Redaktorovo trápení.
I aby ďas tu žebrotu,
Vždyť nám utrhnou zvonec!
Jdi, Jene! ptej se, kdo to tu?
Ať jednou tomu konec.
„Pán bledý, dlouhovlasý,
Na nose zlatý okulár.“
O mravové, o časy!
Ten pohledává honorár,
Za tu poslední básničku, –
I ať jde ke všem všudy;
Že nejsem doma, Jeníčku!
O klamové! o bludy!
Jaký to zase slyším hlas,
Toť jistě někdo klinká!
JdiJdi, Jene, ptej se, kdo to zas
Tím umíráčkem cinká.
„Z tiskárny malý klučina
Strany těch rukopisů.“
I ať se klidí ferina,
Kdež pak bych nabral spisů.
Ať sází maličkosti,
Drobnůstek má tam dosti.
Jdi, řekni, za dvě hodiny
Že mu odešlu noviny.
105
I aby ďas ten zvonec vzal,
Dnes se ti lidé honí,
Jakby je někdo na mne štval;
Jdi, ptej se, kdo to zvoní?
„Panáček bledý, churavý,
Pod nosem notné kníry,
Vyzáblé dlouhé postavy,
Pod paždím má papíry.“
Toť drahé ducha dítky,
Romány a povídky!
To človíček bez zisku,
Jen sem, že přijdou k tisku.
Již zas se ozývá ten zvon,
Kdo se to sem as žene?
Toť dnes je pravý lidu shon;
Jdi, ptej se, kdo to? Jene!
„Vyzáblá, pane, ženština,
Nouze prý její jmeno.“
I ať se klidí chudina,
Nouze též moje věno.
Jdi, řekni jí, té bohaté,
Peníze že jsou kulaté,
Štěstí že není stálé;
Ať jde jen o dům dále.
106