NA ZAMLČENÉ MOTTO
Ty vaše oči, nikdy zářící,
kde vzaly náhle něhu zápalnou
a kde svůj tmavý nedočkavý žár?
Déšť zachřestil na okna zamžená,
mne v srdci srdce tehdy mrazilo
a tma se rozlévala v myšlení...
Odkud jste vzal ta slova tichounká
a odkud k nim hlas mdlobně horečný
se chvěním plíživým jak nákaza,
hlas, který ptal se: „Někdy v podvečer,
též cítíte, jak již se připozdívá?“
Ó já mám pevnou masku na tváři,
já umím mluvit, umím se i smát,
já bázni samé umím poručit.
Jen ruce, ty mám trochu neposlušné
a svévolné a vzdorně slabošské,
ty však jsem pečlivě vždy skrývala
jak mrzáky ve vaší přítomnosti,
že nikdy nezřel jste, jak chvějí se,
a nikdy nemohl jste tušiti,
jak strašlivě mne někdy mrazívá.
A včera přec jsem na ně zapomněla...
Dvě zrádkyně, dvě zmije studené,
vám žalovaly za mne beze slov...
87
Dnes jiný den je, a dnes toto vím:
já nedám si již hledět do duše,
já nechci vědět, kterak vy jste žil,
a nechci se vám nikdy zpovídat,
a nechci nikdy, nikdy vidět již
zastřené oči tmavým žárem vzplát
a nechci nikdy, nikdy, nikdy již
ve vašich dlaních bědné ruce hřát!
Já nechci, ne,
a já si poručím.
88