I tobě, ty tichá, ty malá,
I tobě, ty tichá, ty malá,
jež kdysi mé soužení znala.
Jsou jasné hory v daleku,
je nízko malé město,
a kdo nemá svou paseku,
tak často nemůže snést to.
Břemeno těžké slabý hřbet nes’,
tak bolestně těžké a černý je les,
tak půjdeme níže až k lomům
a dojdeme k lidským snad domům.
Tam sedí dívenka spanilá,
tvá samota ráda ji spatřila,
ta dívka se do dálky dívá
a srdce ji čekáním zmdlívá,
proč se zvečera raději nemodlí
za zdraví domu a pohodlí?
Má v ruce knihu, oči v ní,
ó marná jarní zář!
ne kroniku ani učení
jen vybledlý má snář,
však neumí vykládat snění,
jež každá černá noc mění,
povídá: bolestné mládí,
tě nadarmo ke hříchu svádí.
422
I tebe, ty tichá, ty malá,
jež kdysi mé soužení znala...
To mládí dosud bloudí tu,
stín přízraku lidi hledá.
A všichni chodí bez citu
i hřbitovní kříže jsou bez citu
a světla nikdo nedá.
Stín přízraku strašidla volá
a hledí na vodní kola.
423