ZA VOJÁKEM
I
Proč teď nikdy nepospícháš domů?
Marně čekáme na krok tvůj mladý.
Pod okny ve dne v noci vršky stromů
přetěžce sklání podzimní checht.
Včera zněl. Dnes. Dere se pořád,
urputněji se dere přes všechny stěny.
Odvanutý, přijdi nám přec ohřát,
na chvíli aspoň, říjnový dům!
Napiš: jsem již na cestě, přijdu
do země, na kterou naděje dýchá.
Těžké je čekání v mdlobě a v říjnu,
odevšad dere se podzimní checht...
338
II
Kruté jsou podzimních nocí hlasy vlčí,
krutá je vzpomínek tíž...
Volají mrtví, však živí jen mlčí
do bílé jinovatky.
Strom orvaný tak těžce lká,
nezmlká půlnocí, nezmlká,
list po listu se mrazu ptá:
kdy přijdu zpátky?
A kdy přijdeš ty, jejž čeká náš dům?
Potkávám tvé kamarády,
důležité řeči mají,
oktavánsky už se mračí,
dívky vídám, které rády
smály se tvým nápadům,
líbaly tě potají.
Kdy přijdeš ke knihám, k hovorům, k rtům?
Smrt, lačná smrt jde krajinou,
kde teď bdíš, odervaný,
ucítíš dříve lásku mou
než u nebeské brány?
Budeš mi ještě podoben,
až sluncem volány listy zas vstanou?
Řekneme spolu: Nám jaro a den!
A mrtvým: Na shledanou!?
339
III
Ze sna se srdce burcuje,
tep každý – poplašný tluk,
do noci bijí dvě slova jak palba:
dvacátý pátý pluk.
Příkrý je vrchol a bezedný sráz
a pokrytecký sníh...
Uslyším ještě pozemským sluchem
veselý, teplý smích?
Noc nad ledovou pustinou
rve zkřížených plamenů shluk.
V těch ledech a v těch plamenech stál
dvacátý pátý pluk.
Dnes v noci ještě. Východ je rána
ohromná, krvavá...
Je v světě matka, která se modlí:
Pane, buď vůle tvá?!
340
IV
Včera? Dnes ráno? Nad rodným krajem
plál modrý horoucí jas.
Světlo mých očí uhaslo rázem
pro krásu krás.
Nevidí slunce. Klade se na ně,
na bledé nebe, na zhaslý luh
úže a úže mrtvolný závoj,
podymy pruh.
Sna nebude ani večerní záře
před cestou k podsvětním tmám,
snad zítřek, zítřek už! pochop a zalkej
nevzejde nám!
Včera, můj Bože, voláním k tobě,
bázlivou vírou smutek se třás.
Dnes hledí němě na ztuhlé srdce
Fatum a mráz.
341