Nápis na nápisy.
Co jsou nápisy? se ptáte? Suďte sami! tu je máte!

Na pana z Jeleního.
Proč se as pan z Jelení, Jenž na lásku nikdy nebyl skoupý, Proč se asi nežení? Víť on dobře, neníť hloupý, Že nižádná dívka tak nezhloupla, By s ním ve sňatek manželský vstoupla.

Na doktora Kmeta.
Že prý smrt o něj nestojí, Ba že se ho skoro bojí, Chlubí se pan doktor Kmet, Čítaje přes šedesáte let. Mejlí však se tento pán; Smrt jiný má při tom plán: Ona jej na zemi potřebuje, Protože jí notně dohazuje. [15]

Dobrá rada lecjakému otci.
Nadarmo se tatík loupí, By mu zchytral synek hloupý; Ať si přečte, co je psáno: „Komu není shůry dáno, V apatyce sotva koupí.“

Smutek manželů.
Myslil-bych, že manžel lká, Když mu umře manželka; A paní že kvílí: Mám žel! Když jí umře manžel: Není vždycky tomu tak; Někdy věru naopak.

Napomenutí.
Nejnovější báseň má Tak prý se Ti zalíbila, Žes ji vroucně políbila. Proukaž pak, děvo má! Mně samému tuto lásku: Neb se ve mně ozývá Takých básní kolik svazků. 16

Na lakomce Škrtila.
Velkou křivdu Škrtilovi činí, Kdo jej z lakomství neb špinavosti viní: Většího vám lidumila není! – A však – pro budoucí pokolení.

Na toho samého.
Nepřítel jsa nynějšího věku, Chce si potomstva jen získat vděku. K vůli této zahrobové přízni, Žízní, hladem tělo svoje trýzní; To, co nastřádá klopotně, Zavřeno jest doživotně; A co po něm zůstane, To se jiným dostane.

Dobrá rada.
Přenáramně zbloudí, Kdo se s bližním soudí, Třebas jenom o kabát Neboť jen Seje len, Plátno klidí advokát. 17

Na pana správce Šidila.
Náš pan správec ze služby vystoupil, V hlavním městě tiskárnu si koupil; V čem na nás se cvičil dlouhý čas, V hlavním městě vykonává zas: Tiskne, tlačí, obtahuje, Sázet dává, korriguje.

Na skutečný nápis jistého krámu.
Zde, u „Schramet’s seel’ge Wittw-y,“ Brousejí se nože, břitvy; Kdo nevěří, ať jen vejde, Tam mu u nebožky vdovy, Jež mu pravdu sama poví, Přesvědčení toho vzejde.

Na starého marnílka.
Ejhle, starý mládenec! Sem bodláčí na věnec; Jak se chlubí tou svou ctností, Když se nažil do sytosti, Ať se modlí růženec! 18

Na toho samého,samého.
Co ti nedá pokoje? Katy, Bety, Mári, Mína? Či chutného sklenka vína? Zdá se mně, že oboje.

Na některé z českých herců.
Vy, kteříž výteční máte býti mistři, Pečliví osvěty národní ministři: Vy jste méně, než začátečníci, Netečníci, bídní učedníci! A ta naše veleslavná řeč, Jak-by dostala se v krutou seč, Jest u vás ubohou mučednicí.

Na některé z českých hereček.
Skrze Teresii velkou císařovnu Přišla na torturu zápověď; Jest však tomu více než sto let: Ty však někdy hraješ jen malou královnu, A předc, jakby nebyl podřezán tvůj tipec, Bereš naši milou řeč na skřipec. 19

Na Bumbálka. Rozmluva mezi panem farářem a Bumbálkem.
Pan farář. Aj, Bumbálku! z tebe zas kořalka fučí, Jíž co nepřítele máš se varovat! Bumbálek. Aj,velebný pane! Vždyť nás svaté písmo učí, Že i nepřítele máme milovat. Pan farář. Aj, Bumbálku! jakž to nepřítele miluješ, Když jej stále žití zbavuješ? Bumbálek. Aj, Vašnosti! jaké by to varování, Kdybych trpěl jeho pronásledování?

Dlouhé uši, krátké uši.
„Aj, aj! věru, na mou kuši, Máš ty, brachu, dlouhé uši!“ Pravil Vojta k Jirkovi. Načež tento k Vojtovi: „Pro člověka, bohužel! Kratší bych je míti měl, Nežli je ve skutku mám. Ty však jsi co osel znám: K tomu však máš, na mou kuši, Trochu příliš krátké uši.“ 20

Na ty, kteří tak na zvané „štechery“
v oku nosí.
Člověk jesti dle obrazu Boha stvořen: Totě každé víry pravý kořen; Kdo však skélko do oka si věší, A svůj obličej tak zhanobí, Že se z lidské svlíkne podoby: Proti zákonu božskému hřeší.

Na zpytatele starožitností Haraburdu.
Pověz mu o starobylé věži, Hned tam letí, hned tam běží; Nezdařený ukaž mu kahánek, Vyhlásí jej za pohanský žbánek; A kdo o starém mu chrámu řekne, Před tím div že nepoklekne: V těch věcech jest nenasytný, Neb jest celý starožitný! Podej mu však třeba Kousek novopečeného chleba, A zeptej se, zdaž jest samožitný! Zdaž jest pečen v tomto století: „Nevím,“ on ti na to odvětí, „Jen to vím: že není starožitný!“ 21

Na kronikáře Dloubala.
Kdy se Mahomet neb Konfuc zrodil, Kudy Alexander vojska vodil, Kde a kdy kdo koho s trůnu shodil, Jaký se u Hunů slavil ples, Kde stál před stoletím jaký les: Ví on, jako by to bylo dnes! Jak se ale rodí brambory, Zdaž jsou ku prospěchu ouhory, Nač žebráku třeba podpory, Jaktě rostou sladké révy, Co jest žito, co jsou plevy: To on nezná! to on neví!

Rozmluva mezi dvěma lichváři.
Davídek.
Není-liž to krásný ourok? Chlubím se, tě, Josko! ptát: Půjčil jsem sto zlatých na rok, A dal jsem jen padesát. Joska.
Aj, Davídku! Po tobě jest veta, Já se hlouposti tvé musím smát; Měl’s je půjčit na dvě leta, A nemusel’s pranic dát. 22

Na Truldu.
Na tebe proč jsem nižádný Epigram nenapsal řádný? Ptáš se, Truldo milený, Celý nad tím zdivený? Bys mi nevytýkal hloupost, Anebo snad vtipu skoupost, Medle tu ho máš: Ejhle! Trulda náš! Má tak malinkou rozumu svíci, Že se pranic o něm nedá říci.

Na básníka Záleského.
Překrásně prý básní básník náš Záleský, Když ve tmavé noci křižují se blesky, A když se velebně boží jeví posel: Mejlí se však po tmě básník náš Záleský, Básně jeho ve dne pouhé jsou jen plesky; Pegasus při světle pouhý jesti osel. 23

Podivný obchod v kůži.
„Zde v tom krámě je sklad kůže Jana Lipnického.“ Ptám se, jak to býti může? Známť jej co živého.

Nápis na nápis.
Tuto v každou dobu Připravené již do hrobu Rakve krásné, nové z brusu V levné ceně jsou k dostání; A kdo odkoupí pět kusů Jedním rázem bez smlouvání, Aniž mnoho za ně vydá: Šestá se mu zdarma přidá.

Na ourodného skladatele taneční hudby.
Bystré polky, kvapíky, Minety a valčíky Z pouhé k děvám úcty Vydává na tucty. 24 Pakli však se někdo ptá, Jak možno tak hbitě skládat? Není třeba dlouho hádat, Hle! odpověd se mu dá: Vezmi kus národní písně, Zaobal ji hustě hezky Hudebními třesky plesky, Pravidel se nedrž přísně; Nedbale stav noty schválně, Vypadá to geniálně; Přechody a zástavy Vplítej mezi přípravy; Takt ku tanci dej pak celku, Titul zvláštně lákavý: Tím si získáš slávu velkú. Takovéto divné zvuky, Plodí všady velké hluky; Tak i přeslavný náš umělec Snáší sobě bobky na věnec. 25

Na básníka Kaňhala.
Kaňhal pilně verše kuje, A co se mu nerymuje, Nad tím on se neslituje, Násilně to překrucuje; Aby však, co z jeho lyry Vykydáno na papíry, Tiskem vešlo do světa, By nezašla osvěta: Subškripcí již pilně sbírá, Předeplatní lístky vtírá, Na básničky, na denníkNa básnický na denník: Ten básnický nádenník.

Na toho samého.
Ach, jak líto jest mi Kaňhala, Že nestojí ještě česká Valhalla, A Švanthaler že v Mnichově Odpočívá v chladném rově: Ten by Kaňhala našeho byl Výborně do broncu vlil; Pak by Kaňhal, – toť přejisto – Ve Slavíně dostal první místo. 26

Na podobiznu básníka Pošetilce.
Tiskem hned vydal Každou hloupost, kterou psal; By pak světu důkaz dal, Že, čím býval, tím zůstal: Sebe sám též tisknout dal.

Na podobiznu toho samého.
Zde ho máte na papíru, Jakby mezi námi žil; Malíř v každý rys mu položil Lásku, naději a víru. Lásku, jakou v každé době Nebožtík měl pouze k sobě; Naději, až bude necitelným, Že se stane nesmrtelným; Víru, že ku lidské spáse Podobizen jeho tíštěných I do končin Sláva vzdálených Na tisíce rozprodá se. 27

Na básníka Klopotila.
Jak chudák se klopotí, Nutí se a robotí, Dřív než nápad vypotí! Vy, jenž díla jeho čtete, Odpusťte mu, pomyslete: Není-li to šíp, Je to aspoň šípek; Neníli to vtip. Je to aspoň vtipek; Ze šípků a ze vtipečků, Jako z malých příštipečků, Můž’ on jedenkrát až mílo Nesmrtelné sešit dílo.

Na básníka Miloráda Kubu.
Není krejčí, není švec, Smolí však a šije přec; Verše smolí, básně šije, Romány a novelletky, Selánky a jiné pletky Na jedno kopyto bije. Cizí díla přistřihuje, Semotam je příštipkuje, 28 Něco k tomu přidá, Pak je za své vydá! Kdybych já moc nad ním měl, Udeřil bych krutě naň: Musil by živnostní daň Platit ze dvou řemesel.

Na kněhkupce, kněhnakladatele, a ostatní
přátele básníků a spisovatelů.
Buď jakéhokoliv i stavu, Namáhej ruce, nohy nebo hlavu; Naleznu já tě v celém lidstva davu: Jen kněhkupců a nakladatelského stavu, Kdybych i myšlením rozlámal sobě hlavu, Vtipem se dotknout nejsem v stavu; Neb tento stav jest practihodný stav, On mnoho peněz má i mnoho hlav, A spisovatel tedy mlčet musí, Sic, nouze co a bída jesti zkusí. 29

Poesie a prosa. Na cestě z Prahy do Slaného.
Slečna.
Ach, jaký to veleslavný hrad! A vůkol ty doly zlaté; Ach, ten kraj pln čarokrásných vnad! A to ticho v polích svaté! Pán.
Milá slečno! totě Buštěhrad! Dále však i já mám za to, Že z těch dolíků se vine smrad, Jeť to uhlí, a ne zlato. Slečna.
Ach, jaká to utěšená cesta! Borový tu šumí háj! Tam zas hrad u prostřed mala města! Věru toť pozemský ráj! Pán.
Mejlíte se, milá slečno! Pražský pouze jest to kraj, Zámek jmenuje se Smečno, A ten městys Muncifaj. 30 Slečna.
Na mne ze všech úhlů vane Vznešené duch přírody; Vám však těžko chápat, pane! Obraznosti porody. Pán.
Máte pravdu, slečno drahá! Má obraznost nerodí, Za to však můj rozum sahá Tam, kam váš se nehodí. 31

Na milovníky přísné časomíry.
Nechtějtež řeckých způsobu či dokonce dle římských Verše tepať či kovať; nechce tomuť naše řeč! Odsouzen nebudiž, kdo v básních více či méně – Pakli celek krásný – nedbale nožky staví; Na přísných slabyky předci nevážili vážkách A předc, věřte tomu, básnili roztomile! Praktickým způsobem, doufám, že se vám povyjasní Pravda, jakouž míním, ejhle, mi dejte pozor. Ku příkladu: Slunce vychází.
Po česku.
Ach! jak mile slunko jasné Na oblohu vyplyne, Nade krásou oko žasne, Veselost se rozvine! Veškerý tvor z lůžka vstává, Obdivuje Boží moc; Tvorci vřelé díky vzdává, Že mu dal přežiti noc. 32 Slunce vychází.
Po římsku.
Jitřena v červáncích hlásá, objeví že se Fébus! Krásy svět se leká, obdivujíc němotou! Slunce vychází.
Po řecku.
Ve skvoucím Foibos bujné spřežení voze řídí, Ohenivé-to na zem šípy metá zlekanou. 33

Navedení k utvoření distich.
Disticha jak se rodí? milený mne příteli ptáš se? Přesnadná toť věc: já ti podám toho klíč! Vem sadu lhostejnou, jen hleď by stačila délka, Názvy přidej sem tam z češtiny pravysoké, Stav slova, kam se hodí, nedbej však nic na pořádek, Pak-li ti nožka chybí, snadno nalezne se klín! Ku příkladu: Bohatství nepřináší již také spokojenost.
Jednoduchým způsobem.
Kdo se bohat narodí, nevěř, že mu již blaho kyne, V srdci hledej štěstí, v truhle boháče není. Trochu vejš.
Lesknoucí-se mamon k žití již hned blaženému Brány neodmyká, často i chud je blažen. 34 V té samé výšce.
Nádhera šperk i mamon nejsou vždy zřídla blahosti, Pravdu takou Solon Krésovi zmužile řek’? Trochu zamotaným způsobem.
I v nízkých kolují chýžkách též číše radosti, Vezdy není skvostný blaha palác pramenem. Mravné naučení.
Takto sterým způsobem moudře lze množiti básně, Snad že mi již rozumíš, příteli! neb jsi chytr’! 35

Na veršotepce a rymohonce,
aneb:
Podivná a ponaučná historie o jistém myslivci a jeho psu.
Mysliveček a je- ho pes šli do háje; Bylo však to časně z rána, Pes se jmenoval Diána. Neb to byla čuba, Jejíž krásná huba, Kterou zdobívala pěna, Důkaz byla, že to fena. Myslivec měl nabi- to, a číhal, aby, Zaj’čí kdyby slyšel skoky, Moh’ vypálit na ně broky. Pes se držel poza- du, v tom srnčí koza Vyskočila z houšti naň; Mohla to být také laň. Pes se toho lek, a Na myslivce štěk, a Myslivec si řídit pušku; Nemoh’ ale najít mušku. 36 Srnka zatím utek- la, a velký smutek Cítila při tom Diána; Bylo však to časně z rána. Mysliveček ale dal té srnce vale; A těšil se, že by broky Neskončily její kroky. Po nehodě této, Netěšilo je to Honění žádného více, Ani psa ani myslivce. Učí tato histo- rie nás na jisto, Že nám často místo Zaj’ce přijde jiná zvěř; Pročež každý v osud věř, Který, pak-li toho třeba, Místo housky nebo chleba, Položí nám v cestu kámen, Věřte, že to pravda. Amen. 37

Na šviháky a fifleny.
Papouškové rajští ptáci, A jiní to větru žáci, Jichž se horké po Africe, V Asii a v Americe, Na sta, ba i na tisíce V pralesích po větvích houpá, Aneb vesele v povětří koupá, Krásou peří vynikají, Nad jiné se vypínají, Až se mílo na ně dívat! Avšak, co jim právě sluší, A co mile jímá uši, Líbým hlasem líbě zpívat – To jim schází, to jim chybí; Pročež kdo dle krásy peří Vnitřní cenu ptáků měří, Ten se mejlí, ten pochybí! Tulipáni, jiřinečky, Vlčí mák i kohoutečky, A jiných to na sta květů, Jenž své rozmanité larvy, Strakaté a pestré barvy, Na odivy staví světu, Krásou barev vynikají, Nad jiné se vypínají, Schází však jim hlavní cosi – To, co mile jímá nosy. Pročež, kdo dle barev krásy soudí, Ten zajisté často zbloudí: 38 Barvy co u kvítí, peří co u ptáků, To u fiflen šaty, oděv u šviháků.

Na básníky slaďounkých a krvolačných básní.
Již nepějte neustále: „Sláva Slávům! sláva vlasti! CeskýmČeským dívkám sladskésladké slasti!“ Neslouží nám to ku chvále. Kdo jen stále sladce pěje, Drahé máti neprospěje; Tísně, písně, vlasti, slasti – Nepodá na rány masti; Pouhý zpěv nám nezpomůže, Z sladkých veršů, z sladkých básní, Nevzejdou nám dnové krásní, Nezkvetou nám žádné růže. Kdo jen chválu květů zpívá, Květiny však nezalívá, Neztěží ovoce žádné; Pouhou chválou kvítí zvadne. Místo slávy, místo chvály Pějte činy, stavte školy, Hledejte si zlaté doly, Dobývejte kapitály! Buďte pilní! buďte čilí! Aby se i Nečechové, I sousední národové, Vážiti nás naučili. 39 Aniž pějte břitké meče, Strašné bitvy, kruté seče, Hurráh! ať žije lev český! A podobné třesky plesky. V našich časech není třeba Pro vlast vylévati krev; Mírný pokrok, školy, chleba Žádá nyní český lev. To drahou máť zvelebí, Toho nám zapotřebí: Ostatní pozemská sláva Jestiť pouhá polní tráva.

Proč se nápisy na dámy nedaří.
V nápisech proč dámy šetřím? A na muže stále větřím? Tážeš se mne, bratře milý! I povím ti v tuto chvíli. Nápisů mých oučel jesti: Mužstvo k polepšení vesti. Koho nápis můj se týče, Když i vtip se mu nelíbí, Musí předce hledat klíče, K napravení vytklé chyby. Dámy však se vůbec líbí, Aniž mají jaké chyby; Pak slabého pohlaví Ráz je trochu svéhlavý; 40 Důtklivé jsou jejich čivy, Cit je velmi choulostivý; Neníť tedy vezdy radno S ostrým lékem zakročit; Jakož i bývá nesnadno Dámy zcela polepšit. Ba i se ne zřídka stává, Že, kdo moudrou radu dává, Aneb jim do pravdy píská: Nepřátelství sobě získá. Ubohé konečně dámy Velké kříže mají s námi; Tak že, kdybych nápisy Ubožátka ještě soužil, Předhůzku bych si vysloužil: Že jsem tyran jakýsi.

Na některé z těchto nápisů.
Že jsou někdy dlouhé moje nápisy: Pomyslí neb řekne kritik kterýsi; Nápisy líp trochu dlouhé, Jen když kratochvíli plodí; Nežli kratičkosti pouhé, Z nichž se dlouhá chvíle rodí. 41

Na skladatele nápisů.
„Divno mi, že stále satyrickou notu pískáš, Jížto si zbůhdarma nepřátele získáš?“ Známť já tyto věci, milý brachu! Není třeba míti takých strachů. Pak-li čtenář jakýsi, Jehož nemile se dotkly nápisy, Byl mi dříve trochu přítelem, Až se málo pozlobí, Osudu se podrobí, A vřelým mi bude ctitelem.

Ukončení nápisů.
Měl bych ještě mnoho v peře, Což by rádo ven za dvéře; A však, kdybych rázem jedním Ze vší vydal se moudrosti, Mohl bych se státi všedním, Aniž bylo by papíru dosti, Pojmout vtipů celé davy; A pak – a pak – jesti radno – Básníku též velmi snadno – Chceť tomu i rozum zdravý: – Nepohněvat všechny stavy. Pročež šetřím já své hlavy, Žádnému již více kámen Neklada do cesty. Amen. 42

I.
Ach! Ach! Ach! Ach! Ach! Ach!
Zde leží Josef Mach: Narozen byl v Lupenici, U nás umřel na mrtvici; Bůh mu dej lehké odpočívání, A po smrti slavné z mrtvých vstání.

II.
Na důkaz, že, co pod sluncem, všechno zhyne, Na důkaz, že, co pod sluncem, všechno zhyne,
Leží zde pan Michal doktor medicinae; Vůkol tmavé hroby městských dcer a synů Pomníky jsou skvělé slavných jeho činů.

III.
Dokud živ byl, opíjel se, Dokud živ byl, opíjel se,
Samým pitím rozstonal se, A když zdráv byl, zas se opil, Až jej chlast do hrobu sklopil. Byl to starý valdhornistavaldhornista, Který vstane dozajista, Až zatroubí anděl Páně, Ku slavnému z mrtvých vstánie,vstánie. [45]

IV.
Zde, kde vůkol mrtvý vane puch, Zde, kde vůkol mrtvý vane puch,
Nebožtík tu zakopaný leží Vydřiduch; Sobě nepřál, jiným nepřál, celý rok se postil, Až se samým lakotěním v chladnou zem uhostil. Šťastní jeho dědicové na důkaz vděčnosti Tento kámen postavili z jeho hotovosti.

V.
Jinému kdo jámu kopá, padne do ní sám; Jinému kdo jámu kopá, padne do ní sám;
Hrobař máš tu leží pevně zakopán. Dvacet let nám kopal hroby, kopalby je posud, Kdyby jej byl v tuto jámu nezasypal osud.

VI.
Rodem z nové Cerekvice, Rodem z nové Cerekvice,
U nás dostal neštovice, Uzdravil se z těchto sice, Nastudil však sobě plíce; Nepovstalť jest z lůžka vícevíce, Umřelť na chorebné plíce Pan Hejtmanek z Cerekvice. 46

VII.
Květla růže, růžička Květla růže, růžička
Mydlářovic Ančička; Když se v nejkrásnějším květu Veškerému objevila světu; Dechem mrazu zvadla, V náruč smrti padla: A to v loní desátého září V sedmnáctém roce svého stáří.

VIII.
Leží zde Vrtílek, obecní to posel, Leží zde Vrtílek, obecní to posel,
Který ve svém živobytí půl světa byl prošel, Chodil s poselstvím až do poslední hodiny, Až konečně umřel na souchotiny.

IX.
Tento skvostně vytesaný kámen Tento skvostně vytesaný kámen
Kryje pozůstatky pána Nebožtíka Tulipána; Buď mu lehký odpočinek. Amen.

X.
Zde leží kovářovic Anna, Zde leží kovářovic Anna,
Jenž umřela co čistá panna, V desátém roce věku svého, Nedojdouc stáří vysokého; A že v tak outlé zvadla mládi, Rodiče nejsou tomu rádi. 47

XI.
Na dva manžele.
Tuto leží vedle sebe tiše, Ani ona, ani on nedyše; Za živa též takto líhávali, Jen že začasté se vadívali.

XII.
„Není tu, kdožby můj smutek popsal! „Není tu, kdožby můj smutek popsal!
Odpočívej v blahém pokoji, Věčně lká tvou ztrátu žena věrná!“ Někdo k tomu ještě připsal: „Padl jsem v manželském souboji, Poklid poskytá mi země černá, Jakéhož mi v stálém rozbroji Nedopřála tvoje láska perná.“

XII.
Náhrobní nápis, jakýž by si mnohý z laskavých čtenářů přál.
Zde leží kosti moje; Kéž by to byly tvoje! 48

I.
Srdce víru potřebuje, Srdce víru potřebuje,
A kdo víru zavrhuje, Nenalezne náhrady; Já se držím zásady: Že, kdo káže nevěru, Nevyplní mezeru Ztrátou víry zplozenou; A kdo víru poderývá, Pověru že rozesívá Na zmar blaha zrozenou.

II.
Nezávidiž jiným štěstí, Nezávidiž jiným štěstí,
Ouřady neb postavení; Každý pro každé místečko není, A kdo tím, čím právě jesti, Sebe dokonalým cítí, K blahu též si cestu klestí; A že kulaté jest štěstí, Pak že nelze každému vším býti, A že, co se třpytí, není všechno zlato: Hleď, by krásná pravda tato Dala tvému postavení Útěchy i poučení. [51]

III.
Ať i slávu vydobyl jsi velkú, Ať i slávu vydobyl jsi velkú,
Jednotlivec cenu tratíš; Jen co úd velkého celku Ve skutečné ceně platíš.

IV.
Od věcí, jichž nelze tobě míti, Od věcí, jichž nelze tobě míti,
Odevrať svůj zrak, či raděj naopak: Prohlédni jím bystře vrub i znak; Uvidíš, bez nich že můžeš býti.

V.
Studené-li jím neb piju, Studené-li jím neb piju,
V pravo zubům bolest působím; Horké když pak v ústa beru, V levo zase zuby rozzlobím: Vlažné tedy začnu jíst a píti, Mysle, oběma stranám že vyhovím. Ejhle však! kdož pak by tomu víru dal, Že jsem takto obě strany rozhněval: Pravé ledovým se vlažné býti zdá, Levá vlažnost však za horkost má. Pravdu, kteráž z toho vysvítá, Ať si každý na svých prstech spočítá. 52

VI.
Karty jakkoliv míchejte, Karty jakkoliv míchejte,
Vtip nad míru namáhejte; Jeden kart jinam zabloudí, Než Vámkam jej vtip váš odsoudí: A celý váš plán Jesti rozkotán.

VII.
Svět že dal vzdělání tobě, Svět že dal vzdělání tobě,
Na to pomni v každé době: Nyní světa vzdělávání Jest tvé svaté povolání.

VIII.
A nemůžeš-li udat hanu, A nemůžeš-li udat hanu,
Ani v tu, ani v onu stranu, Ni rovnou cestou dánu, Ni klikatě opsánu: Obrať se k přeohromné chvále, Nad míru chval a neustále, Přeháněj slavně, a tak dále: A komu hlupství vtip nekryje, Pozná, kam tvoje chvála bije. 53

IX.
Nadarmo se rmoutíš, brachu milý! Nadarmo se rmoutíš, brachu milý!
Že malým jsi pánem, a jiný že větším: Budiž rád, že prozatím jsi něčím, Jiní též malými pány byli.

X.
Když jsem viděl velkých mužů díla, Když jsem viděl velkých mužů díla,
Studem tvář mi vždycky zbledla; Když pak pomněl jsem, že je dovedla Ducha moc a lidská síla: Hle, tu zase studu žíla Pýchou se mi výše zvedla.

XI.
A kdybys chtěl za všechna dobrodiní A kdybys chtěl za všechna dobrodiní
Štědrému Dárci děkovat; Nezbylo by ti věru času, Na utrpení stěžovat.

XII.
Že se s námi svět náš točí, Že se s námi svět náš točí,
Nechceš tomu dáti víru; Aj! tys zpozdilý nad míru, Že tvůj rozum, co nebije v oči, Uvěřit se zpupně zdráhá: Věz, že co do víry sahá, 54 Rozum náš je trochu kusý, A že časem mlčet musí. Pro víru, že zem na divy bohatá, Točí se a jesti kulatá – Dokud na ní pevně stojím, Se žádným se nerozdvojím.

XIII.
Pro každou víru, každé místo, každý čas, Pro každou víru, každé místo, každý čas,
Nestranné svědomí jest boží hlas.

XIV.
Nedivte se, že váš starý děd Nedivte se, že váš starý děd
Nynější nechválí čas, A že mrzutě zní jeho hlas: „Ach můj Bože! za mých mladých let Byl docela jiný, lepší svět; Nyní žije pokolení hadí.“ Hle! tak stále hanu zvoní. Nedivte se, lidé mladí! Až vám stáří hlavu skloní, Budou stejně vaše hlasy Na zkažené, špatné časy Vnukům mladým bědovat; V povaze to lidské položeno, Zkušeností stálou potvrzeno, Stáří že si zvyklo: Stěžovat. 55

XV.
Kdyby nástupci lze bylo tam začíti, Kdyby nástupci lze bylo tam začíti,
Kde předchůdci bránila smrt dále jíti; Pak by věru bylo snadno, Vědu vyčerpat až na dno; Že pak každý znovu začít musí, To jednak neobmezený pokrok dusí, Dílem však k nové činnosti povzbuzuje, A strach, žeby pokrok zmizel, zapuzuje.

XVI.
Važte si pozemských statků, Važte si pozemských statků,
Leč jen co krásných dodatků Pro snadnější blahobyt; A však jich za hlavní věc nemějte, Ba i bez nich sobě uvykejte Spokojeně živu být.

XVII.
Věz, že každé přísloví Věz, že každé přísloví
Pravdu tobě nepoví; Vezmi ku příkladu Moudrou tuto sadu: „Po zpěvu, po peří Vnitřní cena ať se měří.“ Avšak již mistrovský Zpíval Čelakovský: „Po zpěvu po peří Blázen kdo ti uvěří.“ 56

XVIII.
Věz pak, že ti pravdu a ne zřídka Věz pak, že ti pravdu a ne zřídka
Malá poví průpovídka; Vezmi ku příkladu Moudrou tuto sadu: „Na chytrého mrkni, Hloupého již trkni.“

XIX.
Ať pak to neb ono přísloví Ať pak to neb ono přísloví
Pravdu řekne, čili nepoví: Drž se vlastní zkušenosti, Aneb drž se cizí; Vystříhej se nepravostí, Pak se škoda neuhostí A zármutek zmizí.

XX.
Jeť na světě tolik nešlechetníků, Jeť na světě tolik nešlechetníků,
Žeby člověk strachy mřel, žít mezi nimi, Kdyby mnozí z těchto ošemetníků Nemuseli se stavět dobrými.

XXI.
Cnost, která pohlíží vůkol sebe, Cnost, která pohlíží vůkol sebe,
A sousedstva pozornost vybízí, Boří chrám vlastního nebe, A z paměti lidské zmizí. 57

XXII.
Nenaříkej, tebe že až posud Nenaříkej, tebe že až posud
V naději mnohé oklamal osud; Pomni též, mnohou že nehodu, Když tobě již hrozila, Velemocná ruka osudu Od tebe odvrátila.

XXIII.
Nestěžuj si, milý brachu! Nestěžuj si, milý brachu!
Že se posud plazíš v prachu, A že jsi za velké svoje zásluhy Nedostal ještě rytířské ostruhy; Přesvědčen buď, milý synu! Vědomí šlechetných činů Že nejsladší odměnou; A že, když krásné jednání Dojde hned vřelých uznání, Blahé city pominou.

XXIV.
Kdo si jakés viny jesti vědomý, Kdo si jakés viny jesti vědomý,
Zaslouženého neboj se trestu; Trest přestálý ukájí zlé svědomí, Ba i ku poklidu klestí cestu. 58

XXV.
Dokud trestem nezmyl jsi svou vinu, Dokud trestem nezmyl jsi svou vinu,
Nedojdeš poklidu, milý synu; Trest je střelec, který věčně stíhá, Ty jsi zvěř, na nižto stále číhá: Odbudiž si, čemu nemůžeš ujíti, Jestli toužíš, spokojeným býti.

XXVI.
Nejutěšenější kvítko, Nejutěšenější kvítko,
Boží rukou podané, Novorozené jest dítko, Tvůrcem na svět poslané. Ono jesti mocná páska, Nejoutlejší z nebe květ; V něm se všeblažící láska, V něm se září boží vzhled. Avšak bude Otec věčný Oučty žádat za ten dar; Hlediž tedy, tvore vděčný, By nepřišlo dítko v zmar. 59

XXVII.
Nezdá se podobné k víře, Nezdá se podobné k víře,
Že i dosti malé zvíře, Něčemu tě naučí; Hleď, jak veveřice malá Jesti pilně o to dbalá, Ať do hnízda nefučí.

XXVIII.
Dále, milý synu, věř, Dále, milý synu, věř,
Že stejného druhu zvěř Jedna druhou nemučí; V ctnosti té i lité zvíře, Ač to nepodobno k víře, Nás rozumné přeučí.

XXIX.
Pozoruj matinkou včelku, Pozoruj matinkou včelku,
Jak se obětuje celku, Snášíc med pro celý roj; Hle! jak bobr pilný, čilý, Pro rodinu ze vší síly Uměle si staví stroj; Tu zas malý mraveneček, Co nějaký uměleček, Potravy si tvoří zdroj: Hleď si ve svém postavení Z tvorů těch vzít poučení. 60

XXX.
Kdo přecpává vědomostmi hlavu, Kdo přecpává vědomostmi hlavu,
Aniž jednu pro druhou je strávit v stavu, V žádné vědě neprospěje, K dokonalství nedospěje. Věz, rozum žaludku podobá se, Jen to slouží mu ku spáse, Co mu strávit lze a snésti, Co přes míru, na škodu mu jesti; Pročež přísloví, již staré praví: Mnoho vědět působí bolení hlavy.

XXXI.
Čím více po všech zemích všude, Čím více po všech zemích všude,
Škol druhů všech se stavět bude, A učitelův stav se zvelebí; Tím méně karet, kuželek, Tančíren, hospod, pálenek A vězení bude zapotřebí.

XXXII.
Čím plnější jsou školní lavice, Čím plnější jsou školní lavice,
Tím prázdnější jsou vězení a káznice. 61

XXXIII.
Povahu-li chceš posoudit nízkých lidstva tříd, Povahu-li chceš posoudit nízkých lidstva tříd,
Musíš svědkem býti jejich plesů, jejich bíd; Kdo uvyknul na svět s velké hledět výše, Zrakem mu vniknouti nelze v tmavé skrýše; Kdo na věci malé s vysoka se dívá, Ten v pravém poznání nikdy neprospívá: Malé věci z dálky zdají se menšími, Pohled musí býti blízký, jasný, přímý.

XXIV.
Všechna bída, všechna psota Všechna bída, všechna psota
Snaději se snáší, Když se anděl naděje, Před očima vznáší. Kdo co žebrák z chudičkého Vozu na svět hledí, Tomu naděje co kočí Na kozlíku sedí. 62

XXXV.
Kdo se jiným v prachu koří, Kdo se jiným v prachu koří,
Klaní, žebroní a dvoří, Dosáhne snad žádaného cíle; A však této samé chvíle U těch, jimž se v prachu kloní, Vážnosti své odezvoní.

XXXVI.
Skřivan v hlučném plesu, Skřivan v hlučném plesu,
K oblakům se nese, Nad vrcholkem lesů Zvuk jeho se třese. Z plna když hrdélka Píseň svou dopěje; Spustí svá křidélka, A ku zemi spěje. Tak, když v zbožné chvíli Duše k Pánu světů Důvěrně se chýlí, Co skřivánek v letu, K oblakům se nese, Spěje v tichém plese, Chválu Bohu vzdáti; Pak se k zemi vrátí. 63

XXXVII.
Orel v slunce zírá, Orel v slunce zírá,
Aniž zrak se kalí; Kdo se v podvod halí, Bázeň zrak mu svírá. Pravdu nosí v čele, V pravdě kdo prospívá; Pravda světu směle Do očí se dívá.

XXXVIII.
Věř mi, brachu! beze tření Věř mi, brachu! beze tření
Žádného pokroku není; Tření budí nové síly, K stálé činnosti vybízí; Hbitě dohání ku cíli, Mdlobu a slabost vyklízí. Třením roste lidský duch, Tření bouřek čistí vzduch; Zrno rozetřít se musí, Dříve než nám hlad udusí; Kritik tře se o básníka, Populi vox o kritika; Pekař tře se o mlynáře, Konsumenti o pekaře: A tak třením v každou chvíli Čilý pokrok se docílí. 64

XXXIX.
Nepohrdej ani kamenem, Nepohrdej ani kamenem,
Jenžto v cestě tobě se vyskytne, A když noha tvá přes něj klopýtne, Budíž tobě poučení pramenem: Že překážek i malých si všímat radno, A když odstranit je nelze snadno, Že je člověk obejíti musí, Sice někdy hořké chvíle zkusí.

XXXX.
Dále kámen, ač i němý, Dále kámen, ač i němý,
Důtklivými předce slovy Jednu pravdu tobě poví: Dokud leží v chladné zemi, Dokud nevejde s jinými Ve spolek sobě rovnými, Světu pranic neprospěje, K svému cíli nedospěje: Věz, že spojené jen síly K žádanému vedou cíli. Závěrek.
A však jesti jeden kámen, Který právě sám a sám Světa marnost hlásá nám; Náhrobní to jesti kámen, Všeho, co pod sluncem, Amen. 65

Andulička a Matěj,
čili
Matěj a Andulička.
Zpívá se jako: „Když jsem já ty koně pásal.“
Andulčina matka dvéře Před Matějem zamyká; Andulička u matičky, Matěj venku naříká. Komu pánbůh, tomu svatí, Tomu také světice: Kdybys měla, má panenkopanenko, Aspoň čtyry tisíce. Tam u stráně tu chaloupku Bychme sobě koupili, Hospodářství jak na vroubku Tam bychme si zřídili. Já bych hleděl, by stodůlka Obilím se plnila; Ty však jako hospodyně Kravičky bys dojila. [69] Já bych oral, pak bych zasel, Ty bys pro mne vařila, Pak bys k mému potěšení Nemluvňátko nosila. Přejde večer, noc se blíží, Ráno vyjde dennice; Komu pánbůh, tomu svatí, Tomu také světice. Já se včera do hvězd díval, Tam pomoci najdeme; Počkej jen ty, má panenko, Však my svoji budeme.

Odbytý ženich.
Zpívá se jako: „Chodíval k nám chodíval, Z kancaláře písař.“
Chodíval k nám, chodíval, Z městečka panáček, Pantalony dlouhé měl A čiperný fráček. Rukavičky žluťounké, Z aksamitu vestu; Chtěl, bych se s ním vydala Na života cestu. 70 On hledal jen tisíce, Na lásku se neptal, Do města že z vesnice Dostanu se, šeptal. Aj, panáčku schytralý! Srdce kde jste nechal? Radilabych, abyste Hbitě za ním spěchal. Já o město nestojím, Krátké nosím šaty; Ráda bych, by vám, co mně, Bylo vidět paty. Porozuměl řeči mé, S dlouhým odtáh nosem, A když se nám poroučel, Zakejvnul jen šosem. 71

Výstraha pro falešné panny.
Zpívá se jako: „Horo, horo! vysoká jsi!“
Lípo! lípo! vysoká jsi! Má panenko, falešná jsi, Falešná jsi jako kočka A předc mile mhouříš očka. Ať si mhouříš, neb nemhouříš, Moje srdce víc nezbouříš; Nezbouříš svým milkováním, Já tvé lásce již vyzváním. Smutné ji vyzváním hrany, K výstraze pro všechnývšechny panny, By se falše odříkaly A na věrnost více dbaly. 72

Chvalozpěv na spaní.
Zpívá se jako: „Když měsíček zpanile svítil.“
Když měsíček zpanile svítil, Líbě a tvrdě jsem spal; Neb chuť jsem ku vstání necítil, A spánku se docela vzdal, [A dále jsem tvrďounce spal.] I hvězdičky mhouřily očka, A dřímal již veškerý tvor; Na půdě jen kocour a kočka Mňoukali milostný sbor, [Milosti mňoukali sbor.] A kdyby i měsíc nesvítil, Tmavá kdyby byla i noc; Já vstát předce bych se byl štítil, Neb spaní mě přemohla moc, [Neb nutila k spaní mě noc.] A konečně srdce to cítí, A musí k té pravdě se znát, Že v noci, když měsíček svítí, Poctivý člověk má spát, [Že člověk pořádný má spát.] 73

Upřímná rada.
Krátký život lidský Uplyne co pěna; Lepší mladá dívka, Nežli stará žena. Kvete růže, kvete, Krásná její vůně; Ubohé však srdce Bolestí mi stůně. Miloval jsem vřele Dívku mladou, jarou; Pro peníze vzal jsem Ženu sobě starou. Kvete růže v sadě, Žena však mi chřadne, A mé srdce bídně Místo lásky zvadne. Pročež vy, mládenci, Poslechněte radu, Kterouž vám co manžel Zde na srdce kladu: 74 Mladost blaho tvoří, bohatství jest pěna; Lepší mladá dívka Nežli statástará žena. Chudoba a láska Ta se lépe snese; Než bohatá žena, Jenž se stářím třese. Pročež vy, mládenci, Příklad z toho mějte: Na peníze nikdy, Vždy na lásku dbejte.

Nouze a bída.
Zpívá se jako: „Jetelíčku, jeteli, Má panenko, chceteli.“
Koukolíčku! koukoli! Ať se kouknem kamkoli, V ubohém vidíme lidu, Velkou nouzi, psotu, bídu, Koukoli, ach! koukoli! Ječmínku, ach! ječmene! Jak tu nouzi sneseme! Jen když daň nemáme z hlavy A Bůh nám dá stálé zdraví, Snadno bídu sneseme. 75

Čechů chvála.
Kvete růže v sadě Přelíbezně voní A ti Češi místo Vy Posud říkaj’: Oni. Pod naším okénkem Krásné lilje kvetou; A ti Češi ve svou řeč Cizí slova pletou. Každý v srdci plesá, Krásnu vlast když vidí; Jen ti Češi za svou řeč Z hlouposti se stydí. Stydí se z hlouposti, A stydět se budou, Až u sousedů u všech Vážnosti pozbudou. I ten divoch v poušti Vlastí svou se pyšní, Jen ti Češi vznešení V pýše nejsou hříšní. Kvete růže, kvete, A květ její hezký; Každý mluví svou jen řečřeč, Jen Češi ne česky. 76

Smutek a útěcha.
Zpívá se, jako: „Ach není tu není, Co by nás těšilo.“
Ach! kterak zmizelo, Co nás těšívalo, Ach! kterak zmizelo Stříbro, zlato. Stříbro zakopali A zlato prodali, Ach! kterak zmizelo Stříbro, zlato. Ach! přijde, zas přijde, Co nás těšívalo, Ach! zas se navrátí Stříbro, zlato. Až lichva přestane, Zas se nám dostane, Zas vyjde na světlo, Stříbro, zlato. 77

Píseň o pivě.
Když se letos ječmen zdaří A chmel dobře odkvete; Sládek nám pivečko zvaří, Jež nám hlavy poplete. Není voda jako voda, Rozdíl dělat musíme; Dříve pivo chválit škoda, Dokud ho nezkusíme. Když pak skvěle dokazáno, Že se pivo zdařilo; Dříve nebudiž přestáno, Dokud se nevypilo. Dejž Bůh, ať se ječmen zrodí, A chmel ať se podaří: Ať nám sládek radost zplodí, A malvázek uvaří.

Káva a pivo.
Zpívá se jako: „Kde je sládek, tam je mládek, Tam je také pivovárek.“
Kde je káva, Sládka šťáva, Tam se bližní přetřepává, Kde se káva vaří, Tam se klepy daří, 78 Tam jazyk nehnijenehnije, Kde se káva pije; Pojďme tam a píme ji, A( starosti zmizejí. Kde je pivo, Tam je živo, Tam je také svítořivo; Kde se pivo pije, Tam jazyk nehnije, Tam klevet přibývá, Kde se pivo pívá; Pojďme tam a píme ho, Až do rána bílého. Ať se káva Nebo štáva Z ječmínku a chmele dává; Mužové i ženy, Vedou hovor stejný; Jeden jako druhý, Jazyk nemá tuhý; Pročež kdo chce šťastně žít, Má pivo i kávu pít; Pojďme tam a píme je, Ať nám jazyk okřeje. 79

Píseň o starých časech.
Zpívá se jako: „Za dnů mladosti kdo radostné.“
Za času černých bankocetlí, Za krásných dnů míšenských kop, Praotcové si denně pletli, Pro ozdobu ouhledný cop; Počestně životem se brali, Bez křiku šest a dvacet hrali: Jaký to mír, jaký to čas! Ach, kýž se nám navrátí zas! Jich hlavní pýchou bylo: Nésti Na hlavě klobouk třírohý, Špaňhelku hladkou v statné pěsti, Střevíčkem zdobiti nohy; Stáří vždy u vážnosti měli, Po staročesku písně pěli: Jaký to mír, překrásný čas, Ach, kýž se nám navrátí zas! Praděd v mladičkémmladickém rozjaření Pravnuky na kolena bral, A s nimi v dětském veselení Sám dítě žertoval a hral; Jim bajky mravné povídával, Je z mládí modlit učívával: Jaký to mír, hle jaký čas! Ach, kýž se nám navrátí zas! 80 Ku řízení obecních statků Scházívali se v hromadu, A strany všelikých poplatků Drželi moudrou poradu; A co v poradách uzavřeno, Co zákon svatý bylo ctěno: Jaký to mír, krásný to čas! Ach, kýž se nám navrátí zas! Jich slovo a neb ruky dání Co zákon pevně platilo; Jich slibům beze všech upsání Se neomylně věřilo; I v žertu pravdu starou ctili, Pro blaho vlasti jenom žili: Jaký to čas, jaká to ctnost! Ta převyšuje vzdělanost. A pak ta láce ve všem zboží Ten míruplný blahobyt; To žití mravné v bázni boží, Ten ušlechtile jemný cit; Ta láska, jakouž měli k sobě, Ve smutné i ve šťastné době: Jaká to ctnost, jaký to čas! Ach, kýž se nám navrátí zas! Bohdá i nám se zdařit musí, Co dovedli jsou předkové, Ať jen se každý z nás pokusí, By přišly časy takové; 81 Prospějme v lásce, ve svornosti, Dočkáme se též všech radostí, Jakých jest měl ten starý čas, Který se nám navrátí zas.

Mokřínský zámek.
(Lokální.)
Zpívá se jako: „Nad Berounkou pod Tetínem.“
Ve Mokříně na kopečku, Stojí zámek knížecí, V kterém se v jednom koutečku Žije jako za pecí. Tam se každý večer schází Mokřínského mužstva květ, Tam se smutku baňky sází, Žízni dává výpověd, Na stolech tam stojí žbánky, Plné piva od ledu, Srdce slaví radovánky, Veselost jde ku předu. Žádný tam jakživ nezívá, Žádný se tam nermoutí, Jeden mluví, druhý zpívá, Třetí žízni krk kroutí. 82 Když se půlnoc rozprostírá, Nade zámkem knížete, Tu se každý již ubírá Do teplého doupěte. Buďte zdrávi ve MokřínéMokříně, Zdráv buďbuď, zámku knížete, Dejž Bůh, ať i v tuhé zimě Vám tam radost vykvete!

Chvála šalandy.
Zpívá se jako: „Na tom Pražském mostě, Rozmarinka roste.“
V našem pivováře Šalanda se skvěje, A v ní duch se zotavuje, Srdce pookřeje. Když se slunko zlaté Ku západu chýlí, Ze všech končin bodré mužstvo Ku šalandě pílí. A jak kdo přichází, Žbánky se hned schází, A v nich chutná chmelovina Skvělé perle hází. 83 Pak jeden jak druhý České zpívá písně, Každé srdce zapomene Na pozemské tísně. Pročež, moji zlatí, Šalandy si hleďte, Do života veselosti Pilně věnce pleťte. 84

Fintílek. Obraz ze života.
Fintílek byl člověk krásný, Člověk k malování; Bylo naň, když se vystrojil, Věru podívání. Štíhlorostlé jeho tělo Jako sosna v háji, Šatů víc na sobě mělo, Nežli Adam v ráji. Bych dostojně všechno popsal, Začnu hned od rána, Jak Fintílek s namáháním Oblékal se v pána. Vysoko již slunce stálo, Z lůžka teprv vstával; Rozespalým ještě okem Zrcadlo hledával. By se hned přesvědčil z rána, K své a vlasti spáse, Zdaž mu spaní neškodilo Na tělesné kráse. [87] Pak se teprv k umyvadlu Volným krokem bralbral, Tu se mazal, mylmyl a česal, Tu své tělo pral. V papírkách pak uvězněné Vlasy vytočil, Po čemž teprv k ostatnímu Tělu přikročil. Nohy na vzdor kůřím okům V ouzké boty vtlačil, Tak že při tom namáhání Sotva dech mu stačil. Pak hebounkou nohavicí Outlé sepjal boky, Anaž v mezech vyměřených Vedla jeho kroky. Náprsníček co sníh padlý Po prsou jen splynul, Límeček mu kolem krku Lesknoucí se vinul. Pozlaceným okulárem Ozbrojil si zrak, Přes to všechno novomodněnovomodní Navlek na se frak. 88 Pod nosem i pode bradou Vousy uhladil, Na hlavu pak opatrně Klobouk posadil. Lesknoucí se rukavičky Na prsty si vpravil, Pak se teprv před zrcadlem Ještě jednou stavil. Tam se co holub na báni Kolem sebe točil, By, zdaž někde něco schází, Bystrým zrakem zočil. Manšetky si povytáhnul, Hůl do pěsti vzal, S zrcadélkem kartáč v kapse, Do světa se bral. Tu se zjevil v plné kráse, Rovný jako svíčka, Ze všech šatů koukala mu Od nosu jen špička. Po ulicích opatrně Vážným krokem kráčel, Zdaž se naň kdo z oken dívá, Bystře se otáčel. 89 Celé ráno dlažbu šlapal, Po městě se honil, Ostruhami po ulici, Stříbrem v kapse zvonil. Když pak do dvou hodin s půldne Marně zmařil čas, Ozval se v něm k obědvání Ponabídný hlas. U tabule strávil pouze As dvě hodiny, Dozvěděl se v krátkém čase Všechny noviny. Odpoledne jako ráno Po městě se honil, Ostruhami po dláždění, Stříbrem v kapse zvonil. Když pak někdy přítomností Poctil společnost, Lahodou se rozplývala Jeho zdvořilost. Tu se vznášel, vrtěl, točil, Každému se dvořil, Co motýlek obletoval, Krásenkám se kořil. 90 Ostrým zrakem do zrcadla Po straně šilhával, Se zrcádkem kartáč v ruce, Vlasy urovnával. Slova jeho sladce zněla, Verše jenjen skládal, Brzy tady, brzy tamto Rozmluvu zapřádal. Co u něho věru bylo Hodno poslouchání: O ničem že uměl vésti Dlouhé rozmlouvání. Ze spolku se do divadla Rovnou cestou bral, Každého tam z herců ze všech Líp než sebe znal. Na hru malý pozor dával, Jiným jen překážel, Na diváky slabým vtipem Hlasitě narážel. Kukátkem po ložích brejlil, Sem a tam přecházel, Ozbrojeným zrakem směle Vůkol sebe házel. 91 Když pak, že jej každý viděl, Jistě znamenal Ještě před hry ukončením Z divadla se bral. Do večerních spolků spěchal Mezi soudruhy, KdyžKdež si s chloubou vyčítali Denní zásluhy. Moc-li kávy každý vypil, Kolik koňů zchvátil; Ten že babě čerstvou jízdou Starý život zkrálilzkrátil. Výborná, jež darem dostal, Cigara že kouřil; Ten že krásou všem divenkám Outlá srdce zbouřil. Pak se ku karbanu sedlo, Hrálo se a pilo, Až je někdy časně ráno Slunce překvapilo. Tu se každý s těžkou hlavou Na své lůžko bral, S prázdnou ten, ten s plnou kapsou, Jak kdy osud přál. 92 Takové Fintílek marné Vedl živobytí, Práce jeho: Spaní, jízda, Hraní, jídlo, pití. Tak Fintílek den ode dne Životem se honil, Ostruhami po ulici, Stříbrem v kapse zvonil. Milkováním ušlo zatím mnoho mladých let, Z Fintílka se zpolehounka Mladý tvořil kmet. Krutý osud bílou hlavu Víc do tejla klonil; Padesátý podzim kráse Umíráčkem zvonil. Tak se samým milkováním Z mládenectví loudil, Do manželství předce posud Ještě nezabloudil. Nyní když jej, jak se plazí, Náhodou potkáte, Bývalého krásotínka Sotva již poznáte. 93 Tělo k předu nakloněné, Kudrlinky šedé, Vráskami pokryté čelo, Tváře barvy bledé. Ačkoliv již padesátník, Mezi chasu chodí, Jakby plejtval bujarostíbujarostí, S mládenci se vodí. Jaro zašlo, léto zkvetlo, Podzimek se blíží, Fintílek však ještě posud V zrcadle se zhlíží. Neusmívá však se naň víc Dívek milenec; Zbořený to hrad mladosti: Starý mládenec. 94

Píseň o dvou vesnicích. Ponaučná báseň.
Slyšte, ves svůj um sběrajte, Na všech lavicích, Co zazpívám, posluchajte, O dvou vesnicích. Obě leží v zemi české Vedle silnice, Položení mají hezké Obě vesnice. Avšak jaký rozdíl velký Pozoroval jsem, Jak sedláci tak i selky Jsoutě důkazem. V první vsi je nepořádek, Původ chudoby, Tam jsou páleník, žid, sládek První osoby. Rozcuchanou mají hlavu Veská děvčata, Vše se plazí v bídném stavu, I ta kuřata. 95 Ve špatném jest nájmu škola, V bídě učitel; Semotam jsem viděl vola, Jenž se lépe měl. Kachny, krávy, husy, voli Maji předc co jíst; Učitel však kromě školy Musí ještě příst. Po návsi co slípky zmoklé Stojí párek hus; Cesty jsoutě samé rokle, Mostu ani kus. Dál jsem k umoření bídy Vodku pit viděl, Hospodský víc spíše křídy Nežli učitel. Jak tam přebídně vyhlíží Ten náš svatý Jan! I ten pánbůh na tom kříži Jest již porouchán. Pohůnci jsou obraz psoty, Chlív je samý špek; Vůkol zahrad žádné ploty, Bídný dobytek. 96 Vše tam stojí v špatném stavu I rychtářův pes; Prázdné kapsy, prázdnou hlavu Veškera má ves. ––– V druhé vsi jsou čisté domky, Obezděné zahrady; Po obci ourodné stromky, Vůkol krásné ohrady. Kostelíček utěšený, Fara stojí u školy; Čistotou se pyšní ženy, Požehnáním stodoly. V práci není žádných zmatků, Netrpíť to hospodář; I v nejmenším najdeš statku Papír, péro, kalamář. Mílo vidět hospodyni Řídit statek v každý čas, Po dvoře i po kuchyni Rozléhá se její hlas. Hlavní starost jesti píce, By se dařil dobytek; Hojnost mají v dobrém mlíce, Z másla hezký profitek. 97 Vkusné šaty nosí dívky, K práci zpěv se ozývá; Všude najdeš čisté chlívky, Vše se hravě odbývá. Na Boží den hospodáři Přede chrámem stávají; Ku mši jdoucímu faráři Slušnou úctu vzdávají. Na odpůldne z požehnání Vše k rychtáři pospíchá, V hovoru tam a v čítání Čas jim zdárně ubíhá. Karban u nich není známý, Kořalka se nevaří, Žid tam nemá žádné krámy, Čas se darmo nemaří. A tak vše jest v krásném stavu I rychtářův kůň a pes; Plné kapsy, plnou hlavu, Veškera má tato ves. *** 98 Ucho mé vás ptát se slyší: Jaké toho příčiny? Že se tak od sebe liší Jmenované dědiny. Jedno slovo vám to zjeví: Školy toho příčinou; Kde jsou školy pouhé plévy, Tam živnosti zahynou. Protož pilně stavte školy, Učitelům dejte plat!*) Jsoutě školy zlaté doly, V nichž se chléb dá vykopat. ——— *) Zde chybí slovo slušný totiž plat, právě to, co učitelům schází.
99

Napověda.
Študent ze mne býti měl, Radou mého děda, Náhodou se ze mne stal Přítel napověda. Jako študent umění Bylbych v sebe soukal, Jaktěživ bych byl nebyl Z boudy na svět koukal. Muzikanta zase chtěl Otec ze mne míti, Těm že jenom, říkával, Zlaté časy svítí. Musel bych co muzikant Jiným hráti k sluchu; Nyní hrají předemnou, A já sedím v suchu. Vůle otce, děda plán Vše mi bylo v cestě; Nyní žiju jako pán V českém hlavním městě. Ve dne si mě málokdo Co umělce všímá, Večer hlas můj slaďounce Mnohé ucho jímá. 100 Herce znám i herečky, Známť i pamět slabou, Vímť já, když mi v rozpacích Zraky boudu dlabou. Jaký tu hned nářek jest, Jaké rozkvašení; Když v určitou hodinu Mne tu ještě není. Jak se o mne starají, Jak mi přejí spásu, Aby se jim dostalo Šťastně mého hlasu. Když pak herec roli svou Umí jen tak leda; Kdož mu medle pomůže? Přítel napověda. Když herečka v paměti Z pravé cesty zbloudí; Jenom z mojí boudičky Pomoc se vyproudí. Kdy že řeči zapletou, Až poslouchat běda! Kdo to klubko rozvine? Přítel napověda. 101 Jen ta bolest jediná, Ta mi mozkem vrtí: Že se často předemnou Materština drti. Já však doufám jistotně, Že se dočkám času, Kde nebude potřebí Více mého hlasu. Pakli šťastně vyčekám Tuto krásnou dobu, S radostí pak položím Kosti své do hrobu. 102

Divadelní herec. Smutná elegie z našich časů.
Český herec na jevišti Hotový jest pán, Napověda tajný radda V boudě má svůj stan. Český herec na jevišti Hotový jest pán, Nevyrovná se mu v moci Ani perský chán. Proti nepřátelům v žertu Břitký tasí meč; V skutku však a bez milosti Naši trýzní řeč. Verše láme, slovy míchá Co falešný hráč, Čistomluva s dobropisem Smutný vede pláč. Jazykem si zákon píše, Řeč mu otrokem, Na mluvnici, na výřečnost Žene outokem. 103 Národnost, duch řeči české, Sloh a mluvnice Španihelské jeho vtipu Jsou to vesnice. Pomni, herče, pomni, že tě Naše živí zem; Pusť tu pýchu mimo sebe, Učitele vem. Učitele, jenž by tebe Česky naučil, Bys tu milou materštinu Již tak nemučil. Ten ti na tvůj chromý jazyk Předepiše mast, Pak se k tobě, vlasti synu, Tvá přihlásí vlast. 104

Redaktorovo trápení.
I aby ďas tu žebrotu, Vždyť nám utrhnou zvonec! Jdi, Jene! ptej se, kdo to tu? Ať jednou tomu konec. „Pán bledý, dlouhovlasý, Na nose zlatý okulár.“ O mravové, o časy! Ten pohledává honorár, Za tu poslední básničku, – I ať jde ke všem všudy; Že nejsem doma, Jeníčku! O klamové! o bludy! Jaký to zase slyším hlas, Toť jistě někdo klinká! JdiJdi, Jene, ptej se, kdo to zas Tím umíráčkem cinká. „Z tiskárny malý klučina Strany těch rukopisů.“ I ať se klidí ferina, Kdež pak bych nabral spisů. Ať sází maličkosti, Drobnůstek má tam dosti. Jdi, řekni, za dvě hodiny Že mu odešlu noviny. 105 I aby ďas ten zvonec vzal, Dnes se ti lidé honí, Jakby je někdo na mne štval; Jdi, ptej se, kdo to zvoní? „Panáček bledý, churavý, Pod nosem notné kníry, Vyzáblé dlouhé postavy, Pod paždím má papíry.“ Toť drahé ducha dítky, Romány a povídky! To človíček bez zisku, Jen sem, že přijdou k tisku. Již zas se ozývá ten zvon, Kdo se to sem as žene? Toť dnes je pravý lidu shon; Jdi, ptej se, kdo to? Jene! „Vyzáblá, pane, ženština, Nouze prý její jmeno.“ I ať se klidí chudina, Nouze též moje věno. Jdi, řekni jí, té bohaté, Peníze že jsou kulaté, Štěstí že není stálé; Ať jde jen o dům dále. 106

Zvyk – náš tyran. Obrázek ze života.
Já a moji kamarádi Chodili jsme vždycky rádi Ve čtvrtek a v neděli Ku slepému anděli. A že tam čisto nebylo, Nám se právě líbilo; Podlaha byla plna špíny, Po stěnách visely pavučiny, Oknem sem tam polepeným Sotva se slunce prodralo, Nám však předce s pivem křtěným Rozmlouvání chutnalo. Teď hospodský, Bůh mu odpusť hříchy! Buď z hlouposti nebo z pýchy, Anděla slepého zapudil, Zlatého z něho si utvořil, Světnici dal vybílit, A podlahu vyčistit, Okna nové prorazit, A čisté sklo v ně zasadit, Tak že zrovna z ulice Vidět je do světnice, A kdo trochu bystře hledí, Pozná z venku, kdo tam sedí. 107 Samý ďas tu novotu mu zpískal, Kteroužto si pouhou ztrátu získal; Neb kdo trochu na poctivost drží, Žádnou chválu sobě neutrží, Když nádheru podporuje, A zlatého anděla navštěvuje. (Dle Immermanna.)

Chvála tance.
Ach, jaká to rozkoš jesti, Děvu sličnou k tanci vesti! Oheň zraku, hladké čelo, Hebkou pleť a vnadné tělo, A ty rty k líbání zvoucí, A ta tvář živě kvetoucí, To vše v blízkém spojení: Ach, jaké to nadšení! Výbor párky v řady staví, Dřív než k tanci volá čas; Tanečník se s dívkou baví, Slaďounký vydává hlas: Přítulně se ptá slečinky Na zdraví paní matinky, V kolika již bálech byla, Jak se v kterém vytančila, Semotamo hledá niť, Jak ten hovor započíť; 108 Tu jej výbor vysvobodí, A jej k tůře doprovodí; Letmo dlouhý změří sál, A pak niť hledá zas dál. O počasí šveholí, A však marné namáhání! Ať zabloudí kamkoli, Stejné vždy odpovídání: Ano, ne, a ne, a ano, Ach Gott, ja, nein, vždy říkáno. A tak v krásném rozmlouvání Mladík sálem se prohání, V hovoru od tůry k tůře Vede se mu hůř a hůře. V strašných těchto rozpacích Hledá spásu v oblacích, Vroucně v útrobě a tiše Krátkou modlitbičku dyše: Pane Bože u výsosti! V neskončené své milosti Dal’s té panně těla krásu, Rozsvěť jí pro naši spásu Rozumu a ducha svíci, Bych budoucně mohl říci: Ach, jaká to rozkoš jesti Děvu sličnou k tanci vesti! 109

Rada starým mládencům
Bylť jest jednou jeden švec, Který ač byl usmolený, Zamazaný, umouněný, Krásnou holku dostal přec. Pak byl jednou jeden krejčí Štíhlorostlý jako lejčí, Suchý, hubený co sirka, Lehounký co ptačí pírka; A přec toto krejčátko Mělo sličné děvčátko. Tu zas řezník čtverhraný, Pití celý oddaný, Více široký než dlouhý, Předek jeho břich byl pouhý; A přec toto arcitělo Čipernou milenku mělo. Tam zas mladé študentisko, Které má kabát jen všední, Živo jest ode dne ke dni, Ostatně bystré chlapisko; Ač se ženit není v stavu, Přec má lásek plnou hlavu. 110 Tu konečně šedivec, Jenž ku předu hlavu kloní, A však stříbrem v kapse zvoní; Ač jest pouhý kostlivec, Dostal přece ženušku, Mlaďounkou to děvušku. Příkladů takých jest více, Ba, řeklbych, na tisíce; Uvedl jsem tyto pouze, Bych vysvětlil divný úkaz, A dal spolu skvělý důkaz: Že o ženské není nouze, A na vás že nyní jesti: Hbitě je k oltáři vesti.

Kýž do toho tisíc hromů! Mravokární báseň.
Kýž do toho tisíc hromů! Bůh mi rač odpustit hříchy! Slyším, jda onehdy domů, Bylť jest večer jasný tichý, Vozku modlit se a klet, Jemuž, anžto v žumpě seděl, Ač i kůň se dřel a hleděl, Nemožno přec dále jet. 111 Kýž do toho tisíc hromů! Rač mi Bůh odpustit hříchy! Takto ondy, věřte tomu, Sotva tajím v sobě smíchy, Slyším dva, jenž hráli v karty Pouze o malé caparty, Že jim třetí bulku smet, Modlit se a spolu klet. Aby do vás tisíc hromů! Bůh mi rač odpustit hříchy! Takto ondy, kráče z domu, Buď z hlouposti nebo z pýchy, Na bídu, jenž v cestě stála, A mu dobré jitro přála, Zahřměl suchý milostpán, Veleznámý tulipán. Takto v lidském živobytí Zlé se s dobrým stále střídá; A kdo v sobě ďábla cítí, Ať se střež, ať se hlídá: Ať nemíní, pouhé klení Že odvrátí pokušení; A že tím se spasí svět: Modlit se a spolu klet. 112

Bědování měsíce.
Každý stav má své radosti, Své žalosti každý tvor; Mně však osud v kruté zlosti Poslal smutku celý sbor. Nejdříve mi bolest plodí Valný zástup básníků, Z jichžto per se denně rodí Celé pluky povyků. Tu panáček v zanícení Tak hanebně básnívá, Že mi podlé lichocení Krev do tváře honívá. Tamto plesky třesky píše Dlouhovlasý přepjatec, Jenž patří do tmavé skrýše A neb raděj v blázinec. Tu zas o jakési luně Mladý snílek šepotá; Důkaz, že mu rozum stůně, Obraznost že blekotá. 113 Na mnohý že tajný skutek Svítit musí moje zář, To mi plodí hořký smutek, Tím též bledne moje tvář. Největší jsou mi obtíže S tajnou lásky pěchotou; Nevýslovné jsou to kříže, Jenž mi bolem srdce rvou. Mladík vroucí dívce mroucí Věčnou lásku přisahá: „Dokud bude srdce tlouci, Věčně tvůj, tys věčně má!“ Věčnost tuto v brzkém čase, Ba v tom samém měsíci, Přisahá ten mladík zase Jiné sličné děvici. Ženštiny též jsou uvyklé Mne za svědka lásky brát; A když skují černé pikle, Mám já chuďas za ně stát. Zem jest mojí panovnicí, Jížto musím otročit; Vůkol ní v každém měsíci Vždy musím se otočit. 114 Aby kalich mého žalu Ouplně se dovršil, Tvrdí lidé bez obalu: Světlo že jsem vypůjčil. Takto na vše strany hledě Nic než samé trápení; Věru jsem já na tom bledě, Aniž jaké spasení. Jedinou útěchou jesti: Že rozmilé hvězdičky Jsou mi ve krutém neštěstí Nerozdílné družičky. 115

Nářek husy.
Ach, já husa nebohá! Což jsem medle provinila? Že mne čeleď dvounohá Šatem hlupství přiodila. Nežiju co filosof V skromnosti a v klidném tichu? Já nešířím žádných slov, Aniž znám jakousi pýchu. Noviny sic nečítám, Ani spisy Liviusa; A však přec si nenechám Přezdívati: Hloupá husa. Duch můj není veliký, A rozum jest trochu kusý; Kéž by však tvor všeliký Zřídil žití své dle husy. Trávník temně zelený, A pak kousek kalužiny, Někdy oves zvedený – Jsou mé celé hodoviny. 116 Deštíček když útěchu Na žíznivé pole cedí, Neutíkám pod střechu, Oko vděčně k nebi hledí. A když mi lid vězení, Ba i krutou smrt vyměří, Dám mu chutnou pečeni, Dám mu sádlo, brky, peří. Rcete, lidé učení, Jenž se vtipem vychloubáte: Jsou to medle znamení, Že mne houpou nazýváte? A ty krásné pohlaví! Netrp křivdu krutou dále; Netrp, by muž svéhlavý Jmenem mým tě tupil stále. Pakli křivdu nezmění, Vyšli k němu s mírem posla, A na důkaz smíření Obětuj mu třeba osla. 117

Zde se zvoní. Jinotajitelná báseň.
„Zde se zvoní“ stálo psáno, Já si myslím: Nevídáno, Proč bych trochu nezazvonil; Tu pak mi hned zotvíráno, Švihák se mi dvorně klonil, Ptaje se, co as poroučím? Já, že nic, že jsem jen zazvonil, Bych, co stojí venku psáno, vyplnil. Se švihákem pak se loučím. – Po nedlouhém na to čase Jdu okolo krámu zase; „Zde se zvoní, když je zavřen krám“ Stojí psáno; já se v duchu ptám, Pakli zase zvonit mám? A když, že zavřeno, zkusím, Vidím, že zas zvonit musím. Zvoním tedy; aj! tu švihák odevčíra Zdvořilostí div že neumírá, Ptá se zas, co as poroučím? Já že nic, odpověd dám, Že jsem zvonil, anž byl zavřen krámkrám, Pak se s krámem zase loučím. – Druhý nebo třetí den Byl již nápis přilepen: „Kdo chce v krámě něco koupit, A nemůže otevřít, 118 Dříve nežli míní vstoupit, Musí trochu zazvonit.“ Dobře! myslím; zvoním přece: Švihák se vyřítí z klece, Zdvořilost starou na jevo dává, Co že chci, se mě vyptává. Já, že jsem jen proto vstoupil, Že bych rád si statek koupil; On že nemá v skladě statky, Že jen střížné zboží vede; Já, proč tedy činí zmatky, Nápis že každého svede, Anž tam není vyznačeno, Co jest v krámě vyloženo. Pak se šviháku poroučím, A navždy se s krámem loučím. Pak-li toho již byl konec? Pověděti nejsem v stavu; Já jsem jednak šetřil zvonec, Jednak švihákovu hlavu. Podobizna to pedanta, Kritikastra, mudrlanta, Který, ať si chytr, ať si hlup, Nalezne na dlani chlup; Který, buď si vaše dílo, Až se podívat naň mílo, Nalezne v něm předce vadu; Pročež upřímnou vám dávám radu: Ať se durdí ti neb oni! Pište vždy jen: „Zde se zvoní.“ 119

Moudrost formanova. Báseň didaktická.
Vyslechniž mě, milý synu! Já již stářím očihledě hynu; Rádbych sobě odpočinul, Neb třicátý rok již minul, Co v tom milém světě božím Semotam se klopotím, Co se druhu všeho zbožím Po silnicích robotím. Já již mozolů mám dosti; Dříve než však složím kosti, Rádbych v živnost uved tebe, A co Bůh s výsosti nebe Laskavě mi užehnal, Rádbych tobě zanechal. Dále rádbych, co jsem zkusil, Jak jsem často nouzi tříti musil, K poučení sdělil tobě, Bys mé zkušenosti plod, Jak ti právě bude vhod, Použil v příhodné době. Pročež vyslyš hlasu mého, Hlasu otce upřímného. Předně: já bych nerad viděl Aby ses za formanění styděl; 120 Děd i praděd formanili, A předce svou poctivostí Obezřelou rozšafností Vážnost sobě vydobyli. Buď si v hadry zahalený, Ať se i v hedbáví šatíš; Co se týče vnitřní ceny, Před Nejvyšším stejně platíš. Šatů si nehledí Všemohoucí; Pod formanskou kytlí sprostou Vznešené též city rostou, Šlechetné též může srdce tlouci. Na to, milý synu můj! Každou chvíli pamatuj. Tvoje mohovitost celá Není sice tuze skvělá; Koně, vůz a trochu síly, S tím se bráti máš ku cíli. Přidej k tomu vůli pevnou, Mysl bodrou, práci zjevnou, Veždy poctivé jednání, A pak Boží požehnání: Bude se ti dobře vesti, Vykvete ti pravé štěsti. Koní hlediž si nejvíce, Vždy je na zřeteli měj, Oddechu a chutné píce Koňům veždy hojně přej. Vůz bedlivě opatruj, Nestavuj se v krčmách žádných, Raděj v hospodách pořádných 121 Vždy se s koňmi ubytuj; A kde posluha není ku chvále, Jeď raději o kus dále. Hleď si přízně veškerých podomků;*) Neb v nich bývá nedbalých holomků, Formanům jenž často škodí A neb mrzutost lecjakou zplodí. Poctivě plať všady mejto, Nezapomeň doma sejto, A když třeba, hned se vyhybej, Na druhého nikdy nečekej; Ne tu v pravo, tu zas v levo, Neb by si byl hrozné dřevo. Vezmi vždycky s sebou šubku, A když zaslechneš poštovskou trubku, Bez průtahu hned se vyhni. Dobrý forman koně šetří; Pakli však ti který větří, Zprvka ho jen trochu švihni; Neb když kůň tě neposlouchá, Nezpomůže se tu mžikem, Když se do něj bičem bouchá, Ani klením, ani křikem. Forman, který stále tresce, Zedře koně svoje lehce. Vyhovět se často má, Dobrota též pomáhá. Forman, který koňům přeje, Krmí víc, a méně kleje; ——— *) A nebo po česku: hausknechtů. 122 A pak vždycky chodí pěšky; A když náklad trochu těžký, Hned do kopců přípřež bere; Neb kde se to nečiní, Tam se drahé náčiní Prudkým tahem lehce zdere. Konečně i o to běží, Náklad jak ve voze leží; Neb jsi za vše zodpovědný. Těžké věci, kufry, bedny, Dolů naskládati dej; Na to hlavní zřetel měj, Aby tento první základ Důkladně byl položen; Dále, aby veškerý byl náklad Obezřele rozdělen. Sloužíť chytré rozdělení, Stejné všechněch dílů obtížení Koňům též i vozkům k ušetření. Mnoho ještě bych ti říci měl, Pakli však jsem něco zapomněl, Dovtípiti sám se musíš, Což se tobě snadno povede; A když něco obzvláštního zkusíš, Z rozpaku tě rozum vyvede. Budiž šťasten, synu můj! A na slova otce svého, O tvé blaho pečlivého Na svých cestách pamatuj. 123

Čtvero časů v roce,
aneb:
Každá věc má kolikeré strany. Didaktický trojzpěv.
Osoby: Utěšinský, Nevrlov a Nedovařil.
Jaro.
Utěšinský.
Ach, jak krásně všechno pučí! Zeleně se šatí háj, Ptačí zpěv jak mile zvučí, Země naše pravý ráj! Větérkové vějí libí, Vše vůkol se raduje; Ejhle slast i němé ryby, Jenž si z vody hopkuje. Nevrlov.
Ach, jaké to škodné páry Z vlhké země stoupají, Jenžto nás na chladné máry Poznenáhla shoupají. 124 Sluch uráží ptačí hluky, Čírá tma se krade v háj; Bídných červů celé pluky K trampotám ven loudí máj. Nedovařil.
Jeden oře, druhý seje, Třetí básní chvalozpěv, Všechněm pot se s čela leje; Já však chválím chladnou krev. Země prý se budí ze sna; Ach, přeškoda nastokrát, Že ji rozpustilá Vesna Nenechala ještě spát. Léto.
Utěšinský.
Ach, jak mile slunko zlaté Oblažuje osení! Po polích to ticho svaté Podobá se modlení. Deštík, jenž se s nebe cedí, Vlaží pole, luka, les; Kam jen lidské oko hledí, Samá radost, samý ples! 125 Nevrlov.
Ach, jak slunce praží, pálí, Že by člověk žízní zhas’! Ať si jiní léto chválí, Pro mne je to trapný čas. Tu zas déšť se shůry leje, Hrom přestrašně burácí! Ať se jiný tomu směje, Mně však srdce krvácí. Nedovařil.
Jedno mi, ať slunce svítí, Ať jest bídné počasí; Jen když tělo se nenasytí, A žízeň se uhasí.*) Podzimek.
Utěšinský.
Ach, jaké to podívání! Jaký to překrásný zjev! Vše to boží požehnání! Po polích ten čilý zpěv! ——— *) Pro velké parno Nedovařil druhou štrofu ani nemohl dovařiti.
126 Tu se zrnka zlaté klidí, Tam se setba odbývá, Myslivec po zvěři slídí, Tu se brambor dobývá. Nevrlov.
Málo zrna, mnoho slámy, Nakažené brambory, A pak ještě, pánbůh s námi! Neourodné ouhory. Jakého tu klopocení Pro ten skrovný užitek; Pro to bídné nasycení Mučen lid i dobytek. Nedovařil.
Ať se lidé prací baví, Jedno mi, ať touží dál; Jen když mi dá pánbůh zdraví A pak malý kapitál. Ať se zrno nepodaří, V lukách ať jsou krtice, Jen když sládek neuvaří Místo piva kvasnice. 127 Zima.
Utěšinský.
Když se louky bíle šatí, Potoky když kryje led; Nastávají dnové zlatí, Smutek mívá vejpověd. Tu se svatba, hody slaví, Veselá tam sanice; Tu se doma v tichu baví U vnitř teplé světnice. Nevrlov.
Hu! jak ostře vítr věje, Až se v jednom tají dech; Led a sníh vše vůkol kreje, Že by člověk zimou skřeh’. Drahé dříví, tuhé mrazy, K tomu žádný vejdělek; Ach! Jak vše se v bídě plazí – Věru toť železný věk. Nedovařil.
Pro mne, ať jest větru vání, Může se i chumelit; Přede zimou kožich chrání, Přede mrazem teplý byt. 128 Já jen na počasí hledím, Jak se ukazuje den; V špatném čase doma sedím, A když hezky, chodím ven. Všichni tři.
Utěšinský. A tak každý z těchto časů Nějaký přináší ples; Pročež k dárci vděčných hlasů Pozdvihujme do nebes. Nevrlov. A tak všechny tyto časy Přinášej’ jen zármutek; Div-by člověk nerval vlasy, Neb ze světa neutek. Nedovařil. Jedno mi, ať z těchto časů Padne onen nebo ten; Já nezvednu více hlasu, Já jsem se vším spokojen. 129

Ohnivá jeskyně. Z brusu nový druh ballády lehynkého způsobu.
Ve 4 odděleních.
Introdukce.
Tam, kde leží Strachotice, Nedaleko od silnice, Leží také Bojácov; Mezi těmi místy kdesi Hustotmavé šumí lesy, V nichž se někdy drží lov. V nejtmavějším z těchto borů, Vůkol něhož z mala města, Křížová se točí cesta Na kostýlkem ozdobenou horu, Nachází se tmavá díra, Jížto prastará již víra Dala titul jeskyně; Tato však v posledním čase Přeznamenitou stala se, Vědíť to i hokyně. Poslechněte všichni všude, Co vám moje péro slabé, Nyní popisovat bude, Mně již v srdci bázeň dlabe, Když pomyslím na ty hrůzy, Jakých bylo chudině Zkusit celé krajině 130 Pročež pomáhejte, Můzy! Bych to všechno hezky zkrátka, Avšak dobře vyšnořil; Vděčnáť to k balládě látka! Já ji proto vyvolil. Episoda.
V Strachoticích zvoní hrany, Na vše zvony smutné hrany, Bim bam, bim bam, bim bam! Každý běhá jako štvaný, Poděšený, ulekaný, Sem tam, sem tam, sem tam! A pakli se, kdo to umřel, ptáš, Slyšíš jenom smutné achy: Ach, to vůdce a ředitel náš!*) I ten rek již umřel strachy! On chtěl jeskyni vyskoumat; Sotva se však domů vrátil, Zimnice jím počla cloumat, A strach jej do hrobu sklátil! Proto dnes se tak smutně vyzvání: Bim bam, bim bam, bim, bam! ——— *) Bezpochyby pan pulmistr.
131 Odtud dnes to naříkání, Hrůza, pláč a bědování, Sem tam, sem tam sem tam. Exposice.
Bojácov zvoní klekání, Strachotice taky! Slunko k západu se sklání, Každý tvor domů uhání, By po denním namáhání, Dosáhnul odpočívání. Z jeskyně však pozavání Jakby někdo pekl draky. Jak se blíží tato chvílka, Skáčí v jeskyni světýlka! Lid jak vidí tato světla, Myslí, že to boží metla. A kdo tady večer musí, Velké strachy v srdci zkusí; Neb i kromě divných světel Musí míti na to zřetel, Že se z jeskyně sem, tu i tady Vyvalují strašné smrady. Vůkolní však tvrdí chasa, Že to vůně člověčího masa. V jeskyni že ďasové Rozbili jsou stanoviska, A že přijdou časové, Oběť kde dát musí každá víska. 132 Koho se osudná dotkne vůně, Ten jíž druhý den strašlivě stůně. Pročež kdo jde okolo, pospíchá, U vnitř modlitbičku dýchá; A kdo jen povzdálí tam nahledne, Zčervená buď, nebo zbledne. A když ráno zase svítá, Světlo v jeskyni se ještě kmitá; V mezisvětlí strašné postavy Od paty až do hlavy, Od kolena až ku tváří Osloněné divnou září. A nejsou to žádné klamy! Mají též ukrutné tlamy; I viděl též jeden smělý, Jak ti ďasi hody měli, Ohnivé jak koule jedli, A ohromný hovor vedli. Tak celé se dělo léto, I když přišel podzimek; Aniž známo: co as je to? Každý však se hrozně lek’, Okolo když musil jíti, Neb tu šlo o živobytí. Když se zima přiblížila, Jeskyně se utišila, Světla, vůně, plody, kvasy I ti strašní čaroďasi 133 Zmizeli z té krajiny, A když všechno bylo jisto, V lesíku že již je čisto, Oddechly si dědiny. Finale.
Z jara přišla na ty štace Jeneralní visitace; Nebť se pověst roztrousila, Že se luza usadila Ve vůkolních krajinách, Která krade psa i kočku Pšenici, ječmen i čočku, Ba i někdy z nouze hrách; Leckde i mladá selátka, Husy, kachny i jehňátka Zmizely co pouhá rtuť; Ujma že i ve dvorech Poznala se v bramborech, Podotknuto též zde buď. Po dlouhém vyšetřování, Semotamo vyslejchání, Všech kvartýrů prohledání, Nepřišlo se na stopu Těch loupežných pochopů; Až pak jednomu z té komisse, Kterému však – neví se, Napadla ta tmavá díra, Jižto jeskyní nazvala víra; 134 Celý sbor schválil ten nápad, A dřív nežli slunce západ Kraje vůkol zatemnil, Sbor se k lesu vypravil. A hle, tu již blíže vchodu Vidět bylo pozůstatky Všelijakých polních plodů, Důkaz, že na pouhé fatky Živi byli poustevníci, Jeskyně té osadníci. A když sbor do díry vlez’, Vyskočil naň černý pes, A jak tento počne štěkat, Sbor se v srdci počne lekat; Ba mnohý již bezděky Rádby dal se v outěky. Tu jeden z té komisse, A však který – neví se, Vystoupí a notnou holí Černého psa k zemi skolí. Z kouta v tom, kde měl svůj stán, Pozdvihne se zabitého pán, Odvážlivý pracikán. Tu se v mozku všem rozsvítí, Neb to každý vřele cítí, Všem do srdce pravda vstoupí: Že ten všeobecný strach hloupý; A že jen z cikánské lůzy Povstaly jsou marné hrůzy. 135 Když cikán jim tedy zjeví se, Ptá se jeden z komisse: Zdaž má pas neb nějaké papíry, A jak přišel do té díry, Od čeho se živí, šatí, Zdaž a jaké daně platí? On však hněv a pýchu v čele Odpovídá hrdosměle: On že svoboden co větrů pták, On že nevázaný lesů žák, Papírů že jemu není třeba, A že jemu všady roste chleba; Že pak přišel do té díry, Na léto chystat kvartýry Pro svou celou generací, Která zvolila si tuto štací. Vypověděl, dopověděl, Na komissí hrdě hleděl, Která touto smělostí Právem přišla do zlosti. Až pak jeden z těchto pánů Proti smělému cikánu Diktatorský vydal hlas: „Když nemá ten chlapík pas, Aniž lecjaké papíry, Vypršelť jest jeho čas! Strčme jej do jiné díry, Ať tam pyká velkých hříchů, Ať tam trpí za svou pýchu! Vezměme jej z toho kouta, Vložme na něj těžká pouta.“ 136 Vypověděl, dopověděl, Na cikána přísně hleděl. Jak rozkázal, stalo se: Pět přítomných spoluoudů Do cikána dalo se; U vítězném řeči proudu Delinkventa zajali, Ruce mu i nohy svázali, A tak jsou jej do Strachotic vedli. Bojácov i Strachotice Nad výsledkem expedice Zahanbeni studem zbledli; Neb tím jasně dokázáno: Že ta světýlka a světla Nikoli nebyla boží metla, A že marně strachováno. Neb co jim bojácná fantasie Za obludy vyhlásila, To, jak nyní vidět – byla Jen cikánská familie, Která v tiché samotnosti, V poustevnické tajemnosti, Beze práce živa byla, Nebť na cizí outraty Bez všeliké odplaty Z cizích statků jedla, pila. Zde se končí pověst tato; Co však dál se dělo na to, 137 Čtenář se dovtípit musí: Já jsem chtěl jen dáti důkaz, Že i často sprostý úkaz Popsat může péro husí; A byť i sprosťounká látka, Že se z ní lehynko dá, Jen když básník lháti zná, Vytvořit dlouhá baládka; A neb že ta věc samá, Pakli básník se v tom zná, Říci dá se velmi zkrátka. *** Učí nás tmavá ta díra, Že nemá se všemu dáti víra: A že, kdo se drží boha pána, Nemusí se bát cikána.

Ohnivá jeskyně. Ta sama balláda v jiné kratší formě.
U Strachotic v tmavém lese v jeskyni za nočných časů Provádí své rejdy, šmejdy hejno strašných čaroďasů. Když se v dědinách vůkolních v soumraku klekání zvoní; V jeskyni v pračerném lese světlo za světlem se honí. 138 Světlo za světlem se míhá v jeskyni v pračerném lese, A kdo večer kolem musí strachem se a bázní třese. Strachem se a bázni třese, křížem svatým znamená se; Okouzlena že ta díra, všeobecně povídá se. Povídá se všeobecně, všechna srdce jímá hrůza; Až ouředně vypátráno, že tam sprostá sídlí lůza. Sprostá že tam sídlí lůza, rodina to pracikánů, Která lidem jmění krade a čas drahý bohu pánu. Strach a bázeň konec bere po ouředním vypátrání; Jeskyně zas dírou sluje, Z jeviště zmizí cikáni. 139

Sen. Didaktická báseň.
I byla noc, tmaváť to noc, Ponocných zpěv ku spánku zval, I mně přemohla spaní moc; Já podlehl a tvrdě spal. Dřív než však bílý vzešel den, Podivný oblažil mě sen. Ocítil jsem se v širém dole, U prostřed něhož lípa stála; Na blízkých kopcích v krásném kole Červánků jitřních zoře plála, A vůkol pat stáli u věnci Mužové, starci i mládenci. Z nichž jedni v ruce lyru měli, A jedním tónem neustále: „Vše vlasti jen ke cti a chvále!“ V nadšení nekonečném pěli. Druzí volali z hřmotných plic: „I my jsme Češi, kdo je víc!“ Třetí sestoupli v jednu stranu, A z jejich úst co vody proud Na cizotu zahučel soud, V nějž mísili semotam hanu. I ti tu v hrozném počtu byli, Jenž z prázdných láhvic zdraví pili, Přejíce v chvalozpěvném křiku Své vlasti zdaru jen a zniku. I těch se valný počet sešlo, Jichž heslo bylo: „Stále psáti!“ 140 A když nad vlastí jitro vzešlo, Psaním slavili drahou máti, A per se statně chopili, Veršem i prósou blouznili. Pak dále blíže temné houšti Se několik učenců statných, V slově i v peře přeudatných, Procházelo v mluvnické poušti. Důvtipně o tom jednajíce, Že svrchovaný již je čas, Starým by dopropisům zas Se rozžehla pohřební svíce; Že g a w jsou plané známky, Že ou lepší jest než au, Že pouze tím vlast získá slávu, Stavíce tak do větru zámky. Pak dál v zákoutí v temném stínu Několik vlasti stálo synů, Kteří tu práci na se vzali, Že každý nově vzešlý květ, Jak mile spatřil český svět, Na vážky prakritické brali, Pak jej buď hanou zničili, Buď přeceněním zkazili. Tam dále na ourodném poli, Kde vůkol krásné símě vzešlo, Se několiko herců sešlo; Kde však jich noha krásných rolí Se dotkla, vše zas vůkol mřelo; A přece mnohý tvrdil v pychu, Vlast že se dopustila hříchu, 141 Až posud že mu hrdé čelo Neozdobila věncem slávy. Pak výše paty modrých hor, Kde z lemování bujné trávy Ranním větýrkem šuměl bor, Několik stálo milohrádků, Z nichž páni možní v ranní záři, Lehynký úsměch v jasné tváři, Se dívali na tu posádku. Muži to obchodu a tisku, V oděvu skvostném, v černých fracích, A kmitalo se v jejich zracích Půl lásky k vlasti a půl k zisku. By čarokrásný tento zjev Dosáhl nejvyššího ladu, Z vůkolních hájů, lesů, sadů Ozýval se překrásný zpěv. Tu s vysokých to se mraků, Zahalen v jasném oblaku, Duch strážný Čechů dolů splynul, A mužům vlasti prstem kynul. Co mžikem šírou krajinou Veškeré zvuky vyhynou, Velebné ticho vůkol kolem Panuje širošírým dolem. Duch strážný ještě jednou kyne, A z úst mu vážné slovo plyne: „Vy, jenžto zde v překrásném věnci, Mužové, starci i mládenci! Ku spáse Čechů zasedáte, A před očima krásný cíl, 142 Ze všech ducha i těla sil O drahou vlast starat se zdáte, Poslyšte medle hlasu mého: Na prázdná slova již nedbejte, A bedlivě se vystříhejte Jednání pouze soběckého: Ubohá vlast od věrných synů Nežádá slov, žádá již činů. Nevěřte, že to péro husí Již oučel k psaní v sobě má, A že, kdo psát jen trochu zná, Již spisovatelem být musí. Ten k slávě vlasti neposlouží, Kdo píše beze povolání; On se po vlastní slávě shání, A po užitku marném touží. I stojí kdesi též napsáno: Že, komu není shůry dáno, V líkárně sotva něco koupí; A místo coby poučil, Neb zábavou se zavděčil, Jiných i sebe o čas zloupí. – Pak vězte, když se dílo zdaří, Jenž vlasti slouží ke cti, Že pravých vlastenců to necti, Když kritika mladý květ zmaří. Rovněž i kritika pochybí, Když dílo, jenž se vůbec líbí, Hned co klasické hlásá světu; Neb to mladému škodí květu. Spisovatel tou chválou zpyšní, Nedbaje více na své vady, 143 Nevšímaje si moudré rady, Nevěříc, že všichni jsme hříšní. V těch pádech třeba šetřit míry, By kritika, jenž ze všech sil Vznešený má si vytknout cíl, U moudrých neztratila víry. – Vždy stejně spravedlivi buďte, A kdo vytvořil dobrou věc, Třebas i nebyl našinec, Již křivě hned o něm nesuďte. Neb šlechetné a zdárné kvítí, Ať vzrostlo v naší zahradě Či zkvetlo v cizí osadě, Má stejnou všady cenu míti. Kdo cizí dobré neuznává, Ten urputně na jevo dává, Žeby pro cizí dobrý skutek Byl v stavu nosit černý smutek. Kdo cizí krásou pohrdá, Jen proto, že je krása cizí, Ten sám si na cti utrhá, A jiných, tupit nás, vybízí. – Pomněte dál, že hluk a zpěv, Heslo: „Ať žije český lev!“ Ku spáse nám nic nezpomůže; Neb lépe tichým počínáním, Stálým a zmužilým jednáním, Zlost odrodilců se přemůže. Samým zpíváním nic získáno; „Pracuj a zpívej“ stojí psáno. To každý na paměti měj, 144 A hluků všech se vystříhej. Kde však se vlasti křivda děje, Tam mlčení již neprospěje; Tu povinností svatou jest, Velmocným slovem hájit čest, A hotov býti každou dobu, Zlomit odpůrcův krutých zlobu. – Nevěřte, že pouhé písmenky Literaturu povznesou, Ať přízvuk silný jest neb tenký, Ať známka jedna za druhou Do hrobu temného se vloží: To slávu naši nerozmnoží. Že spása naše v dobropise Neleží, skvělý máme důkaz Na kralodvorském rukopise; Jaký to přeohromný úkaz! A předce, jak barbarsky psán Jest ten klasický velikán! To důkazem, že pouhé hádky, Zdaž názvuk dlouhý nebo krátký, Zdaž o u lepší jest než a u, Nám žádnou nepřinesou slavu. – Konečně vy, mužové tisku, Jenž bez touhy po marném zisku 145 O dobro vlasti se staráte, A často sobě na škodu, Nedbajíce na výhodu, Na skvostná díla nakladáte; Vy, jenž ohromné honoráry Ne zřídka za lecjaké škváry Pisálkům platit musíte; A za to bezzištné jednání, Místo vřelého děkování, Přehořkých pomluv zkusíte; Vám není třeba dávat radu, Podržte tuto krásnou vadu, Zůstaňte tak! to naše slast: A za tu vaši obětavost, Jenž osvědčuje citu zdravost, Vám díky vzdá předrahá vlast. – Ku konci radím: Buďtež svorní! Ne pyšní, a však ne pokorní! A kde o blaho Čech se jedná, Tam buďte mysl, vůle jedna. S tou radou, ejhle, dokonávám A s vámi se již rozžehnávám.“ Dokončil strážný Čechů duch; A jak se zjevil ze mraku, Tak zmizel v jasném oblaku, A dolem vanul čistý vzduch. – V tom slunko z temna vysvitlo, A do očí mi zakmitlo, Nademnou bílý vzešel den! Hle! toť můj utěšený sen! 146

Souchotiny,
aneb:
Láska jej usmrtila. Venkovská truchlohra ve dvou jednáních s předehrou.
[147] Osoby:
Filigrán Hromotluk, mladý zavalitý člověk, později souchotinář. Květimíra Tulipánová, panna. Otec a matka, její rodiče. Smrtonoš, doktor. Kamarádi Hromotlukovi. Kamarádky Květimířiny.
Dvě krávy, čtyry husy, stádo ovec, řeznický pes a lid obojího pohlaví.
Děj se koná v nejnovějším čase, každý výstup o měsíc později, mezi předehrou a prvním jednáním leží krásná krajina, a po druhém jednání hrozně prší, pročež se každému upřímně radí, aby si deštník doma nezapomínal.
[148] Předehra.
Návsí travou porostlé, v pravo baráky a chalupy, v levo vyčuhuje kousek statku, dále se pasou čtyry husy, pozadu je vidět rolník, jak seje hrách, za kopcem zachází slunce, a v dálce se zpívají národní písně, které však pro velkou vzdálenost slyšeti není.
Kamarádky Květimířiny.
(Děvčata mezi 17. a 24. rokem, plné zdraví a červených tváří, křticí list není zapotřebí.)
Všechny najednou:
Ach! jak se nám plesem srdce svírá, Že se provdá naše Květimíra! Pevná v útrobě nám roste víra, Věrné družce že se rozprostírá Svrchovaná radovánek míra; Zpěv náš přání v sobě uzavírá: Ať se šťastně provdá Květimíra!!! Kamarádi Hromotlukovi.
(Mládenci mezi 20. a 30. rokem, též bez křticích listů, každý rostlý jako svíčka, někteří mohou být bosi, a někteří, co se ještě z pole nevrátiti, nejsou mezi nimi.)
[149] Všichni najednou.
Sláva tobě, šťastný Hromotluku! Krásné dívce podáš svoji ruku, Kamarádů svých odumřeš pluku, Sladkých lásky budeš slýchat zvuků; Pročež v radostném voláme hluku: Šťastný, ach, přešťastný Hromotluku!!! Kamarádky.
Proč pak se před námi uzavírá Naše milá družka Květimíra? Kamarádi.
Proč pak se na náš neozve hluk Kamarád náš, milý Hromotluk? Kamarádi i kamarádky.
(onino vyšším, tyto nižším hlasem)
Snad se stydí, Že nás vidí Všechny pohromadě být! Snad si myslí, Že jsme přišli Je trošinku poškádlit! Snad má strach, Ach! ach! ach! (Dají se do srdečného smíchu.)
150 Kamarádi.
Ach! ach! ach! ach! ach! ach! Kamarádky.
Chichi! chichi! chichi! chichi! chichi! chichi! (Při tom mládenci házejí očima po dívkách a dívky zase po mládencích, slunce zachází pořád víc a víc se stmívá, až konečně taková tma panuje, že ani mládence ani panny není vidět, tak že nic jiného nezbývá, než aby opona spadla, což se také skutečně stane.)
151 Jednání první.
V levo Tulipánův statek. V pravo prázdné místo semotam travou porostlé. V prostředku vychází slunce a začíná být teplo. Je právě prvního dubna.
Rodiče Květimířini.
(Kradou se po prstech ze svého statku, matka zamkne tiše dvéře a otec strčí klíč do kapsy. Když jsou několik kroků od statku, počnou mluvit, tak ale, aby je ve statku nebylo slyšet, a sice následovně:)
Ach, přešťastná dcera! jaké štěstí Musí ji ve snění libém kvésti; Jindy sotva rozbřesknul se den, Nejprvnější byla z lůžka ven! Nyní ani k pochopení, Není k probuzení; My ti nebudem rušit tvůj sen, Ačkoliv již bílý vzešel den; Spi, až zajde slunce za hory! My jdem zatím kopat brambory! (Odejdou.)
152 Filigrán Hromotluk.
(mladík pln živobytí a zavalitý vystoupí, hledí k oknu statku Tulipánova, a když tam nevidí Květimíru, lekne se a počne v divoké vášni):
Ha! co to!? Jest to šalba pekla? Nevidím u okna Květimíru, Nevím, co se stalo na mou víru, Vždyť, že na mne čekat bude, řekla! Ha, co to, dvéře jsou uzamknuté, U vnitř hrozné ticho panuje! (Klepe na dveře.)
Co? žádný se neobjevuje? Mne se chytá podezření kruté. (Tluče silněji na dveře.)
Ha, co to? ještě žádný neotvírá, Mně se strašnou bázní srdce svírá, Jest mé srdce oklamáno?!? (Ozvěna za stodolou zřetelně odpovídá:)
„Ano! Ano!“ Ha, ty hlase z pekel černých! Trop si šašky z lidí věrných! Ha! snad dneska dříve vstala, A když se mne nedočkala, Na pole se odebrala; 153 Naděje mi zase zkvítá, Snad mi překvápení svítá; Pročež ať zmařím ten klam, Běžím tam! (V největším ouprku odběhne)
Květimíra.
(Po chvilce vystoupí, a poněvadž jsou dvéře zavřeny, jde okolo statku, a přijde druhou stranou; jestli vylezla oknem, a neb jak se ven dostala, není potřeba vědět. Ona jest hezká dívka, a začne hned mluvit)
Ach, jak se mi v srdci děje, Celý svět se na mne směje! Ach, jak sladce jsem dnes snila! U mně on a u něho já byla! Však co vidím? on tu není! Není tu mé potěšení! Ach, snad tu již byl! (Ozvěna za stodolou zřetelně odpovídá:)
„Byl! Byl!“ A snad když mě nenašel, Snad za mnou na pole šel, Pročež ať si zmařím klam, Běžím tam! (Běží za ním.)
154 (Dvě krávy v hlubokých myšlénkách pohřížené pomalu se berou přes jeviště, druhá anebo první zůstane chvílku stát; podívá se upřeným okem na diváky, a zabrumlajíc něco nesrozumitelného, odejde.)
(V tom celý udýchaný, propocený, sotva ducha popadaje přiběhne Hromotluk, a poněvadž žarlivost jinou cestou ho vedla, a on Květimíru nepotkal, v nejlitější vášni mluví:)
Pouhý pekla to byl klam! Ani tady, ani není tam! Ha! Ty nevěrnice! Kde si, podvodnice! Pohleď, jak mé srdce věrné Obětí se stalo zrady černé! Ha! ten oheň, který ve mně hoří! Ach, ta žízeň, jenž mě moří! (Skočí ke studni, naváží si z okova vody, a poněvadž jej žádný nenapomíná, notně se napije, a mrští okovem do studně, až řetěz divoce zařinčí. Pak si sedne na trávník, což mu při jeho propocenosti velice škodí, a hlavu o dlaň podepřenou maje, sám k sobě mluví:)
Bloud, kdo ženským slibům víru dá! Bloud, kdo na věrnost se spoléhá! Podvod, klam a lest Věrnost ženských jest! 155 (V tom jej začne u srdce píchat, on zbledne a slabým hlasem mluví dál:)
Ach, kdo pak mi říci může, Kam se poděla má růže? Růže? Ne! to plémě štíra, Podvodnice Květimíra! (U srdce jej pořád více píchá, on ale předce ještě slabějším hlasem mluví:)
Píchej! pukej! srdce vřelé! Rozlej krev svou v celém těle! K čemu bych si žíti přál! Když mě osud oklamal. Ach, nevěrná Květimíro! Proč si mi to učinila! Kvě...ti...mí...ro!!! (V tom na křídlech lásky přiletí Květimíra, a s rozprostřenou náručí proti Hromotluku běžíc volá:)
Filigráne! Filigráne! (On však hněvivě se od ní odvrátí, a v tom samém okamžení dostane zapálení plic. Květimíra lomí rukama, Filigrán omdlévá, a opona pomalu padá, až docela spadne.)
156 Jednání druhé.
Toto jednání se děje o půl leta později, v kterémžto půlletě se zatím velmi mnoho stalo. Jak jsme na konci prvního jednání viděli, dostal Hromotluk zapálení plic, a ti, kteří ještě k tomu po spadnutí opony přišli, musili ho odnésti domů. Jeho kamarádi poslali pro doktora Smrtonoše, který jej sice za čtrnáct dní šťastně z této nemoci vytrhnul; poněvadž ale Hromotluk neprozřetelným napitím tuze si škodil, ostal na plíce chybný, a dříve než půl léta uteklo, vyvinuly se z toho souchotiny. Opominouti nelze, že Květimíra jej v nemoci věrně obsluhovala, a mnoho žejdlíků hořkých slzí vycedila, neb Hromotluk fantasiroval strašlivě o její nevěrnosti, a když se trochu pozdravil, nechtěl ani slyšet o ní. Tak daleko stojí děj na začátku druhého jednání, přičemž podotknouti musíme, že ze zavalitého Hromotluka v druhém jednání jen hubený, vyzáblý Filigrán ostal, a že mu doktor předepsal, ve zdravém povětří se stále pohybovati. Když se toto všechno stane, vytáhne se opona, a počne druhé jednání.
157 Scéna první.
Krajina as čtvrt hodiny ode vsi z prvního jednání vzdálená, v levo teče potůček, v kterém se pstruhy a bělice prohánějí; na břehu stojí vrba, na nížto straka sedí; kde nejsou straky k dostání, může to být také vrabec. V pravo jsou dlouhé pastviny, na nichžto stádo ovec se pase; mezi těmito se prochází řezník, provázen řeznickým psem. V zadu jest pahorek, na jehožto vrcholku ubohý Filigrán sedí, a zdravého povětří užívá.
Kamarádi Filigránovi.
(Vystoupí v dole a se zrakoma k němu obrácenýma mluví):
Ach, jak tamto smutně sedí, K statku Tulipána hledí, Jak si s čela pot utírá, A zas v dálku bolně zírá Přeubohý kamarád! Přeubohá Květimíra! Zvadly jeho lící růže, Smrt mu jen ulehčit může, Přeubohý kamarád! (Odejdou.)
158 Rodiče Květimířini.
Ach, jak se nám dcera trápí, Jak jí slze líce zkrápí, Ach, jak přeubohá vadne, Jak do země spěchá chladné! (Odejdou.) Filigrán.
(Na kopci vstane, jde několik kroků, a zase se posadí.)
Květimíra.
(v tom volným krokem se přibližuje, a na trávník blíže potoku sednouc, vyroněné slze zástěrkou si utře, pak bolestné zraky upnouc na pahorek zlykavě mluví:)
Ach, jak smutně tamto sedí, Jak bolestně v dálku hledí Milovaný Filigrán! Proč mě nechce vyslechnouti, Nadarmo si mysl rmoutí, Že prý mnou je oklamán! Rozpukni se, srdce, v těle, Pršte z oka slze vřelé! Já si žíti nepřeji!!! (Začne plakat, lomí rukama, trápí se, špatně vypadá a odejde. Filigrána na kopci je slyšet kašlat. V tom stane se proměna.)
159 Scéna druhá.
Návsí jako v prvním jednání. Zase je vidět statek Tulipánův. Po trávníku je vidět mnoho zvadlého listí, je právě listopad, který měsíc, jak známo, pro souchotináře velmi nebezpečný jest, nebo jich nejvíce na podzim umírá. Ty samé čtyry husy z prvního jednání se zase pasou, jedna však z nich dopadá na zadní nohu a druhá je podškubaná. Slunce vychází. Jeden Kamarád přivede Filigrána, který jest pouhá kost a kůže, posadí jej na trávník a odejde.
Filigrán.
(Obrátí zraků svých k obydlí Květimířinu, a slabým hlasem ve verších sice, ale bez rýmů mluví, poněvadž mu doktor všechno namáhání zapovědět, a rýmy, jak známo, někdy mnoho práce stojí.)
Zde chci umřít! zde! Zavolejte Květimíru! Aby ještě uviděla, Že mě usmrtila! Květimíra.
(Přijde právě, jakoby ji někdo zavolal; je celá ztrápená, a uplakaně zůstane stát.)
160 Filigrán.
Přistup blíže, nešťastnice, Vyjev se umírajícímu! Kde jsi byla... dne prvního dubna V osm hodin ráno! Květimíra.
(Počne tušit, lekne se a odpoví pevným hlasem)
Já jsem dne prvního dubna V osm hodin ráno, Ano, já jsem doma byla! Filigrán.
(Vzchopí se, u srdce jej píchne, a on vášnivě zkřikne)
Ha! jaká to lež! Vždyť jsem klepal na dveře! Mluv, proč jsi se neozvala? Květimíra.
Já jsem – – – ještě spala! Filigrán.
Ach, já přenešťastný! Kam mě vedla nedůvěra! OdpusťOdpusť, Květimíro! Kvě...ti...mí...ro! (Podává jí ruku. Ona mu v náruč klesne, on ještě vysloví pronikavé „Ach“ a umře.)
161 Květimíra.
(Procitne ze mdloby, a když uhlídá Filigrána mrtvého, nechce být bez něho živa, a umře také.)
Doktor Smrtonoš
(náhodou jde tou cestou, a vida dvě mrtvoty, hlavou učeně kroutě, sám k sobě promluví:)
Aj! Aj! Umřeli jsou beze mně! (Odchází.)
(V tom rodiče, kamarádi a kamarádky, pak lid obojího pohlaví vystoupí, mrtvoly obstoupí, každý je smuten, vyroní dvě slzy, a u všeobecném pláči opona spadne.)