Na mnohou výčitku vzpomínáš sobě,
na mnohý temný omyl.
Jdeš. Někam snad. Radost jsi pochoval v hrobě,
kameny lítostí omyl.
Ještě předloni jesení
chodili s tebou jasné dni,
možná, že vrána i káně
dosud si vzpomenou na ně.
Tys, myslím, pták mrtvý, dvakrát ač rok
jsi viděl kvésti a zblednout.
Vím, že jsi mrtvý: ze všech tvých slok
dvě křídla se nemohou zvednout.
Otylý kouřem, sazemi rudý
zříš měsíc zrovna v okně svém stát.
K mrtvému mrtvý vdere se všudy,
přinutí ptát se a smát.
Proč šedě a rudě únavou marnou
nemluví svět ti již v podobenstvích?
Proč žití spleť prolíná, tisícitvárnou,
jen hořký, studený smích?
Tvůj mrtvý pohled vssát do mrtvého terče
po prázdném nebi s ním musí plout...
Vychladlý básníku, koktavý herče,
v zem teplou chtěl by ses propadnout!
Kdys obličej tvůj zdál se nápovědí
té úlohy, již slova neobsáhla
a která touhy mlžně třpytnou šedí
jak nespasených vidin průvod táhla.
Umdlelo srdce, pokořeno touhou
jak břemenem, jež vysiluje brzy.
Teď kradmo střásá je a mlžnou šmouhou
to chladně zastírá jak žonglér drzý.
Však úsměv vzňatý vzpomínkami vždycky
se při tom tváří dere v zmatku rudém:
hned výsostný chce být, hned ironický,
a vždy je zlomen malomocným studem.