NÁVŠTĚVA
In jenen Nächten hat Langweil ergriffen
mich oft, auch Furcht – (nur Narren fürchten nichts) –
sie zu verscheuchen hab’ich dann gepfiffen
die frechen Reime eines Spottgedichts.
Heine.
To bylo večer. Zlodějský stín vkrádal
se rudým oknem zvolna do světnice,
kde soumrak svoje tiché písně spřádal,
až všechny věci zmlkly, dřímajíce.
Kdos vešel ke mně namáhavě, zdlouha,
od nohou těžké řetězy se vlekly,
krok za krokem se vplížila má Touha,
jí bílé vlasy jako mléko tekly.
Šla tiše, jenom okovy se třásly
na rukou vetchých jako vyschlé spáry,
pod jejím víčkem blesky dávno zhasly
a žlutou tváří cukal úsměv starý.
„Ó vímvím, co chceš, ty bědná, stará paní,
vím, jaká žízeň zas tě ke mně vedla,
pojď blíže, pojď, já nepohnu se ani,
já srdce chránit nikdy nedovedla!
162
Však kéž bys aspoň zmládla teplou krví,
již z rány jeho suché rty tvé pijí,
žár mladý kéž by prokmit tvoje brvy
a dávný vzdor zas vztyčil tvoji šíji!
Pak řetězy by o zem zazvonily
a pružná křídla vzrostla by ti zase...“
...A stará paní poslouchala chvíli
a suchým smíchem potom otřásla se.
„Má milá,“ řekla, „nepřišla jsem s vámi
se bavit delší pathetickou řečí,
jak vidíte, je slunko za horami,
a starším lidem řízná vážnost svědčí.
Vy ale máte pořád gesta z mládí
a velká gesta při nejmenším smutku,
a to mněmě, věřte, teď již k smíchu svádí,
a proto jsem k vám zašla na minutku.
Vždyť o „spoutané Touze“ mnohé rčení
již jste si vyčetla i vymyslila,
v nich je váš trik i vaše přesvědčení,
váš meč i štít i všechna vaše síla.
Nuž pohleďte! O jakých poutech prosím
to mluvíváte vždycky se slzami,
jež místo smělých křídel prý teď nosím?
Nuž pohleďte! Pak promluvím si s vámi!
163
Já nikdy nebyla jsem okřídlená,
jak domnívá se bláhovec tu mnohý,
jsem, co jsem byla: vážná, prostá žena,
však volné ruce mám i volné nohy.
Jste na rozpacích, pravda? Chcete říci,
že halucinacím se daří v šeru,
že skoro tma je tady ve světnici –
víc kouře je tu ale, na mou věru!
A ještě něco: jdu-li na visitu
a nabídnou-li mně tam místo vína
cos jiného, hned dím si: Málo citu,
neb chápavost až tuze, tuze líná!
Krev, paní! Krev! Nuž já vám tedy pravím,
že kdybych třeba vlkodlakem byla,
či můrou nebo upírem i dravým,
té řídké krve bych se nenapila!
To říkám však jen ve závorce jaksi,
urážet nechci, mám vás ráda totiž,
neb u vás daleko je od slov k praksi,
a slova nečiní mně vážnou potíž.
A proto také mám vás dosud ráda,
že neměla jsem s vámi těžkou práci,
vy nevíte, co mnohá po mně žádá,
když pevnou brzdu svatých zásad ztrácí!
164
Ó milá paní, buďte rozvážlivou,
já lecos přezřím, vsak neodpustím,
já vlastně chápu fantasii živou,
vždyť občas také svojí uzdu pustím,
však proto vím, že lze se vyhnout bludu
a pro nerozum omluvy že není,
kdo cítí pod nohami vratkou půdu,
ten musí obrátit se bez prodlení.
Kdo nedbá však, ach, ten mne potom souží
a vzdychá, pláče, blábolívá dlouho:
Ach, jak jsem se jen octl v této louži?!
Ach, vytáhni mne z bahna, moje Touho!
Jak vidíte, jsem starší, slabá dáma,
a gymnastika věru není pro mne,
jsem ráda, z místa-li se pohnu sama
a denně mizí moje síly skromné.
Vy, moje milá, respektujte stáří,
ať také vás za chvíli respektují...
Leč vidím po vás, že se lehce daří,
a proto v rychlosti již resumuji:
Zas buďte hodná, jak jste byla dosud,
však důvěřujte pouze vlastní síle,
a „s ranou v srdci“ proklínejte osud,
leč chovejte se při tom bohumile.
165
Dál hezky „realitou“ pohrdejte
a dál zas milujte jen Nielse Lyhna
a buďte sbohem, dobře se tu mějte
a pozdravujte rodiče i syna!
166