Nářek husy.
Ach, já husa nebohá!
Což jsem medle provinila?
Že mne čeleď dvounohá
Šatem hlupství přiodila.
Nežiju co filosof
V skromnosti a v klidném tichu?
Já nešířím žádných slov,
Aniž znám jakousi pýchu.
Noviny sic nečítám,
Ani spisy Liviusa;
A však přec si nenechám
Přezdívati: Hloupá husa.
Duch můj není veliký,
A rozum jest trochu kusý;
Kéž by však tvor všeliký
Zřídil žití své dle husy.
Trávník temně zelený,
A pak kousek kalužiny,
Někdy oves zvedený –
Jsou mé celé hodoviny.
116
Deštíček když útěchu
Na žíznivé pole cedí,
Neutíkám pod střechu,
Oko vděčně k nebi hledí.
A když mi lid vězení,
Ba i krutou smrt vyměří,
Dám mu chutnou pečeni,
Dám mu sádlo, brky, peří.
Rcete, lidé učení,
Jenž se vtipem vychloubáte:
Jsou to medle znamení,
Že mne houpou nazýváte?
A ty krásné pohlaví!
Netrp křivdu krutou dále;
Netrp, by muž svéhlavý
Jmenem mým tě tupil stále.
Pakli křivdu nezmění,
Vyšli k němu s mírem posla,
A na důkaz smíření
Obětuj mu třeba osla.
117