NA HROBĚ

NA HROBĚ (1905)
Ty, jež tu spíš, vždy v umírání dne stesk denně prudší vzpomínky mé protne, stesk po tobě, ty srdce pokorné, básníku tichý v ženě negramotné. Mé celé mládí pláče u hrobu, mé celé dětství na kolena padá, mé celé srdce za svou sirobu, za celý dnešek se tu s Bohem hádá. Ne, ty ses nehádala. Uzlík běd, tvé vetché tělo, klidně břímě neslo, úsměv byl mírný, oddaný byl hled, neklesly ruce, srdce nepokleslo. A žal můj v žehnání se promění, jak se rtů tvých by na má ústa slétlo: ať každé tělo v rodné zemi sní, ať každé duši svítí věčné světlo! 148