však nepřesvědčilo, že bych ji musila vynechati. Uveřejňuji tedy celý trojdílný cyklus. „Než spadne opona“ jmenovala se v sešitě „V hodině půlnoční“. Nový název pro „Sever a východ“ II., v němž ji pouze v několika slovech pozměněnou otiskla, a odkudž ji jako pozdější zpracování přebírám, vnuká domněnku, že ji připravovala pro nějakou sbírku, zcela nově vystavěnou. Poslední báseň v sešitě, nenadepsaná, jež začíná slovy: „To vždycky za dětství jahody láskou voní“, psána jest strojem i jest sem dodatečně vlepena. Do druhého oddílu této sbírky zařadila jsem básně ze zmíněné již černé knížečky. Vznikly v letech 1903–1906 a většinu jich najdeme ve „Verších věrných i proradných“. Náleží sem jeden „Spleen“ a to ten, který zde má formu definitivní, poněvadž žádného pozdějšího přepisu jsem nenalezla. Proti původnímu znění jest rozšířen o celou prostřední slohu, ne zrovna k svému prospěchu. Báseň „Salome“, jež se, v úplně shodném znění, vyskytá v pozdější sbírce „Koktané drama“, odtud vypouštím. Za „Podzimní vody“ dosazuji sem „Podzim“, v nějž jsou přepracovány na volném listě, vyňatém z některé sbírky strojem psané, jak z kruhových otvorů, památce po proražení zařaďovačem, je zřejmo. Do třetího oddílu této sbírky, jež mi je skladištěm všech osamocených 442 básní, vložila jsem tři čísla z malé, pestré knížečky, jejímž obsahem jsou rovněž „Verše věrné i proradné“. Vlepením a strojovou úpravou prozrazují všechny tři pozdní zpracovaní. Jsou to: „Sonet generační a věnovační“, „Benátky“ a „Milánský sonet“. K nim připojila jsem dva „Spleeny“ ze zpracování na volných listech strojem psané: dále básně vepsané mezi torsa dramatická a epická. Naleží k nim „Monolog“, „Ó snad bys nechtěl, snad bys nechtěl znáti“ a „Pod klenbou štíhlých bříz“. Báseň „Halucinace“ z časopisu „Ruda“, číslo 31, jejž si autorka psala sama pro sebe koncem května 1910, tady vypouštím, poněvadž jsem ji rozšířenou a přepracovanou pod jménem „Přízrak“ otiskla ve „Svatém poli“. „Jarmareční píseň o veliké vraždě v H.“ z 32. čísla „Rudy“, „vyšlého“ v červnu 1910, jsem vynechala, poněvadž je neúplná a poměrné slabá. Byla asi pokusem básnířčiným o baladu. Škoda, že se z jejího zajímavého a originálního časopisu zachovala jenom dvě čísla, jako se jen dvě zachovala z jeho předchůdce, „vycházejícího“ v říjnu 1900, který se jmenoval „Západ“ a měl podtitul „Časopis můj. Pro mne a ode mne“. Všechny ostatní básně tohoto oddílu jsou přetisknuty z jednotlivých listů. Na žádné z nich není patrno, kam ji autorka mínila zařaditi. Ale poněvadž respektuji soubory, shromážděné v sešitech nebo v deskách, neodvažuji se žádnou z osamělých básní do nich vsunouti, i když stejná doba vzniku bije přímo v oči. Báseň „Opuštěná“ vyšla doslovně v „Listech pro umění a kritiku“ I. a později ještě v „Evě“ 1936. Dodatečně, z ohledu na rozsah knihy, jsem vynechala básně: z prvého oddílu „Slovo“ a „Impromptu“, z druhého „Zlomená nálada“, z třetího „Martin Nesvatý“, úryvek „Den tiše hasne, zádumčivě zmírá“, „Když jaro zavolá“, a „Poválečné češství v rýmech“, báseň výjimečně ostře tendenční, jež přiměla F. X. Šaldu k pohoršené poznámce na okraji: „Takto vyzvedat!“
5. „Verše věrné i proradné“ uveřejňuji přesně podle prvého a jediného vydání z r. 1909. Autorka je ovšem mínila přestavět, částečně doplnit a zčásti roztavit v jiných sbírkách, avšak příští jejich podobu ještě sama 443 ujasněnu neměla. Nemohu přirozeně také dbáti jejích přepisů, o nichž není spolehlivě zjištěno, jsou-li opravdu pozdější. Ke všemu nejsou ani opsány a opraveny všechny, nýbrž jenom některé. Poněvadž jsou roztroušeny po čtyřech různých svazcích, napadlo mě, neměla-li autorka v úmyslu rozpustiti je ve „Svatém poli“ a v nepojmenované sbírce, z níž je snad původně vybrala. Pokoušela jsem se ji v tom následovati, avšak ukázalo se, že by mně jich několik opět přebylo. Neměním tedy raději na nich vůbec nic. Toliko první, jež začíná „Zapadlo slunce“, nadepsanou v textu jen třemi hvězdičkami, vkládám do obsahu, z něhož vypadla. K básni „Kam?“ připsala autorka v sešitě poznámku: „Tyto verše jsem psala v létě 1902, nemajíc ponětí o básni Longfellovově, s kterou se kryje téměř doslova.“ Zajímavo, jak zrovna na této básni si Božena Benešová zakládala, otisknuvši ji r. 1903 v „Zlaté Praze“ a r. 1904 v „Besedách Času“ pod názvem „Quo vadis?“. Před cyklus „Šest básní z nedopsaného románu“ předrazila jsem moto z R. Dehmela, které v tištěném vydání chybí, ač se v knížce, F. X. Šaldovi zaslané, nachází. Zdá se mi pro autorku příznačné, jako všechna její mota. Na přání Růženy Svobodové a podle korespondence i jejím prostřednictvím otiskla Božena Benešová některé básně z „Veršů věrných ai proradných“ dříve po časopisech, než je vydala knižně. Tak r. 1903 přinesla „Zlatá Praha“ vedle zmíněné již „Quo vadis“ ještě „Polední“ pod názvem „Polední stesk“, „Sloky o zimních večerech“ a „Zimní procházku“. R. 1904 ve „Zvonu“ vyšly „Píseň“ a „Vzpomínka“. R. 1905 otiskla „Pokroková revue“ básně: „Dubnová“, „Kronika lásky“, „O mrtvém malíři“ a první číslo z cyklu „Šest básní z nedopsaného románu“, pojmenované „Zamlčený toast“. R. 1908 v „Ženském světě“ vyšly :vyšly: „Teskná noc“, „Dubnový večer“, „Melancholie“ a „Terciny o zbloudilci“. Nejvíce básní otiskla právě založená „Novina“. V prvém ročníku 1908 jsou to: úvodní báseň „Veršů věrsnýchvěrných i proradných“, začínající slovy „Zapadlo slunce“, dále „Náhlá noc“, „Fragment“, „En passant“, „Památce“, „Nocturno“, „Sloky sentimentální“, „Večerní poselství“, „Balada o věrné ženě“, „Lesní vodopád“, zde zvaný „Horský vodopád“, „Sonet o instinktu“, „Jistota“, „Říjen“, „Říjnová karikatura“, „Smutek jeseně“, 444 „Pohádka o Melusině“ a celý cyklus „Šest básní z nedopsaného románu“. „Verše věrné i proradné“ mají zajímavou a pro naše literární poměry příznačnou historii. Když Zeyerův fond po prvé vypisoval soutěž, poslala do ní mladá básnířka sbírku veršů s následujícím přípisem: „Osměluji se na základě veřejných vyhlášek předložiti k tisku připravenou knihu veršů a ucházeti se o podporu z fondu Zeyerova na její vydání. V dokonalé úctě V Napajedlích 27. 11. 1908. Božena Benešová.“
V porotě zasedali Jaroslav Vrchlický, Jiří Karásek a Albert Pražák. Schůze IV. třídy České Akademie konala se 24. června 1908. Protokol o ní se nezachoval. Z účtů jenom prý je zřejmo, že stipendiem poděleni byli: K. Teichman (400 kor.), Jos. Mach (300 kor.), Jos. Müldner (300 kor.), V. Wittinger (300 kor.), G. R. Opočenský (200 kor.), K. Dewetter (200 kor.) a Z. Broman (200 kor.). Boženě Benešové byly básně vráceny po několika měsících „se stručnou odmítavou poznámkou“. Téhož roku vydala je ve „Slunečnici“, knihovně „Noviny“, nákladem firmy Grosman a Svoboda v Praze. Svou zkušenost se Zeyerovým fondem byla by asi pohřbila mezi ostatní životní zklamání, nebýt článku Alberta Pražáka ze 7. dubna 1910 v „Hlídce Času“, nazvaného „Zeyerův fond“, v němž mimo jiné stálo: „Prvá porota na př. musila provésti kritiku statutu a žádat leckde za změnu; přísně vykládajíc požadavek práce vynikající, nerozhodla se vydat žádnou z prací zadaných, ač uznala nejlepší prací verše pí Boženy Benešové a již již po redakci konané s autorkou, rozhodovala se pro tisk. Upustila od věci, nechtějíc se dotýkati naprosté volnosti autorského výběru.“ Dobře míněný a po nápravě volající článek Pražákův vyvolal polemiku jak s Boženou Benešovou tak s F. X. Šaldou, který jí rovněž v „Novině“ přispěchal na pomoc. 10. června 1910 zakončil svůj článeček „Ještě škandál s porotou Zeyerova fondu“ slovy: „V pravdě jest asi p. Pražák z celé trojice porotní o to lepší, že prozradil škandál, kdežto druzí dva hříšníci – p. J. Vrchlický a Jiří Karásek ze Lvovic – jsou o to horší a trestnější, že necítí ani povinnost složit veřejnosti účty ze své potutelné pseudočinnosti.“ 445 Takto vyprovokován ozval se konečně v „Samostatnosti“ Jiří Karásek. Přiznal, že nejprve sám navrhl, aby se vydala knížka pí Benešové, ale při druhé poradě padla, „poněvadž druhé knihy jevily vedle absurdit větší celkem talent, než skromně šedivá, mozkově kombinovaná, studená lyrika pí Benešové.“ Mluvil-li pravdu, nechť si čtenář odpoví sám, srovnav ony knihy s básněmi Boženy Benešové. Pochopitelnější jest důvod Pražákův, že se „porota nechtěla dotýkati naprosté volnosti autorského výběru“. Přeloženo ze zdvořilosti do oprávněné výtky, znamenal nespokojenost se špatnou výstavbou sbírky. Škoda jen, že nevíme, jak zadaný rukopis vypadal. Albert Pražák se pamatuje na velký počet básní, snad ke dvěma stům jich prý bylo; autorka 22. dubna 1910 v „Novině“ však píše, že se soutěže účastnila sbírkou, „kterou jsem později vydala jako „Verše věrné i proradné“.proradné“.“ Zaslala-li vskutku souhrn všech svých básní, z nichž později knihu vybrala, mohla býti porota opravdu konsternována jich neurovnaností – ač zároveň musil jí talent básnířčin býti tím nápadnější a vyznamenání hodnější. Za rok na to, 14. července 1911, právě ta „Novina“, která Alberta Pražáka za první porotu tolik pokárala, poskytla mu místo pro článek „Zeyerův fond 1911“, v němž společně s F. V. Krejčím, spoluporotcem z r. 1911, obžaloval veřejně Českou Akademii z „osobního rozmaru“, „svévole“, „politikaření literárního a nedostatku ‚věcnosti‘.“
6. Ze souboru „Mimo knihy“ vynechala jsem původně jenom „Než vykouřil jsem jednu cigaretu“ z r. 1892, „Večer v zámecké kuchyni“ z r. 1894, „Letní jubileum“ z r. 1896, „Rudý večer“, „Granada“ a „Oběť zápalná“, jež má název společný s dramatickým torsem z r. 1899. Dodatečně však jsem ještě sbírku umenšila vypuštěním následujících básní: „Před sochou Svobody“ z r. 1890 a „Kde jsou“ z téhož roku, jež mohou obě býti zvány předzvěstmi básnířčina budoucího politicko-vlasteneckého zájmu. Dále vypadly: „Zklamání“ ze října 1891, dojem z prvé návštěvy v Praze „E. M. za verše intimní“, čtyřverší „Paní B. K., slavné spisovatelce“, (míněna je Božena Kunětická), s poznámkou „Věnuje B. B.“, desetiverší „Paní B. B., neslavné spisovatelce“ s poznámkou „Věnuje B. K.“, „Ze dnů mladosti“ s věnováním „Svému jedinému kritiku“, „Starý epigram“, „Špatné verše“, „Sonet divně rýmovaný“ a „Letní píseň“. 446 Sbírka „Mimo knihy“ náleží celá k slabším veršům Boženy Benešové. Jejího zkrácení želím poměrně nejméně.
7. Sbírka „Koktané drama“ byla autorkou úplně připravena. Byla pro tisk toliko opsána, aby prvopis, Boženou Benešovou vlastnoručně psaný na stroji, stejně jako všechny ostatní rukopisy mohl býti v neporušeném stavu odevzdán Národnímu museu. Z této sbírky poměrně dosti básní otiskla po časopisech. „Cizí verše“ vyšly v „Lípě“ II. pod názvem „Na cizí motiv“. „Památce“ se v témž ročníku „Lípy“ jmenovala „Nekrolog“. „Kratinká beseda s dvěma nebožtíky“ byla otištěna v prvním čísle IV. roč. „Noviny“. „Podzimní portrét“ se v „Lípě“ II. jmenoval „Břeh a šíř“. Třetí báseň z cyklu „Nemocný básník“, jež začíná: „Kdys obličej tvůj zdál se nápovědí“ v „Lípě“ II. měla název „Umřelo mládí tvé“. „Polosen“ pod týmž jménem vyšel v „Severu a východu“ VI. „Kaštanová alej v zářijovém poledni“ v „Lípě“ I. (z 22. srpna 1918) zvala se „Září v aleji habrové“. „Večer pod horami“ byl v „Lípě“ II. rovněž „Večer pod horami“ a „Mír“ v „Novině“ III. také „Mír“.
8. „Hlas krve a mír srdce“ byl rovněž připraven autorkou. Z cyklu „Za vojákem“ v „Hlasu krve“ vyšla část 2. ve „Zvěstování“ I. pod názvem „Za synem vojákem“ a část 4. v „Lípě“ II. jako druhý díl básně „(R. G.)“. Báseň „Naděje“ z „Míru srdce“ v „Lípě“ II. se jmenovala „A přece“. „Březen“ vyšel pod stejným názvem v „Severu a východu“ I. „Předjarní píseň“ se v „Lípě“ III. zvala „Před jarem“. „Divotvorný večer“ vyšel v „Lípě“ III. „V bílé noci“ se v „Lípě“ II. jmenovala „V bílém světle“. „Elegie za létem“ v „Lípě“ I. slula jen prostě „Za létem“. Báseň „Náš pokoj“ měla být původně asi začátkem celého cyklu, poněvadž v opise na zvláštním, jednotlivém listě je očíslována jedničkou, která se pak již v jinak doslovném přepise v připraveném svazku vůbec nevyskytá. 447 „Petr“ z „Lípy“ I. má týž název i v rukopise, „Božítělová“ se tam však jmenuje „Svátek“. „Na pěšině listím zavatézaváté“ v „Lípě“ II. zůstala rovněž v nadpisu nezměněna, byť jinak byla podstatně přepracována, jako tolik básní již otištěných. Také „Modlitba“ ze „Zvěstování“ I. je i v „Míru srdce“ „Modlitbou“.
9. Poslední sbírka pozůstalosti musí bohužel zůstati nepojmenována, neboť autorkou pokřtěna nebyla. I názvy jednotlivých oddílů byly zřejmě prozatímní, jen pro vlastní technickou potřebu tužkou jemně naznačené. V celku i v oddílech zůstala pouhým torsem. „Lednová noc“ vyšla v „Listech pro umění a kritiku“ I. Báseň „Září“ vyšla tam rovněž, jenže pod jménem „Podzim“. Domnívám se však, že to je zpracování starší, ač rozdíl je velmi nepatrný. Ponechávám proto znění,znění nalezené ve sbírce. Také při básni „Noční můra“ dávám přednost zpracování ve sbírce proti básni téhož jména v „Listech pro umění a kritiku“ I. Prvý oddíl básně „Poslední“ zpracován je v téže sbírce pod názvem „Nápis na domě“. Vypustila jsem jej, abych mohla otisknouti neporušen celý trojčlenný cyklus. „Mladý básník“ vyšel doslovně v „Listech pro umění a kritiku“ I. „Jedno město“ vyšlo již v r. 1928 v „Severu a východu“. „Za známým oknem kvetou tavolníky“ jmenovala se tam „Sbohem“. „Po lukách“ byla v „Severu a východu“ VI. rovněž „Po lukách“. „Melaně“ a „Májová cesta“ tamtéž, ale v ročníku V. pod stejnými názvy. „Domovu sbohem“ otiskla básnířka dokonce dvakráte. V „Severu a východu“ IV. pod nadpisem „Domov“ a v „Saloně“ XI. (1932) pod prostým „Verše“. „Domov“ byl i v „Severu a východu“ IV. „Domov“. Božena Benešová tu zřejmě označovala stejným názvem básně, jež hodlala soustřediti ve stejnojmenném větším oddílu. „Romantikův podzim“ vyšel v „Severu a východu“ III. „Polosen“ byl uveřejněn tamtéž, avšak v ročníku I., pod jménem „V polosnách“.
*
448 Kromě básní původních obsahuje pozůstalost Boženy Benešové také sešit překladů. Nejstarší z nich je asi poněmčená báseň J. Vrchlického z r. 1888. Po ní následuje ještě dalších sedm překladů z Vrchlického, pak r. 1894 některé z A. Klášterského a konečně r. 1896 z J. S. Machara. Těch je nejvíce. Opačně zase, z němčiny do češtiny, zahajuje překlady báseň Felixe Dörmanna z r. 1892. Po ní překládala Božena Benešová několik básní Heineho, Goethových, jednu píseň R. Huchové z románu „Vita somnium breve“, R. Dehmelovy, Otty Ernsta a jiných. Při Dehmelově „Písni pro mého syna“ si poznamenala „18. V. 1902 nezapomenu!“. Na francouzské básníky došlo patrně později. Nejvíce se z nich zabývala Baudelairem, po jedné básni přeložila z V. Huga a Gautiera, dvě z Verlaina. Z těch zvláště „Spleen“, složený ze šesti dvojverší, formálně velmi připomíná jeden z původních „Spleenů“ překladatelčiných. Že si Božena Benešová svých překladů necenila, vysvitá z této poznámky z r. 1912, vepsané dodatečně na první list sešitu: „Všechny tyto překlady jsou staré, většina vznikla před více než čtvrtstoletím zcela nesoustavně a bez nejmenší literární ctižádosti. Jsou mnohem více výrazem mé mladé nudy a těkavosti než mých literárních lásek a byly voleny po většině zcela náhodně. Soustavněji překládala jsem jedině J. S. Machara do němčiny a měla celou knížku jeho přeložených veršů, kterou si v r. 1907 nebo 1908 vyžádala Růžena Svobodová a poslala, tuším, autorovi. Po jejích dalších osudech jsem nikdy nepátrala a nic o nich nevím. (Jen koncepty některé jsou, nevím kde.)“ Podle sdělení J. S. Machara se knížečka u něho nenalézá, ani se na ni nepamatuje.
*
Jak je vidět, Božena Benešová vydávala žadatelům o příspěvek hlavně verše z posledních sbírek a nejraději ty, jež se vztahovaly k domovu a mohly se tudíž s jistými výhradami zváti objektivní. Můj přehled po básních otištěných nečiní si nároku na úplnost. Přes všechnu péči, kterou jsem věnovala každé zmínce rozsáhlé literární korespondence básnířčiny, je zcela možno, že jsem něco opominulaopominula, 449 i když jsem hledala, nebo prohledati dala také časopisy v dopisech nijak neoznačené. Úhrnné vydání nemůže taková neúplnost příliš poškoditi, poněvadž z významnějších básní jistě nebyla otištěna žádná, jež by se zároveň nenacházela v pozůstalosti.
Rozvržení celého básnického díla Boženy Benešové do devíti sbírek a vývojové utřídění tří prostředních provedla jsem sama, neboť v rukopisech není ani slůvkem naznačen nějaký plán.
Pavla Buzková
PP. S. Slečně Anně Novákové, člence „Kroužku dívek Boženy Benešové“, děkuji za obětavé opsání veršů z rukopisu pro tisk.
450 OBSAH
I MLÁDÍ Jde těžký smutný život dál...7 Já nevěřím dnes již v zářivé štěstí...8 Na štěstí čekám po léta...9 Můj den10 Můj život-hřbitov...11 Sobě12 Na sokolské slavnosti13 Při zpytování svědomí15 Sestře Bernardettě16 Pokus o vlastní podobiznu19 Domov21 Hrdinovi krátkého románu27 O chvilku později28 Balada Nikomu30 Imaginární dopis32 Druhý39 U Moravy41 Před jarem42 Smrt43
II BÁSNĚ Z LET 1896 AŽ 1903 I MotoMotto: Moje mladé časy...47 Věnováno48 Tiché vteřiny49 Při drahé písni50 Otázka51 Píseň52 A byla noc...53 Věnováno54 V temnotách55 Z Vídně56 Jarní večer57 Za mrtvým přítelem II.58 Březnový vítr59 Na známých místech61 Místo omluvy62
II Pohádka63 Fragmenty z „Bdění“68
451 III SVATÉ POLE I Balada75 Sloka76 Zpověď77 Prošla léta...78 Sloky o štěstí79 Do jedné písně80 Jdi!81 Teskné přítmí82 Návštěva83 Pozdní žal85 Březen86 Na zamlčené motto87 Spát...89 A přece...90 Sonet noční91 Přízrak92 Noc94
II Posláním95 Na známých místech96 Andante97 Poledne98 Vzpomínko drahádrahá...99 Vteřiny100 Terciny ke chvále minulých dní101 Zří na mne hvězdy všecky...102 Hovor na kvetoucí mezi104
III Tušení105 Zakletí106 A jestli navždy...108 Půlnoční loučení109 Poslání112 Poslední píseň114 Modlitba115 Zní tlumený cval...116
IV Výročí117 Nejkratší balada119 Vineta120 Dar122 Odkaz123 Má loď124 Za mládím125 Děkovná píseň126 Spojení127
452 IV I 1 Motto z Verlaina131 V hoři bezmocném132 Z poesie mudroslovné133 Sama134 Lítost135 Intermezzo osudotvorné137 Motto i věnování138 Polední setkání139 Dva mraky140 Šílenství za uraganu141 Polosen143
2 Umění145 Refrain146 Píseň o domovu147 Na hrobě148 Jaro 1907149 Hřbitove, hřbitove...150 Přemožení151 Loučení154 Píseň dní a roků155 Než spadne opona156 To vždycky za dětství...157
II Motto knihy z roku 1899158 Spleen159 Nocturno160 Metamorphosa161 Návštěva162 Mně krátkým sluncem...167 Podzim168 Marche funèbre170
III Sonet generační a věnovační171 Benátky172 Milánský sonet173 Spleen174 Spleen175 Monolog176 Ó snad bys nechtěl...178 Pod klenbou štíhlých bříz...179 Indická vdova z Vršovic180 Na vojně181 Odejít chce Hektor...182 Opuštěná183 Důvěrnosti184 Dnes ještě vysílám...185 Snad odpustím...186
453 V VERŠE VĚRNÉ I PRORADNÉ Paní Růženě Svobodové189 Zapadlo slunce...191 Náhlá noc192 Sen194 Fatalismus195 Vysněný kraj196 Kam?197 Fragment198 Hořký sonet200 Dubnová201 Dialog202 Večer203 En passant204 Píseň205 Polední206 Minulost207 Kronika lásky208 Památce209 Němý večer210 Nocturno211 Sloky o dlouhých večerech212 Pohádka213 Loučení214 Teskná noc216 Nocturno217 Sloky sentimentální218 Večerní poselství219 Zimní procházka220 Píseň říjnového jitra221 Balada o věrné ženě223 Dubnový večer224 Vzpomínka225 Večer před žatvou226 Večer po žatvě227 Večerní rondeau228 Jarní pohádka229 Píseň dubnového jitra231 Májová půlnoc232 Lesní vodopád233 Sonet o instinktu235 Jistota236 Loučení237 Říjen238 Refrain239 Melancholie240 Mrtvý bod241 Půlnoc u řeky242 Sloka biblická243 Píseň mstivého otroka244 Říjnová karikatura245 Smutek jeseně246 Pohádka o Melusině247 Sloky o mrtvém malíři249 Terciny o zbloudilci250 Šest básní z nedopsaného románu251
454 VI MIMO KNIHY Burleska259 Zrádné rýmy262 Vítr264 Novella d’Andrea266 Otázka268 V staré kapli klášterní269
VII KOKTANÉ DRAMA I HERCI A KULISY V bludném kruhu273 Stella z dvorního pivovaru274 Blondina z Klárova275 Pitomá dívka276 Portrét277 Rouhačka278 Šárka279 Salomé280 Zoufalec281 Zrádce282 Cizí verše283 Wagner284 Nekrolog285 Památce286 Půlnoc u rybníka288 Zapomenutí289 Žár290 Kratinká beseda s dvěma nebožtíky291 Kapitola z románu294
II NEMOCNÝ BÁSNÍK Stálo na křižovatce298 Důvěrný dopis299 Podzimní portrét301 Hlas302 Ubývající měsíc303 Večer304 Říjen305 Nemocný básník306
III NEODCHÁZEJTE Polosen310 Poutníkův kruh312 Žák mluví k mistru314 Soudce315 Básníku316 R. G.317 Chladný září318 Kaštanová alej v zářijovém poledni319 Večerní soulad320 Večer pod horami321 Mír322
455 VIII HLAS KRVE A MÍR SRDCE
HLAS KRVE.KRVE Němé město325 V noci vánoční327 Karanténa polských židů332 První mrtví334 Jinoch335 Pöchlaren336 Cesta337 Za vojákem338 Noční fronta342 Den z bezpočtu dní344 Morava 1918345 21. XII. 1918346
MÍR SRDCE Je možno...možno...?347 Naděje349 Únorová noc350 Březen351 Poznala louka i niva352 Předjarní píseň353 Divotvorný večer354 V bílé noci355 Černému ptáku356 Člověk a zvíře357 Elegie za létem358 Raz, dva, třitři!359 Starý dudák360 Momentka361 Mladé sestry362 Dítě na dvoře365 Náš pokoj366 Jenom proto367 Petr368 Božítělová369 Štědrý večer370 Na pěšině listím zaváté371 Modlitba372
IX I Šla žena po mostě...375 O dnešku ani slova...376 Hrál tulák šumař...377 Radostí přetížen...378 Mládí379 Budoucno380 Lednová noc381 Široký kraj382 Září383 Noční můra384 Jsem dětinské mladosti...385 Ráno, každé ráno...386 Přítel?387 456 Poslední388 Mladý básník391
II BALADICKÉ MOTIVY A JAS Tajemství392 V šeru nocí...394 Před úsvitem395 Doma je a není396 Vzpomínky opatruj...397 R. S.398 Milenci I.399 Milenci II.400 II. Každý den znova...401
III DOMOV MotoMotto: Mladý domov...402 Jedno město403 Vzpomínky405 Večer a den406 VI. Temní se kostelík...408 Za známým oknem...410 Nízká krčma411 Po lukách416 Melaně417 Májová cesta420 I tobě, ty tichá...422 Domovu s bohem424 Domov425
IV SNY A PÁRA Letní večer426 Ranní můra427 Romantikův podzim428 Polosen429 Před...430
POZNÁMKY431
457 Spisů Boženy Benešové svazek I.
VERŠE. Uspořádala a poznámkami opatřila Pavla Buzková. Vytiskl a vydal v únoru 1938 Melantrich a. s. v Praze. Mimo vydání obyčejné vyšlo 5 číslovaných výtisků na ručním papíře Vergé Blanc Pannekoek.
E: jf; 2007 [459]