Spí nad krajinou truchlivou, kde není rusalek ni vil,
svit znaveného měsíce jak hlídač, jenž bdít nechce,
po zakalené hladině svou ostražitost roztříštil,
a bílý oblak, úlisný, pak přemohl ji lehce.
V ruch dráždivý, v lesk nesvětský, se rázem mění povrch vod,
jak promlčená tajemství by z hlubin překypěla
a jak by duchů mátožný a mihotavý chorovod
zde hledal v pozdní lítosti svá odhozená těla.