ZA MLÁDÍM

ZA MLÁDÍM
Jak podoba tvá denně z duše mizí... Bledostí jenom líce hledí tmou, tvář časem zavátá a dálkou cizí je tváří neznámou. I pohled tvůj, ode mne odvrácený, již zhasl. Ústa též. Jen ve tvých rukách chvět, v těch rukách dravých kdys, já dosud zřím, že chováš křehký květ, a vím: to tys! I vůní cítím květu, jenž je tvým, však býval můj. Kdy? Jak? A kde? Ó věz: Nad každým dnem, jenž neúprosným letem se z minulosti zdvihá jako dým, dým z kadidla, jejž pálí teskný kněz za božstvím odvráceným na věky, žhne žhavá jiskra nehasnoucím vznětem a proto dýchá, voní, hoří květ. Vše skutečné je mátohou. Však květ, ten křehký květ je světlým, živým květem ten pravděnepodobně daleký. 125