Ohnivá jeskyně.

Ohnivá jeskyně. Z brusu nový druh ballády lehynkého způsobu.
Ve 4 odděleních.
Introdukce.
Tam, kde leží Strachotice, Nedaleko od silnice, Leží také Bojácov; Mezi těmi místy kdesi Hustotmavé šumí lesy, V nichž se někdy drží lov. V nejtmavějším z těchto borů, Vůkol něhož z mala města, Křížová se točí cesta Na kostýlkem ozdobenou horu, Nachází se tmavá díra, Jížto prastará již víra Dala titul jeskyně; Tato však v posledním čase Přeznamenitou stala se, Vědíť to i hokyně. Poslechněte všichni všude, Co vám moje péro slabé, Nyní popisovat bude, Mně již v srdci bázeň dlabe, Když pomyslím na ty hrůzy, Jakých bylo chudině Zkusit celé krajině 130 Pročež pomáhejte, Můzy! Bych to všechno hezky zkrátka, Avšak dobře vyšnořil; Vděčnáť to k balládě látka! Já ji proto vyvolil. Episoda.
V Strachoticích zvoní hrany, Na vše zvony smutné hrany, Bim bam, bim bam, bim bam! Každý běhá jako štvaný, Poděšený, ulekaný, Sem tam, sem tam, sem tam! A pakli se, kdo to umřel, ptáš, Slyšíš jenom smutné achy: Ach, to vůdce a ředitel náš!*) I ten rek již umřel strachy! On chtěl jeskyni vyskoumat; Sotva se však domů vrátil, Zimnice jím počla cloumat, A strach jej do hrobu sklátil! Proto dnes se tak smutně vyzvání: Bim bam, bim bam, bim, bam! ——— *) Bezpochyby pan pulmistr.
131 Odtud dnes to naříkání, Hrůza, pláč a bědování, Sem tam, sem tam sem tam. Exposice.
Bojácov zvoní klekání, Strachotice taky! Slunko k západu se sklání, Každý tvor domů uhání, By po denním namáhání, Dosáhnul odpočívání. Z jeskyně však pozavání Jakby někdo pekl draky. Jak se blíží tato chvílka, Skáčí v jeskyni světýlka! Lid jak vidí tato světla, Myslí, že to boží metla. A kdo tady večer musí, Velké strachy v srdci zkusí; Neb i kromě divných světel Musí míti na to zřetel, Že se z jeskyně sem, tu i tady Vyvalují strašné smrady. Vůkolní však tvrdí chasa, Že to vůně člověčího masa. V jeskyni že ďasové Rozbili jsou stanoviska, A že přijdou časové, Oběť kde dát musí každá víska. 132 Koho se osudná dotkne vůně, Ten jíž druhý den strašlivě stůně. Pročež kdo jde okolo, pospíchá, U vnitř modlitbičku dýchá; A kdo jen povzdálí tam nahledne, Zčervená buď, nebo zbledne. A když ráno zase svítá, Světlo v jeskyni se ještě kmitá; V mezisvětlí strašné postavy Od paty až do hlavy, Od kolena až ku tváří Osloněné divnou září. A nejsou to žádné klamy! Mají též ukrutné tlamy; I viděl též jeden smělý, Jak ti ďasi hody měli, Ohnivé jak koule jedli, A ohromný hovor vedli. Tak celé se dělo léto, I když přišel podzimek; Aniž známo: co as je to? Každý však se hrozně lek’, Okolo když musil jíti, Neb tu šlo o živobytí. Když se zima přiblížila, Jeskyně se utišila, Světla, vůně, plody, kvasy I ti strašní čaroďasi 133 Zmizeli z té krajiny, A když všechno bylo jisto, V lesíku že již je čisto, Oddechly si dědiny. Finale.
Z jara přišla na ty štace Jeneralní visitace; Nebť se pověst roztrousila, Že se luza usadila Ve vůkolních krajinách, Která krade psa i kočku Pšenici, ječmen i čočku, Ba i někdy z nouze hrách; Leckde i mladá selátka, Husy, kachny i jehňátka Zmizely co pouhá rtuť; Ujma že i ve dvorech Poznala se v bramborech, Podotknuto též zde buď. Po dlouhém vyšetřování, Semotamo vyslejchání, Všech kvartýrů prohledání, Nepřišlo se na stopu Těch loupežných pochopů; Až pak jednomu z té komisse, Kterému však – neví se, Napadla ta tmavá díra, Jižto jeskyní nazvala víra; 134 Celý sbor schválil ten nápad, A dřív nežli slunce západ Kraje vůkol zatemnil, Sbor se k lesu vypravil. A hle, tu již blíže vchodu Vidět bylo pozůstatky Všelijakých polních plodů, Důkaz, že na pouhé fatky Živi byli poustevníci, Jeskyně té osadníci. A když sbor do díry vlez’, Vyskočil naň černý pes, A jak tento počne štěkat, Sbor se v srdci počne lekat; Ba mnohý již bezděky Rádby dal se v outěky. Tu jeden z té komisse, A však který – neví se, Vystoupí a notnou holí Černého psa k zemi skolí. Z kouta v tom, kde měl svůj stán, Pozdvihne se zabitého pán, Odvážlivý pracikán. Tu se v mozku všem rozsvítí, Neb to každý vřele cítí, Všem do srdce pravda vstoupí: Že ten všeobecný strach hloupý; A že jen z cikánské lůzy Povstaly jsou marné hrůzy. 135 Když cikán jim tedy zjeví se, Ptá se jeden z komisse: Zdaž má pas neb nějaké papíry, A jak přišel do té díry, Od čeho se živí, šatí, Zdaž a jaké daně platí? On však hněv a pýchu v čele Odpovídá hrdosměle: On že svoboden co větrů pták, On že nevázaný lesů žák, Papírů že jemu není třeba, A že jemu všady roste chleba; Že pak přišel do té díry, Na léto chystat kvartýry Pro svou celou generací, Která zvolila si tuto štací. Vypověděl, dopověděl, Na komissí hrdě hleděl, Která touto smělostí Právem přišla do zlosti. Až pak jeden z těchto pánů Proti smělému cikánu Diktatorský vydal hlas: „Když nemá ten chlapík pas, Aniž lecjaké papíry, Vypršelť jest jeho čas! Strčme jej do jiné díry, Ať tam pyká velkých hříchů, Ať tam trpí za svou pýchu! Vezměme jej z toho kouta, Vložme na něj těžká pouta.“ 136 Vypověděl, dopověděl, Na cikána přísně hleděl. Jak rozkázal, stalo se: Pět přítomných spoluoudů Do cikána dalo se; U vítězném řeči proudu Delinkventa zajali, Ruce mu i nohy svázali, A tak jsou jej do Strachotic vedli. Bojácov i Strachotice Nad výsledkem expedice Zahanbeni studem zbledli; Neb tím jasně dokázáno: Že ta světýlka a světla Nikoli nebyla boží metla, A že marně strachováno. Neb co jim bojácná fantasie Za obludy vyhlásila, To, jak nyní vidět – byla Jen cikánská familie, Která v tiché samotnosti, V poustevnické tajemnosti, Beze práce živa byla, Nebť na cizí outraty Bez všeliké odplaty Z cizích statků jedla, pila. Zde se končí pověst tato; Co však dál se dělo na to, 137 Čtenář se dovtípit musí: Já jsem chtěl jen dáti důkaz, Že i často sprostý úkaz Popsat může péro husí; A byť i sprosťounká látka, Že se z ní lehynko dá, Jen když básník lháti zná, Vytvořit dlouhá baládka; A neb že ta věc samá, Pakli básník se v tom zná, Říci dá se velmi zkrátka. *** Učí nás tmavá ta díra, Že nemá se všemu dáti víra: A že, kdo se drží boha pána, Nemusí se bát cikána.