VLNY.
I.
Po kopcích poutník jde, k zemi upřený zrak.
Je k večeru. Nebem za mrakem mrak
se válí jak velká náručí ztuchlého sena.
Vichřice s hřívou rozvátou uhání strání.
Na ní les černý hrozivě praská a stená
a tlumeně řve jak smrtelně raněné zvíře. –
Je k zoufání těžko. Je k smrti až smutno.
Však duše se černým myšlenkám brání
a hovoří tvrdě: Mlč a uznej: Bylo to nutno,
bylo to k dobru pro celý národ a lid.
Zpronevěřil se otců posvátné víře.
Zděděný ideál zradil. Neměl, proč žít.
Nebyl připuštěn k vládě. Však neschopen služby,
neschopen pevné a mužné národní kázně,
neschopen vykřiknout hněvně, opřít se rázně,
počal již na váhu zlata cenit své tužby,
upírat čekankový, dychtivý hled
k požitku pouze, na sousta vršitých mís.
Zapomněv ke svým dějinám cestu a cíl,
vyživ se z heroismu v minulém století –:
materiálním se stával a pomalu hnil
v rozkladu zbytečných, nevyužitých sil.
Však kolem se rozhlédni nyní a užasle viz:
Od Sudet, Krkonoš, od dumné Šumavy,
102
přes kraj Bezručův, přes lány širé Moravy,
daleko za Váh, přes všechna města v rovině,
od stupňů bankovních domů k horské až dědině
k nejchudším chatám valí se světelná vlna
bolestně horoucí lásky k užaslé otčině,
ke všemu bědnému lidu; lásky, jež očistí nás,
jež dovede pracovat bez odměn; mlčky trpěti;
jež schopna je velkého strádání, těžkých obětí,
jež zalévá, zoceluje i nejslabší hruď.
Ó tajemná, světelná vlno, žehnána buď!
Ó nesmírná, sladká a svatá! Ó milosti plná!
Věříme: silně a radostně žíti budeme zas.
Ó díky, díky Ti za to, všemocný Pane!
Zmizela mračna. Nad lesy, nad kopci plane
veliké slunce. Jeho zář úsměvně kane
do klína travin, v rozpiaté náručí stromu.
Naposled skřivánek vzlét’ a s křidélek střás’
perly své na zlatý, pokorně skloněný klas.
Tichý a zvroucnělý poutník vracel se domů.
II.
Zapadla světelná vlna. Hrozivé temno a chlad
čišely opět se všech zlekaných polí a lad.
Zas na večer bylo. Na vrchu mlčících skal
poutník s hlavou hluboce skloněnou stál
a naslouchal, mlčky naslouchal zlekané zemi.
103
Jaké v ní nesmírné ticho –! Jako by smrt svou čekala,
jako by, sražena katem, u špalku bezmocně klekala,
kladla naň hlavu – – Skutečně zahyne dnes –?!
Pusto. Jen umíráček naříkal vzlykavě kdes – –
Modlil se třesoucím hlasem u mrtvých kněz...
Konec je tedy...? Ó Nesmiřitelný!
Proto jsi vzbudil tolik jásavých nadějí
v toužícím srdci – –? Proč jsi nás neubil raději –?
Lépe je mužně zemříti hned než živořit bídně...
Po tiché klenbě nebeské Neviditelný
z východu na západ hvězdy posouval klidně.klidně,
rozpínal mléčných drah stříbrný pás.
Měsíc své diamantové paprsky tkal
na čela stromů a věží a mohutných skal.
Na zemi poutník tlumeně, rozryvně lkal:
Proč jsi jich tolik zbytečně zahubil? Proč jsi zas
podvedl, oklamal, o všechno připravil nás –?
Ticho. – V tom rozšuměly se haluze stromů.
Na konci obzorů blesk se zářivý mih’,
104
a velký hlas, podobný vichřici, podoben hromu
otřásl vesmírem celým: Prohlédni, slepý!
Zlekaný poutník hlavu skloněnou zdvih’
a s hory své přes kopce, lesy uviděl, žasna:
Veliká, daleká vlna světelně jasná
v nesmírné šíři se valila od chudé stepi
přes dvou řek hněvivě hučící prahy,
přes chodby černých, spletitých zákopů,
přes Vislu a Odru, přes Karpat lesnaté svahy,
přes celou kouřem a krví zalitou Evropu,
přes celou užasle naslouchající zem.
A nesčetné, milionové davy,
matek a mužů a starců s jasnými čely
pomalu šly a vážně, dumavě pěly:
Nade vším panuje přísný, odvěký řád:
nabývat lze jen za cenu smutků a ztrát.
Proto z nás každý platí tak těžce, tak draze
za chvíli ticha a radosti, poznání plod.
Nejdráž však na nekonečné dráze
božský dar svobody lidský kupuje rod.
Z trosek jen staví a tvoří nevrlý čas,
z chaosu Bůh. Jen z noci rodí se jas.
Tuto zem nejvíc zúrodní divoká bouře,
ideje – ubitých věštců krev, smrtelný vzdech.
Ohněm jen, krví, chuchvalci kouře
přechází zbloudilé lidstvo na druhý břeh.
105
Nepřešlo dosud. Po pás krev vystoupla teď.
Nikdy se v mukách takových nesvíjel svět.
Břeh již však vidět. Veliká, světelná vlna
vrhá zář na jeho vysoký, daleký lem.
Ó velebná, svatá! Milosti plná!
My již ne, děti však vejdou v slíbenou zem.
Zacházel dav. Zpěv se v daleku ztrácel.
Vlídná noc ze sametového, měkkého hávu
střásala zářící perly v stébla a trávu,
na klas se zavěsil hvězdy úsměvný třpyt.
Rozkošná luna bílou nožkou svou bosou
přes pažit kráčela lehce studenou rosou,
tiše se houpala na klíně zvlněných žit.
Pomalu poutník domů se vracel,
zašeptal – v duši velkého smíření klid –:
Uprostřed jiných též svobodným bude můj lid.
106