LOUČENÍ
Dým rozlévá se po trati,
do mlhy okna rudě planou...
„Buď sbohem! Nechť on žehná ti
po celou cestu, na shledanou!
A jedno ještě: můžeš-li,
tak prosím, nikdy nemluv o tom,
jak smutně jsme se rozešli
a jak nám volně bylo po tom...“
To šeptám tiše docela,
co nedočkavě pára ječí,
a je mi, jak bych slyšela
tě přisvědčovat vlídnou řečí.
A přece zrak tvůj divně blýsk’,
jak stlumit chtěl by zrádný nával,
má ruka měla teplý stisk,
a bílý šátek dlouho mával.
Tak proč jen? Proč jen? Dýmu mrak
se plazí podvečerním tichem
a z něho náhle duní vlak
posupným, temným, těžkým smíchem.
214
A sotva jeho sípot ztich’
a sotva vkročím do aleje,
ten groteskní a těžký smích
tam korunami habrů chvěje.
A do mé duše vehání
strach jízlivý, však dobročinný,
jenž vleče srdce k pokání
za nikdy nespáchané viny.
215