Jak vlny osením... po tobě nehrají
mé vzpomínky a touhy, rodný kraji!
Jen někdy smysly mé a jako v polosnách
a vytržení na tě vzpomínají –
jak matný blesk když mračna prozáří
a dusné ticho na vrchy si lehne,
já na tě myslím si, v mém srdci nic se nehne
a nic se nehne také ve tváři...
Mé mládí bezbarvé se v dálkách rozplývá
a chvíle vzácné prsty spočetly by,
zřím návsi, potoky, zřím kostely a sady,
i lidi zřím, leč všude něco chybí,
co je to však, lze těžko vyjádřit:
tu věčný čas se nudným rytmem šine,
snad ani za věk není to tu jiné
a na všem stále těžký leží klid.
Což proto, samoto, mne hnalas’ do světa,
kde v slunci trpčím také plody zrají?
Já tebe opustil a zřídka vracel se
a skoro zapomněl jsem na tě, rodný kraji –
kol cizí řečí zpívalo se, snilo,
a že má duše při tom stonala,
já poustevníkem stal se bezmála
a jen mé srdce hlasitěji bilo...
Co mohlo z toho vyrůst osamění,
když smutek, bída pak si lehly u dveří?
Písnička mátožná, když nebe jasem plálo,
a píseň naděje, když kol se sešeří –
a přece jen, kout kdyby byl tu milý,
kde přízvuk vlídný vše moh’ posvětit,
kde v lůno země byly by se vryly
tvé kořeny a z něho mohly pít –!
Však nebylo ho... Vzpomínky jen zbyly
bez rozechvění, bez „vln“, bez díků...
zřím valy písku, nad nimi se kmitat
zelené tečky pestrých svižníků –
jediná z nich se děcku chytit nedá,
a chytne-li se, z dlaně vyletí,
že symbol moh’ bys v tom všem viděti:
to život motiv k mojí skladbě hledá...