PÖCHLAREN
l pušky na mladých ramenou pružně se nesou,
i v bodácích slunce se rozhoří veselým třpytem!
Statní a rovní jsou chlapci,
snad mají všichni chrpové oči,
snad je jim všechněm osmnáct roků,
na dětství všech snad díval se Hostýnek svatý.
Dunaj se pokojně valil, široká nehlučná řeka,
domácím Němcům poctivě klapaly dřeváky o zem
městečka Nibelungů,
velmi mírně se díval kostel a příjemně šuměly stromy
– dokud jen moravští chlapci nezačli zpívat.
Pak ale, pak bys byl zařval,
přehlušil řeku, dřeváky, stromy,
nad hluchý kostel byl by letěl tvůj krvavý vzlyk,
kdyby jen ve čtvrté řadě ten krajní kaprál
kdyby jen nezpíval také.
Ale že zpívá,
nemůžeš zařvati vztekem, nemůžeš zavzlykat žalem,
jen naslouchat musíš,
a nic již před tebou není,
Dunaj ne, kopce ne, kostelní věž ne,
jen píseň, ta píseň moravských chlapců:
Modli se k svému patronu
i k Panence Mariji,
ať se za nás přimluvajú
až budem v patáliji...
336