PORTRÉT

PORTRÉT
Jak z cizí vůle dřímala by roky, jde světem mdlobně, bez cíle je pout... Však někdy v běh se mění chabé kroky, jak přeludu by chtěly dostihnout. A mládí zaspané jí stoupá k hlavě, a její ústa, jindy bez krve, se rozhoří a chvějí nedočkavě, jak líbati by chtěly po prvé. Pak z mírných očí bez vášně a zloby svit divný blýskne, jako z kalných vod tam světlo potopené volalo by, jímž ztroskotanec prosí o život. Jen minuty... Krok vázne... Přelud mizí, blesk náhlý hasne v bledých duhovkách... Svět, cesty, lidé, zvířata jak cizí! A od všech prchá za svůj tichý práh. Pak pevně uzavře se v čtyři stěny jak lupič, v němž se hnulo svědomí, a žár tak zpozdilý a opožděný prázdnýma rukama tam zalomí. 277