PODZIM
Jak jasně mluví hodiny ty,
kdy mlčí pokosený lán,
kdy hory, stromy, lidské byty
jak v ocelovou desku ryty
jsou v obzor, volný dokořán.
Kdy chladný, přísný vítr ranní
po horkých nocích, žhavých dnech,
tlak dusných mraků rozehání
a rozletí se širou plání
jak mořem letí slaný dech.
Pak dlouho chodím pěšinami,
svist srpů, šelest kosy ztich,
a mnoho každá chvíle dá mi
vždy z klidu, kterým hebce mámí
stesk zářijových brázd a lích.
Však klid ten není daní marnou
těm prudkým touhám z podletí,
ne, on je lázní blahodárnou,
jež svěžestí vln jednotvárnou
je zvolna smývá z paměti.
168
Ó záplavo, jen stoupej výše,
ať prolneš srdcem churavým,
duj studeně až v ony skrýše,
ze žertev proradných kde dýše
snad jiskrami teď ještě dým.
Chci chlad tvůj cítit, vodo živá,
kde hořel plamen záludný,
ať znovu mladě důvěřivá
se do budoucna duše dívá –
a třeba v říjnové již dny.
169