Souchotiny, aneb: Láska jej usmrtila.

Souchotiny,
aneb:
Láska jej usmrtila. Venkovská truchlohra ve dvou jednáních s předehrou.
[147] Osoby:
Filigrán Hromotluk, mladý zavalitý člověk, později souchotinář. Květimíra Tulipánová, panna. Otec a matka, její rodiče. Smrtonoš, doktor. Kamarádi Hromotlukovi. Kamarádky Květimířiny.
Dvě krávy, čtyry husy, stádo ovec, řeznický pes a lid obojího pohlaví.
Děj se koná v nejnovějším čase, každý výstup o měsíc později, mezi předehrou a prvním jednáním leží krásná krajina, a po druhém jednání hrozně prší, pročež se každému upřímně radí, aby si deštník doma nezapomínal.
[148] Předehra.
Návsí travou porostlé, v pravo baráky a chalupy, v levo vyčuhuje kousek statku, dále se pasou čtyry husy, pozadu je vidět rolník, jak seje hrách, za kopcem zachází slunce, a v dálce se zpívají národní písně, které však pro velkou vzdálenost slyšeti není.
Kamarádky Květimířiny.
(Děvčata mezi 17. a 24. rokem, plné zdraví a červených tváří, křticí list není zapotřebí.)
Všechny najednou:
Ach! jak se nám plesem srdce svírá, Že se provdá naše Květimíra! Pevná v útrobě nám roste víra, Věrné družce že se rozprostírá Svrchovaná radovánek míra; Zpěv náš přání v sobě uzavírá: Ať se šťastně provdá Květimíra!!! Kamarádi Hromotlukovi.
(Mládenci mezi 20. a 30. rokem, též bez křticích listů, každý rostlý jako svíčka, někteří mohou být bosi, a někteří, co se ještě z pole nevrátiti, nejsou mezi nimi.)
[149] Všichni najednou.
Sláva tobě, šťastný Hromotluku! Krásné dívce podáš svoji ruku, Kamarádů svých odumřeš pluku, Sladkých lásky budeš slýchat zvuků; Pročež v radostném voláme hluku: Šťastný, ach, přešťastný Hromotluku!!! Kamarádky.
Proč pak se před námi uzavírá Naše milá družka Květimíra? Kamarádi.
Proč pak se na náš neozve hluk Kamarád náš, milý Hromotluk? Kamarádi i kamarádky.
(onino vyšším, tyto nižším hlasem)
Snad se stydí, Že nás vidí Všechny pohromadě být! Snad si myslí, Že jsme přišli Je trošinku poškádlit! Snad má strach, Ach! ach! ach! (Dají se do srdečného smíchu.)
150 Kamarádi.
Ach! ach! ach! ach! ach! ach! Kamarádky.
Chichi! chichi! chichi! chichi! chichi! chichi! (Při tom mládenci házejí očima po dívkách a dívky zase po mládencích, slunce zachází pořád víc a víc se stmívá, až konečně taková tma panuje, že ani mládence ani panny není vidět, tak že nic jiného nezbývá, než aby opona spadla, což se také skutečně stane.)
151 Jednání první.
V levo Tulipánův statek. V pravo prázdné místo semotam travou porostlé. V prostředku vychází slunce a začíná být teplo. Je právě prvního dubna.
Rodiče Květimířini.
(Kradou se po prstech ze svého statku, matka zamkne tiše dvéře a otec strčí klíč do kapsy. Když jsou několik kroků od statku, počnou mluvit, tak ale, aby je ve statku nebylo slyšet, a sice následovně:)
Ach, přešťastná dcera! jaké štěstí Musí ji ve snění libém kvésti; Jindy sotva rozbřesknul se den, Nejprvnější byla z lůžka ven! Nyní ani k pochopení, Není k probuzení; My ti nebudem rušit tvůj sen, Ačkoliv již bílý vzešel den; Spi, až zajde slunce za hory! My jdem zatím kopat brambory! (Odejdou.)
152 Filigrán Hromotluk.
(mladík pln živobytí a zavalitý vystoupí, hledí k oknu statku Tulipánova, a když tam nevidí Květimíru, lekne se a počne v divoké vášni):
Ha! co to!? Jest to šalba pekla? Nevidím u okna Květimíru, Nevím, co se stalo na mou víru, Vždyť, že na mne čekat bude, řekla! Ha, co to, dvéře jsou uzamknuté, U vnitř hrozné ticho panuje! (Klepe na dveře.)
Co? žádný se neobjevuje? Mne se chytá podezření kruté. (Tluče silněji na dveře.)
Ha, co to? ještě žádný neotvírá, Mně se strašnou bázní srdce svírá, Jest mé srdce oklamáno?!? (Ozvěna za stodolou zřetelně odpovídá:)
„Ano! Ano!“ Ha, ty hlase z pekel černých! Trop si šašky z lidí věrných! Ha! snad dneska dříve vstala, A když se mne nedočkala, Na pole se odebrala; 153 Naděje mi zase zkvítá, Snad mi překvápení svítá; Pročež ať zmařím ten klam, Běžím tam! (V největším ouprku odběhne)
Květimíra.
(Po chvilce vystoupí, a poněvadž jsou dvéře zavřeny, jde okolo statku, a přijde druhou stranou; jestli vylezla oknem, a neb jak se ven dostala, není potřeba vědět. Ona jest hezká dívka, a začne hned mluvit)
Ach, jak se mi v srdci děje, Celý svět se na mne směje! Ach, jak sladce jsem dnes snila! U mně on a u něho já byla! Však co vidím? on tu není! Není tu mé potěšení! Ach, snad tu již byl! (Ozvěna za stodolou zřetelně odpovídá:)
„Byl! Byl!“ A snad když mě nenašel, Snad za mnou na pole šel, Pročež ať si zmařím klam, Běžím tam! (Běží za ním.)
154 (Dvě krávy v hlubokých myšlénkách pohřížené pomalu se berou přes jeviště, druhá anebo první zůstane chvílku stát; podívá se upřeným okem na diváky, a zabrumlajíc něco nesrozumitelného, odejde.)
(V tom celý udýchaný, propocený, sotva ducha popadaje přiběhne Hromotluk, a poněvadž žarlivost jinou cestou ho vedla, a on Květimíru nepotkal, v nejlitější vášni mluví:)
Pouhý pekla to byl klam! Ani tady, ani není tam! Ha! Ty nevěrnice! Kde si, podvodnice! Pohleď, jak mé srdce věrné Obětí se stalo zrady černé! Ha! ten oheň, který ve mně hoří! Ach, ta žízeň, jenž mě moří! (Skočí ke studni, naváží si z okova vody, a poněvadž jej žádný nenapomíná, notně se napije, a mrští okovem do studně, až řetěz divoce zařinčí. Pak si sedne na trávník, což mu při jeho propocenosti velice škodí, a hlavu o dlaň podepřenou maje, sám k sobě mluví:)
Bloud, kdo ženským slibům víru dá! Bloud, kdo na věrnost se spoléhá! Podvod, klam a lest Věrnost ženských jest! 155 (V tom jej začne u srdce píchat, on zbledne a slabým hlasem mluví dál:)
Ach, kdo pak mi říci může, Kam se poděla má růže? Růže? Ne! to plémě štíra, Podvodnice Květimíra! (U srdce jej pořád více píchá, on ale předce ještě slabějším hlasem mluví:)
Píchej! pukej! srdce vřelé! Rozlej krev svou v celém těle! K čemu bych si žíti přál! Když mě osud oklamal. Ach, nevěrná Květimíro! Proč si mi to učinila! Kvě...ti...mí...ro!!! (V tom na křídlech lásky přiletí Květimíra, a s rozprostřenou náručí proti Hromotluku běžíc volá:)
Filigráne! Filigráne! (On však hněvivě se od ní odvrátí, a v tom samém okamžení dostane zapálení plic. Květimíra lomí rukama, Filigrán omdlévá, a opona pomalu padá, až docela spadne.)
156 Jednání druhé.
Toto jednání se děje o půl leta později, v kterémžto půlletě se zatím velmi mnoho stalo. Jak jsme na konci prvního jednání viděli, dostal Hromotluk zapálení plic, a ti, kteří ještě k tomu po spadnutí opony přišli, musili ho odnésti domů. Jeho kamarádi poslali pro doktora Smrtonoše, který jej sice za čtrnáct dní šťastně z této nemoci vytrhnul; poněvadž ale Hromotluk neprozřetelným napitím tuze si škodil, ostal na plíce chybný, a dříve než půl léta uteklo, vyvinuly se z toho souchotiny. Opominouti nelze, že Květimíra jej v nemoci věrně obsluhovala, a mnoho žejdlíků hořkých slzí vycedila, neb Hromotluk fantasiroval strašlivě o její nevěrnosti, a když se trochu pozdravil, nechtěl ani slyšet o ní. Tak daleko stojí děj na začátku druhého jednání, přičemž podotknouti musíme, že ze zavalitého Hromotluka v druhém jednání jen hubený, vyzáblý Filigrán ostal, a že mu doktor předepsal, ve zdravém povětří se stále pohybovati. Když se toto všechno stane, vytáhne se opona, a počne druhé jednání.
157 Scéna první.
Krajina as čtvrt hodiny ode vsi z prvního jednání vzdálená, v levo teče potůček, v kterém se pstruhy a bělice prohánějí; na břehu stojí vrba, na nížto straka sedí; kde nejsou straky k dostání, může to být také vrabec. V pravo jsou dlouhé pastviny, na nichžto stádo ovec se pase; mezi těmito se prochází řezník, provázen řeznickým psem. V zadu jest pahorek, na jehožto vrcholku ubohý Filigrán sedí, a zdravého povětří užívá.
Kamarádi Filigránovi.
(Vystoupí v dole a se zrakoma k němu obrácenýma mluví):
Ach, jak tamto smutně sedí, K statku Tulipána hledí, Jak si s čela pot utírá, A zas v dálku bolně zírá Přeubohý kamarád! Přeubohá Květimíra! Zvadly jeho lící růže, Smrt mu jen ulehčit může, Přeubohý kamarád! (Odejdou.)
158 Rodiče Květimířini.
Ach, jak se nám dcera trápí, Jak jí slze líce zkrápí, Ach, jak přeubohá vadne, Jak do země spěchá chladné! (Odejdou.) Filigrán.
(Na kopci vstane, jde několik kroků, a zase se posadí.)
Květimíra.
(v tom volným krokem se přibližuje, a na trávník blíže potoku sednouc, vyroněné slze zástěrkou si utře, pak bolestné zraky upnouc na pahorek zlykavě mluví:)
Ach, jak smutně tamto sedí, Jak bolestně v dálku hledí Milovaný Filigrán! Proč mě nechce vyslechnouti, Nadarmo si mysl rmoutí, Že prý mnou je oklamán! Rozpukni se, srdce, v těle, Pršte z oka slze vřelé! Já si žíti nepřeji!!! (Začne plakat, lomí rukama, trápí se, špatně vypadá a odejde. Filigrána na kopci je slyšet kašlat. V tom stane se proměna.)
159 Scéna druhá.
Návsí jako v prvním jednání. Zase je vidět statek Tulipánův. Po trávníku je vidět mnoho zvadlého listí, je právě listopad, který měsíc, jak známo, pro souchotináře velmi nebezpečný jest, nebo jich nejvíce na podzim umírá. Ty samé čtyry husy z prvního jednání se zase pasou, jedna však z nich dopadá na zadní nohu a druhá je podškubaná. Slunce vychází. Jeden Kamarád přivede Filigrána, který jest pouhá kost a kůže, posadí jej na trávník a odejde.
Filigrán.
(Obrátí zraků svých k obydlí Květimířinu, a slabým hlasem ve verších sice, ale bez rýmů mluví, poněvadž mu doktor všechno namáhání zapovědět, a rýmy, jak známo, někdy mnoho práce stojí.)
Zde chci umřít! zde! Zavolejte Květimíru! Aby ještě uviděla, Že mě usmrtila! Květimíra.
(Přijde právě, jakoby ji někdo zavolal; je celá ztrápená, a uplakaně zůstane stát.)
160 Filigrán.
Přistup blíže, nešťastnice, Vyjev se umírajícímu! Kde jsi byla... dne prvního dubna V osm hodin ráno! Květimíra.
(Počne tušit, lekne se a odpoví pevným hlasem)
Já jsem dne prvního dubna V osm hodin ráno, Ano, já jsem doma byla! Filigrán.
(Vzchopí se, u srdce jej píchne, a on vášnivě zkřikne)
Ha! jaká to lež! Vždyť jsem klepal na dveře! Mluv, proč jsi se neozvala? Květimíra.
Já jsem – – – ještě spala! Filigrán.
Ach, já přenešťastný! Kam mě vedla nedůvěra! OdpusťOdpusť, Květimíro! Kvě...ti...mí...ro! (Podává jí ruku. Ona mu v náruč klesne, on ještě vysloví pronikavé „Ach“ a umře.)
161 Květimíra.
(Procitne ze mdloby, a když uhlídá Filigrána mrtvého, nechce být bez něho živa, a umře také.)
Doktor Smrtonoš
(náhodou jde tou cestou, a vida dvě mrtvoty, hlavou učeně kroutě, sám k sobě promluví:)
Aj! Aj! Umřeli jsou beze mně! (Odchází.)
(V tom rodiče, kamarádi a kamarádky, pak lid obojího pohlaví vystoupí, mrtvoly obstoupí, každý je smuten, vyroní dvě slzy, a u všeobecném pláči opona spadne.)