V JEDNOHO BOHA VĚŘITI BUDEŠ.
Šli po této plačící zemi starci kostnatí. Šli, na tváři hektické skvrny ruměnců a na plecích vpadlých královský samet a nach. Šli velcí a přísní, tvrdí a němí, jak zástupy ponurých těžkooděnců. Šli se zrakem vzhůru, v horečné závrati a nad lidstvem užaslým takto volali v tmách: Jak mučedník Štěpán v nejprudším přívalu kamenů nad svojí hlavou oblohu smavou dokořán každý z nás zří. Z ní šlehají jazyky rudých plamenů jak ze země puklé, z katedrál hořících měst. Však za nimi sedmero sladce úsměvných duh, a na každé tisíc a tisíc zářících hvězd a unylých, tiše plujících lun. Pod oblouky jejich zářící trůn, v něm tajemný, záhadný, nesmírný bůh, jeden a tři. Je slavný jak slunce zářící v ohnivých mhách. Je tajemný jako vrcholy nejvyšších hor, jež zahalil navždy v mlčící mrak. 7 Je klidný a tich a zdá se, že dřímá. Však otěže světů od věků třímá a záhadný, všude ukrytý zrak i touhy a modlitby vzdech i buřičský vzdor, i slzy a lkání plačících lidí jak v ohnisku věčných zrcadel vidí. Je úžasný, děsný jak úpící noc, když pod vámi, skolébanými radostným snem, se otřásá se hřměním dutým rozpuklá zem. Je velký a hrozný jak přísně hněvivý král, když pojednou v noci na město zrádné se zástupy vojsk svých divoce vpadne, by za dlouhou vzpouru pokořil, jal. Ó velká je, nesmírná jeho odvěká moc! Ó na tváři padni! Ó boj se ho, boj! Vždyť poslal tě na chvíli jenom, na zkoušku sem. Vždyť čeká, až slzou, v kajícím tichu se omyješ ze všech pozemských hříchů, až očištěn smutkem, bolestí mnohou se pokorně stulíš u jeho nohou jak na prahu paní přítulná laň. Ó na tváři padni! Boj se ho, boj! Či chceš snad s ním, zoufalče, vyjít v odvážný boj? 8 Chceš s bezmocnou hrozbou, úskočným podvodem naň? Hle nad černou, němě bezednou strží tě za konec vlasů pozorně drží, však v okamžik každý rozevřít může svou dlaň. Vždyť maličký list jsi bělostné růže, jenž chabě se drží na země zmítaném kři. Jen svíce, jež zítra zhasnouti může. Jen prášek, jenž chyť se na jeho hávu, však pozítří padne v hnijící trávu. Jen bezmocný plaz jsi, pod jeho patu jenž položil malou, skrčenou hlavu a čeká, až těžká noha ji zdrtí. Jen zločinec jsi, jenž propadl katu, – a ďáblu – a věčné, hrůz plné smrti. Ó velký a mocný, hrozný je odvěký bůh, tvůj všemocný otec a syn a tajemný duch, jeden a tři. Ó boj se ho, boj a po pás až zlekaně klaň...! 9

KDO ROZPOUTAL...?
Byla chvíle půlnoční, kdy temně hodin úder tmou se noci chví. Hvězdy nebylo, jen měsíc hněvivý blýskl občas z mraků, jako ze hřívy žhavě rozzlobené, velké oko lví. Ulekaně, bez hlesu a němě mořem tmy se potácela země jako koráb s ubitými piráty. Byla půlnoc – Tehdy on, duch proklatý záporu a věčné vzpoury, odboje, soupeř boha, bohem věčně zajatý, jeho nepřítel a sluha najatý rozhořčeně ve tmách mluvil ke mně, vešed tiše do tmavého pokoje: Tedy je – tvůj usměvavý dobrý bůh, člověka a zvířat, květin sladký druh, dobroty a lásky nejčistější dech, vroucích modliteb a žhavých lkání všech radost závratná a stoupající dech – –? Tedy je – –? jak jaro zářeplný, zkonejšení sladké, v kterém usne, jako vlny na poledne dusné, bolest odvěká i vášně bouř a hřích? 10 Tož je – –? útulek všech bolů jistý, bez viny a hříchu, bíle čistý jako slunné ráno, napadaný sníh – –? Ale kdo tu rozpoutává boje mezi hmyzem, ptactvem, tvory všemi, lhostejný však k bolu všemu, nedbá jich – –? Kdo zde vždycky, od věků až do věků vzbouzí v bědném dítěti svém, člověku, vášně krvavé a chtivost, divý hněv – –? Kdo pít učil půdu – místo znoje – kouřící se, mstivě prolévanou krev – –? Kdo štve na plačící této zemi národ proti národu za každých dob, jako rozfoukaný písek se hrází, na sta, tisíce jich klidně nahází do šachet a dolů, ve hromadný hrob – –? Kdo tu dává odvážným jen silně růst, připoutá k jich nohám vlídné štěstí, zajatou jak svůdnou tanečnici, slabým však, ač též jsou jeho děti, bědné sousto vytrhuje z hladných úst, hází za prahy je jako smetí, jako vyssátou a ohlodanou kost – – –? Oh, ta jeho láska – – spravedlnost – –! 11 A proč děti, slabá, holá ptáčata, s tílky jako z medu, jako ze zlata, čisté, nevinné jak perly skřivánků ze záhybů usměvavých beránků sesypané na rozkvetlou, vonnou mez – –: proč jen děti hlavičky si utlukou o pěst jeho, zlámou se mu pod rukou – – –?! Oh, ten otčim země, věčný Herodes – –! Tak děl on, duch vzpoury, boha nepřítel, jehož navždy, na smrt znenáviděl, o člověka věčný, marný zápasník. S počátku se úsměškem jen křivil ret, jako had, jenž svíjí se a stříká jed, později však jeho posměvavý hlas lámal se a potlačeným hněvem třás’, poslední až slova rozčileně vzkřik’. Potom jako by se náhle styděl za svůj soucit s dítětem, se tiše zved’, sklíčeně a unaveně odešel. Měsíc, bledý, přistižený pašerák, ulekaně kryl se za posupný mrak, po okrajích jeho roklí potácel, padal do nich, vzhůru šplhal, navracel. Úder hodin jako výkřik bolesti, temná rána, dutá hrozba neštěstí, 12 noční temnotou se ulekaně chvěl. Výhružně hrot chrámu k nebi čněl. Větev pohnula se, vzdychlo listí. Přitakal jsem jeho vzpouře, nenávisti, cítě, že jsem navždy, navždy osaměl... 13

VZPOURA.
Šel jsem po návsích dědin, třídami měst, a se všech stran nesl se ke mně žalostný, zoufalý nářek a vzdech: Je proklata země. Je prolitou krví a slzami bolů naveskrz nasáklá od pólu k pólu. Ďábelským ostrovem trestanců jest. Pokusná stanice boží. Za touhu v milostných snech, za výkřik radosti, za sladký hřích na bílém loži nesnesný trest. Tehdy jsem skloněnou hlavu svou zdvih’ a vystoupiv na chrámu omšený práh, ruce jsem k zástupům křičícím vztáh’ a tvrdě k nim promluvil tak: Mlčte, mlčte již, žalobci mstiví, svědkové křiví, soudcové nespravedliví, zbavení životní krásy vlastní jen vinou! Příliš nečinně zříte v svém hoři přes kalné vody bouřících moří na svůj uvázlý, rozbitý vrak! 14 Příliš jste zvykli si nehybně stát nad plytkým hrobečkem osobních ztrát, se svým smutkem si s rozkoší hrát! Jak byste dovedli vyvrátit ráje zavřené brány, spícímu andělu vyrvat rezavý meč, když se bojíte každé, i nejmenší rány? Jak pro poklad ruku do ohně vložit, do vřavy válečné jít, bohatou kořistí zásoby života zmnožit, krásně a silně, odvážně žít, když vám tak milá pláče a štkaní bezmocná křeč, vy perversní rozkošníci smutku a běd?! A kterak by mohl zabloudit veselý smích na váš pláčem se chvějící, bezkrevný ret, když slzami osláb’ a ztup’ váš královský zrak, když vidí všech věcí jen rub, stránku toliko stinnou? Jak byste dovedli jásavě křiknout, milostnou něhou tlumeně jíknout, když jste tak chtivě, tak upoutaně upřeli hled na hrůzný krvavý zjev, Ukřižovaného? Když chtěli jste najíti radost pod křížem jeho? Když přes hrubé dřevo, rezavý hřeb na vaši skloněnou leb v krůpějích kane pomalu krev? 15 Když za každý radostný výkřik, nevinný hřích váš nejvyšší soudce a pán, ubitý bůh, upírá na vás smutné své oči dlouze a němě, krvácí znovu z potupných ran? Ó odvraťte od něho konečně zrak! Je nepřítel slávy a krásy, životních tuch. Nepřišel naplnit zákony země, ale je rušit a šlapat. Nepřišel mateřsky chápat a odpustit nevinných chyb. Nepřišel nové radosti učit, však srdce jen zdrásat a zmučit, vynutit pokání, nářek a sten za jakýs bláhový, bezcenný, posmrtný slib...! 16

ČAS.
Přítomen všady a ukryt v daleku nad nebem, mořem a zemí od věků do věků všemocně, nehnutě, němě, přísně a temně vládnu já, veliký čas. Nad bohy všemi, velkými, chmurnými stíny, jež v úžasné, závratné tuše daleké nekonečnosti viděla člověka zlekaná duše; jež zrodila potřeba vroucí vděčnosti za úsměv jitra a slunce, za pocel lásky a radosti, jež zrodilo tajemné tušení viny, života úžas a strach. Nad bohy všemi, mírnými, dobrými obry z hrozné pohádky, kterou si lidstvo za dnů své mladosti spřádalo v tmách. Nad tisícem tisíců zářících světů, vířících nad námi v šíleném letu, krásných jak oči dítek v nevinných hrách. 17 Nad sluncem, nad touťotouto zemí, tajemným soustem, jež velký bůh z vesmírné pralátky urval a uhněť a na výhni světové připravil nám, ostrůvkem malým, který pln květů po moři vzduchovém pluje jako ztracený prám. Nad všemi tvory s jich bolem a radostmi, hněvy a vzdory. Nad larvou úzkostně ukrytou ve vlhké prsti. Nad orlem s odvážně rozepiatými perutmi. Nad malou muškou zavřenou do dětské hrsti. Nade lvem, hlídačem pouště se zlatou srstí. Nad lidmi všemi. Nad jejich opuštěnými lomy, kde proklatci bolestí němí po léta o hladu leží. Nad svatebními ozářenými domy, když v polotmě jejich tělo nevěsty úbělem zazáří jak mystický, bílý květ na tmavém polštáři. Nad továrnami a nad hutmi, kde dělníci s nahou, kosmatou plecí jak červení ďábli běhají u žhavých pecí. Nad katedrálami s odvážnou věží. Nad hrady knížat a hrabat, králů a kněží, již zvětšují slávu mou, význam a klam. Nad tím nade vším od věků do věků všemocně, nehnutě, němě, přísně a temně 18 vládnu já, svémocný vladař, tajemný sadař, jenž lhostejně zasívá životodárné sémě lidí a zvířat a květů, země a slunce a světů. Já nelítostný, odvěký vrah, jenž k smrti vše určí po krátkém životu zas. Já všemocný, slavný duch tvůrčí velkých snů, ideí, radostných tuch, a vynašeč mrtvol, jež přes rodný práh do bezdna vesmíru přehodím v ráz. Já nejstarší, největší, nejvyšší bůh, mlčící, všemocný, odvěký Čas. 19

BŮH JE.
Když v mlčících temnotách záhad a hořkého snění se rozum náš bezmocně třás’, jak umírajících starců zlomený hlas, tu – spiklenci dlouho k mlčení zavázaní – jsme konečně šeptali víry své bolestné přikázání. Je Bůh, neznámý, tajemný, nevyzpytatelný, od věků do věků záhadný duch. Základní kámen vesmíru, dobra a zlého, konec a počátek všeho, ztrnulost mrtvá a odvěký pohyb a ruch. Pro sladkou bolest našich závratných tuch po nebi rozhodil lehce zářící světy, jak hořící zrní, jak nad hlavou snoubenců úsměvné květy. Vypočet’, vyměřil všem s tajemnou přesností matematickou k prasknutí vypiaté oblouky dalekých drah. Však do tance nevinných dívek a radostných zpěvů, pod městy, přístavy, pod dědinami – jak by chtěl zahrát si s lidskou bezcennou nickou – 20 za hřmění podzemních hromů, v šíleném hněvu nechává náhle se rozpuknout zem. Jak hospodyň kynoucímu, vonnému chlebu, požehná mnohému kraji a nechá jej kvést tisícem bílých vesniček a vábících měst. Však pojednou přívalem vzbouřených vod spláchne je jako dešť s bojiště tekoucí krev, střese jak vichr – bláznivý sadař – nezralý plod,plod. Jako stavitel slavného chrámu rozpuklou stěnu, jako muž dobrý svou těhotnou ženu, zachytil laskavě drny a pevnými trny, kořeny stromu a kře nad řekou hrozivě skloněný svah. Však chladný a klidný a lhostejně měmýněmý – jako při pláči služky hněvivá paní, jako v srpnových vedrech nad polem žíznivým skloněný kříž – rukou nepohne ani, když ubohý, bezmocný lid, – spoutaný obr, jenž na bedrech nese každého státu a národa největší tíž – ohnivým bičem hladu a práce mrskán a bit v temnotách života po stech, tisících mře. 21 Ušetřil, moudrý hospodář, vzácné přírodní látky, a dutými učinil stébla, by zlomeně neklesla, lehce však unesla těžce převislý plod. Před nočním chladem uzavřel květy v schýlené plátky jak do dětské polouvřené hrsti. Na pouštích odvrátil od země blahovičníků hrot. Skřivánka oblékl do šatu šedivé prsti, lvu dal nazlátlý, písečné poušti podobný vlas a v žíhané srsti krvežíznivého tygra pás za pásem ryl, aby ho v houštinách džunglí bezpečně skryl. Však tajemnou duši, své dítě, – paprsek světla oživující systémy nervů, strážkyni bílou opouštějící zbořený dům před vpádem červů – omámil těžkými parami krve a země, ponořil v záhad mlčící noc. V temnotách životních cest dal jí průvodce věrné, naděje věčné a sladké jak úsměvy hvězd. Však zároveň vyslal bídu a úzkostný strach, aby nás na loži svatebním, v nejsladších snách přepadly, rdousily v tmách. Jak sílicí víno do našich žil krve proud věčně se omlazující vlil, 22 jak laskaví, tajemní lékaři. Hruď vzedmutou naplnil vědomím všemocných sil. Však zároveň rukou vladařskou kýv’ a se lstivým úsměškem na tváři za námi vyslal nemoci černé, mory a choleru, tyf, aby nás jako věc zbytečnou zašláply v prach. Tak šeptali jsme si a počali chápat, jak života svého východ a západ, jako střídání světla a tmy: Je Bůh, velký a tajemný, záhadný duch, neznámá síla, odvěký pohyb a ruch. Vidíme zřejmě všemocné, nezlomné řády jeho vesmírné vlády. Jeho však sama nemožno tady vymezit smysly a změřit. Můžem’ ho tušit bolestně žhoucím, závratným snem. Můžeme v něho srdcem horoucím věřit, nadšeně ctít. Však můžeme také ho zrušit, bez něho jít. Tak jsme řekli a počali uctívat zem. 23

NEVEZMEŠ NADARMO BOŽÍHO JMÉNA.
Nevezmeš nadarmo božího jména, neboť je člověk tu sám! Nad ním a kol něho průhledný vzduch, jímž od věků do věků víří radostné země rozkošný tanec. Nad ním nesmírně daleké, vyduté, němé a nehnuté, věčně lhostejné nebe. Na něm, jak na luhu jásavé květy, hořící, úsměvné světy. A stále tak, bez konce, začátku, do nekonečna. A člověk, hladu a lásky a touhy odvěký psanec, jak zlekaný mravenec přes svou hořící hromádku, po zemi překotně leze. Je možno, by si ho, bezmocné nicky, všímala záhada věčná, veliký, všemocný, tajemný Bůh...? Nevezmeš nadarmo božího jména, neboť je člověk tu sám! Ať srdce tvé jásá jako sbor skřivánků, když okouzlen zlatem a stříbrem ruměnných beránků 24 probouzí veliké slunce ze spánku, a vyvádí na hory úsměvný den; nebo ať zmítá se, sténá a zvířecky křičí, jak hladové zástupy šlehané biči, jak zpocená, červená těla rodících žen; ať tiše se směje jak veselé hvězdy, když radostný měsíc, žvatlavý stařeček napilý, si s úsměvem mezi ně stoup’; nebo ať naříká skrytě, jak zmrzačelé bezmocné dítě, jež zločinní žebráci lapili, aby jím lovili peníze – stříbrné rybky – ve vodách měst: vždycky Bůh klidný a lhostejný jest, jak obzory stepní, jako poušť širá, když na ní poutník zbloudilý opuštěn zmírá. Vždycky je chladný jak vznešené paní, jež z něžných svých dlaní bílé holuby krmí a současně dychtivě se svých sedadel nahnou se shora, by viděly dobře vytrysknout obloukem krev z proťatých cev gladiatora. Vždycky Bůh nad námi, nad celou zemí nehnutě, lhostejně do oblak strmí, jak zčernalý hrozivý sloup. – – – 25 Ó, nevezmeš nadarmo božího jména a nebudeš žádati snad, by pro tvoji slzu pozměnil všemocný řád, jemuž je od věků do věků podroben sám! Nebudeš stavět mu mimo své nitro pochmurný chrám, abys tu vztahoval ruce s pokornou prosbou, jak po muži spoutaná žena, když její růžové tělo, svítící lákavě strhanou košilí chtivě jak medvěd svou kořist objali vojáci opilí! Nebudeš nikdy se lekati jeho mlčící hrozbou a čekati s nesmírnou hrůzou ve vypouleném zraku, – jak strojvůdce srážku dvou naproti letících vlaků, jak odsouzenec klapnutí péra a rachot sekyry letící na jeho šíj – krutého Boha velikou železnou pěst! S hrdě vždy vzpřímenou hlavou, vztyčený nad svým životem, nad sudbou dravou, štěstěnou lhavou, jako hrad na stráni nad tichou krajinou smavou: v sebe jen věř, jak proroci v svaté své poslání, jak světice čistá v lásku a milost sladkého Krista, a plně a odvážně žij! 26 Ve věčném kruhu štěstí a žalů, jak zvířata v cirku střídavě štván, na sebe sama vždycky jen odkázán, jak otcem vyhnaná svedená dcera, jak trosečník na svou ubohou trosku; doufaje pouze v ocel svých uzlových svalů, v světlo a blesky svého velkého mozku: nade vším odvážně vládni a s Bohem se měř! Když země pak, lichvářka se silou životní, další odepře půjčku, takže již není, z čeho tu žít; a když čas, země a světů panovník suverénní, po smrti, poslu svém, vzkáže, že máš už jít: pak němě jak uzrálé jablko do trávy padni a zemi vše vrať, by mohla tvou sílu zapůjčit zas...! 27

CTI SVÁTEČNÍ DEN.
Pomni, bys světil sváteční den sladkého, růžově bílého těla. K dálnému, smavému nebi vztyčenou lebí hrdě se pne. Lahodně přechází z vypiatých linií v měkké a sladké, mazlivé křivky, jak plovoucích labutí sehnutá šíj. Jak obláčky zardělé cudně horoucím polibkem odcházejícího dne, jak nad tichá zrcadla skloněné dívky, tak vábí a září a leskne se svůdně jeho nádherná, lichotně mazlivá pleť. Dle svaté vůle tvé matky, veliké, radostné země, z téže je látky jak zákonů jejich tiše a němě poslušná, pokorná zvěř. Je vznešené přírody zázrak a div. Je bledě růžový keř, v němž duše tvá, královna šípková, spřádá o bohu, životu toužebný sen. 28 Proto cti tělo, je před vpádem nepřátel chraň, jak jediný most, jenž vede tě v dáli, jímž spojeno nebe a zem. Proto je miluj, jemu se klaň, jak dobrému, velkému králi, z jehož jsi milosti živ. Když pak noc teplá a vlažná jako rty zlíbané dívky tiše se nad luhem stříbrným sklání, jak nad spícím panošem tesklivá paní; když se květ ke květu radostně kloní a rozkoší lásky omamně voní; když ve hnízdě – domečku z listí a snětí – ptáci se důvěrně, oddaně tulí a ze spánku vzpomínkou na rozkoš vzlyknou; když se v náš nejčistší sen odkudsi ze spodu napořád noří mátožné obrazy sladce nádherných žen; když oči jich v ústrety plamenně žhnou; když ňadra jich sevřená v kordulku těsnou se vlnivě, bouřlivě dmou; když bílá jich těla, jakoby zemdlená přílišným bohatstvím plodů, v rozpiatá naše ramena bezmocně, oddaně klesnou: tu pochopme, božskou je vůlí 29 zachovat tady slávu a velikost rodů; je největším svátkem, milostí boží prarozkoš tvůrčí na bílém svatebním loži, píseň dvou čistých, spojených těl. 30

MODLITBA ZA SVÁTEK DUŠE.
Znaveni k smrti a trpce zklamáni jak bolestně užaslá duše Apoštolova po všedním Mistrově ukřižování, však bolestí ztvrdlí jak dlouho šlapané davy: všechny tvé chrámy jsme zbořili jak dobyté věznice vítězný lid. Hrdě řekli jsme: Dosti již dlouho jsme tobě se kořili jak vzácnému, tvrdému hosti, očekávajíce marně královský dar. A přece zas, znova a znova, – věčně – zjihlí a zvroucnělí a přemožení skláníme v pokoře hlavy, a křídloma extase žhoucí, tajemným orlem tvým, uneseni, šeptáme modlitby vroucí oddaná slova: Všemohoucí. Nemůžeš osvobodit nás od těžkých slzí a ztrát, zadržet bolestné rány a slabého těla závrať a pád. Však duše, tajemná sestra tvých světel a hvězd, 31 může se k tobě jak vůně a modlitby vznést. Ó provoď ji, provoď v zákeřných, mlčících tmách! Když ji, usláblou, za dusných, těžce visících večerů vlekou opilé vášně k černému jezeru a nutí z pramenů sirnatých pít – ó rozpomeň se na její květinovou krásu a něhu, a dej, ó dej, ať neposkvrněná, čistá na bouři pudů s nadzemským usmáním patří, jak buclaté pachole malé s travnatých břehů na nahá těla svých koupajících se sester a bratří, jak na slití žhavých rtů nevinné luny úsměvný třpyt. Když nepřítel mstivý srazí nás k nohám svým, v prach, až věčné tvé slunce zatmí se před našimi zrudlými zraky, učiň, ó učiň, ať bleskem úsměvu tvého na dvě půle se roztrhnou mraky hněvu našeho zlého, a světly tvé milosti ozářeni ať vstanem a podáme ruku k usmíření. Když životní dílo, pozbyvši krás pod naší rukou se drolí, jak na žhavém, žízní rozpuklém poli přeschlého ječmene chřestící klas: 32 dej jí, ó dej, ať v slzách svých, tichá poklekne u sladkých pramenů nadějí věčných a zhluboka pijíc uvěří zas. Když ženy, vestálky teskné našich plamenů, strážkyně věrné našeho snění a touhy a prací, náhle se po letech v dálku neznámou ztrácí, že marně, oh, marně je volá náš zlomený hlas: dej, ať se dovedem lehce a jemně odtrhnout od nich, jak paprsek světelný od hladin vodních, jak největší básníci od tíže země, jak od trosek slávy lhostejný čas. Když děti pak, bezmocní vítězi, palečci směšní, již na zlatém řetězi přivedou k hrobu tuto všemocnou dobu – když z cizího, chladného neznáma náhle v zoufalé bolesti za náma marně zalomí bílýma rukama: tu podepři velikou silou svých proroků duši naši, jako jsi podepřel celé národy v okovy spiaté ohnivou pamětí na chvíle slávy, na mučedníky svaté, ať podobna tobě, vládnoucí dobrem i zlem, odstrčí od sebe tuto rozkošnou zem, jako odstrčí větru dech od bílých domů čadivý dým; ať se k tobě jen vznáší, 33 ať štěstí i neštěstí, žaly i radosti složí v ruce tvé boží, jak uštvaná laň k nohám ulehne tvým. 34

MODLITBA ZA MÉ DÍLO.
Ó umění, věky se valící, věky rostoucí prameni nejčistších tužeb a rozkoší, nejsladší něhy a slávy, od jehož nádherných břehů plačící davy dosud jsou zaháněny. Posvátný, výš a výš vyšlehující plameni, z něhož se duše znovuzrozena vznáší a srdce, láskou a soucitem zanícená, bolestí sladkou se chví. Tajemné zrcadlo dějin, z něhož tvář rassy, zázrakem zachycená do věků radostně září, se stkví. Záhadná moci, kterou své nepřátele sráží do prachu národ podmaněný. K tvému bílému chrámu, jenž v záři, přílišnou nádherou teskné, s vrcholů lidstva se leskne, má duše zajiklá zázraky krásy, nejposlednější ze všech, se nesměle blíží, jak plačící hříšnice ke kazateli. Ó pohlédni na ni. Jsou-li její duhová křídla příliš poutána pozemskou tíží 35 a do vzmachů marně zoufalých vybičována šlehy ješitnosti jen všední; pak nedej, ó nedej jí na práh vstoupiti ani, však učiň, ať ještě dnes, na věčné časy s rachotem brány tvé zavrou se před ní, jako před nepřáteli. Jestlis však zavolal jménem mne v bolestných snech, jestli mne v pozdních, stárnoucích dnech skutečně ovál jak posvěcující milost tvůj tajemný dech: pak mne v síních svých u vytržení němě a oddaně klečet a modlit se nech. Pak učiň, bych tady ztracen a skryt, bych třebas i neznám a cizí jak budoucí prorok u bratří svých, věčnému, sladkému tajemství krásy tvé čisté a ryzí učil se srdcem rozumět a žít. Pak učiň, ó učiň – až v bolestné beznaději tichá má žena za mnou plakati bude, abych já – rodiny pokorný dělník na chudé líše, stvořitel její a osud, poslušný sluha a kníže, – abych já třebas slzami zalit a k zemi až sehnut, jak lásky Bůh pod tíhou kříže, přece jen u tvých oltářů setrval nehnut, a tobě, ó krutý, přinesl v obět osobní štěstí i její. Když pak budu jak ptáci sypaným zrním přiváben obrazy visí 36 a odnášen k tobě orla svatého spáry; až jako tvá kněžka budu se zmítati prorockou křečí: pak dej, ó dej, bych v ohňů a lávy kouřící vary led rozumu svého odvážně hodil, bych představ a obrazů nedočkavě se hrnoucí změt jak poslušné beránky na zlaté niti úvahy veď a kouzelně sladkou, radostně velebnou řečí zmučenou duši svou osvobodil. A když unaven zápasem o trofej slova na zemi rozprostřen klesnu; když ruce mé lehnou jako ke člunům zlámaná vesla; když v mukách svých pochyb marně čekati budu na osvobození, jak nenáviděný národ před uzavřeným hradem úsměvu krále, jako plačící zajatec umluveného hesla: pak posilni duši mou vznešenou vzpomínkou na utrpení všech velkých svých mučedníků práce a bdění, krásy, touhy a snění, a útěchu šeptej mi ve snu jak zjevení matičky do pláče sirotkova. Když pak po čtyřiceti dnech práce a postu, v pustinách samot a tich přece jen nad sebe vzrostu 37 a života svého, dějin a národů tajemství všecka lehce dovedu číst, jak pravdu napsanou na uzardělé tváři svého sladkého děcka, jak drahého přítele úryvkovitý list: pak učiň, ó učiň, bych radostně vyšel ze síní tvých, a poklonil se po pás až, pokořil němě odvěké velikosti a svatosti lidu a země, pak dej, ó dej mi, ó velký a světlý, radostnou sílu, bych veškeré bratry a sestry objal v svém dílu, a k tobě je aspoň na chvíli, šťastné a úsměvné zdvih’... 38

SLUNCI.
Ó mé slunce, zlaté, bělostné, nehnuté a klidné, radostné, usměvavé, tiše milostné k naší malé zemi, k jejím tvorům všem! Staříčku náš se zlatými vlasy, ukolébávaný po vše časy písní vod a šumícími klasy, dítětem svým bujným, nepokojným dnem. Nevýslovně dobrý, moudrý králi! V perlách, zlatu z nedohledné dáli, osvěžený, orosený vonným snem, plný záře, krásy přicházíváš sem. Usměješ se kříži na kostele bílých dědinek i zakouřených měst. Odrazíš se stejně od čepele, kterou vráží v prsa nepřítele divě rozmáchnutá, vražednická pěst. V parcích paní líbáš bílé růže, současně však staneš u kaluže za obvodem velkoměstských tvrdých bran. 39 Jako hosté od sklizených stolů jdeš si prohlédnouti hospodářův lán, abys zítra na bitevním poli pro kroužící radost hmyzu, lačných much házelo své zlato do zejících ran. Ó ty nepohnutě klidné, zlaté! Ó ty dobré, usmívavé, svaté! Tajemná a věčně žhavá lodi, která za sebou již věky vodí planety své, země, polopuklý vrak, na nějž utekl se lidstva smutný rod. Tepla prameni i zimy, žízně, vod. Králi počasí a zemských pásů, všemohoucí dárce sladkých jasů, jemuž ve tvář čapku drze hází mrak. Sluho, jenž dnu steleš zlaté lože, prostřeš na ně růží nach i kmentu běl. Nejkrásnější, nejslavnější bože, jakého kdy člověk na té hvězdě měl. 40

MATKA ZEMĚ.
Cti matku svou, laskavou, úsměvnou zemi, nejmenší mezi dcerami všemi všehomíra. Před tisícem tisíců kosmických roků vyrvána zákonem rotace, tíže a tlaku z rozbitých, krvácejících slunečních boků, jak nestvůrné děcko mrštěna v neznámou prázdnotu, padala s výkřikem hrůzy a jásotu vstříc novému životu, podobna žhavému vlaku, jenž pojednou s rachotem z kolejí vyjel, podobna pohádkovému draku, jenž zasažen bleskem se v plamenech svíjel. Ale když hromem a rachotem ztupělá k mocnému, velkému bohu o pomoc úpěla, přikázal slunci, aby ji paprsky svými jak zvonivými zlatými lassy zachytil v šíleném letu a určil jí na věčné časy dalekou cestu i smrtelný návrat a pád. A plameny nad ní jak nad hroznou Gehennou vlály a do dálek plály, 41 jak za ženou utíkající hořící vlasy a šat. Plyny, jež se s ní za hřmění loučily a v podobách ohnivých sloupů k oblakům stoupaly, ve výškách chladných jak snoubenci na čistém loži na rozkaz boží se tajemným zákonem lásky sloučily, dolů pak splývaly v podobách vod. A vody jí písně o slavném životě budoucím zpívaly, něžně jak rosa ospalou včelku houpaly, a oheň z ní jak písmena s tabule smývaly, až zhasínal jejího nitra klokotný žár, až nesmělá, zardělá do krve vystoupla po prvé z koupele ohnivých par. Tu z chladných, neznámých dálí úsměvné větry laskavě vály a měkce ji obléval sluneční jas, až konečně země počala němě v lůně svém zahřátém prvého života plod. Ó veliké, nevyzpytatelné, nerozřešitelné tajemství prvého početí před miliony století; 42 věčného návratu látky z lůna do lůna matky v zakletém kruhu; vítězné, slavné přechody od druha k druhu až po lidský rod. Ó země, pramáti naše! Ó slavná a velká!... Ó svatá a drahá! Ó krásná a něžná, perlami jitřními osetá! Ó smutná a němá, bohem prokletá!... 43

NAD MALOU ZEMÍ.
Oproti světům dalekým, nevyzpytatelným, tajemným, nesčitatelným – jež každého večera tiše se zvednou, jak vítězná vojska u spících stanů v zářivé zbroji na stráži stojí, až k ránu únavou zblednou; na kterých lidé, tví neznámí bratři již žijí, těžkými vůněmi rozkoše sladké se spíjí a bolestmi svíjí, neb na kterých jednou žíti přec budou: je tato zem pohorskou, v lesích ztracenou vesničkou chudou, již na své objížďce nevidí vznešený král; je zrnkem jen prachu, jež z božského šatu při bouři stvoření v chvatu vesmírný vítr do dálek svál; je červivé jabko, jež zvadlo a se stromu spadlo, kutálejíc se v bezednou dál. Ó, kdož jednou jen v nesmírnost světů pohroužen 44 a tesklivě plačícím steskem roztoužen, nepohnut, tichý, jakoby z kamene, stál u hlavy mlčících skal; kdož jednou jen královskou nádherou vesmíru okouzlen nadšením němý a bled procítil světů daleký, jásavý let –: zda nemusil duši své říc, že tato zem vířící v odvěkém kruhu, šílená jako čaroděj vlastními parami nářkem a kletbami, nasáklá na veskrz potem a slzami; že tato zem se všemi městy a vesnicemi, velkými říšemi, s hučícím hřmotem nádraží, přístavišť, tržišť a továren, s tenkými věžemi vypiatých chrámů a hvězdáren, se šťastným jásotem vítězných národů, s nesnesně drásavým výkřikem dělnic a dělníků, které stroj čelistmi drtí, se vzlykem radostných snoubenců na bílém loži, s křečemi těžkých porodů a zoufalých smrtí je bezduché, bezmocné, prázdné jen nic...? Ó Bože! Jak často nám vědomím marnosti všeho a nicoty 45 vypadly broušené zbraně z ochablé dlaně, jak telegram o smrti dítěte z matčiných rukou, vypadlo péro i rýč. Jak často jsme rdoušeni nesnesnou mukou, v nesmírné bolesti snili o štěstí tichých mystiků v ztraceném klášteře, stranou všech životních cest. Jak jsme toužili – jako pobledlí boháči při zvěsti o černé choleře, když pitvorná přes všechnu bdělou ochranu pomalu dojela na hřbetě oblezlém pištících potkanů chodbami kanálů do středu zlekaných měst – uprchnout v cizí krajiny, daleko někam, z tohoto života pryč. A přece tu každý i nejslabší tvor, jak na rudé areně těžce se bránící gladiator, svíraje v rukou svítící nůž, vrhá se v zoufalý boj. Přece tu každý jak bezduchý stroj před každou ranou i před smrtí snaží se nastavit bohem mu daný kovový štít. Přece tu každý přissátý k životu smysly a touhami všemi, 46 jako král výbojce k dobyté bohaté zemi, jak k bílému boku své ženy silný a radostný muž věčně a plně chce jako Bůh žít... 47

MILUJEM’ ZEM.
Milujem’ zem, neb ve svém nesmírném, na pohled lhostejném objetí uchystá kouteček teplý květu i zvířeti, – našeho hladu a práce pokorné oběti – i nám. Neb z dálného, zapomenutého pravěka v neznámá, mlčící daleka, jak vzácného hostě po svém vzedmutém mostě za ruku vede ulekaného člověka, a znenáhla dává mu nahlédnout v kouzelná zrcadla, z kterých jen lehce poodhrnula tajemství lem. Milujem’ zemi pro její krásu, když čistá a bílá jak úsměvná víla, jak holubice tiše se prochází v slunečním jasu, zatím co ve tmě stápí se druhá polovice. Milujem’ ji pro její sílu a moc. Hle, lehce a hbitě jak radostný otec nad svojí hlavou výskající své dítě, 48 vyzdvihla velebné hory až k říším jiskřících hvězd, a jediným těžkým mávnutím těžké své paže, jak služka utěrkou mlhy dech na skle, lhostejně smaže a pohřbí v své hlubiny prasklé krajiny celé s tisícem dědin a měst. Ctíme ji pro její božský, nehnutý klid. Hle, přijímá se stejným úsměvem skřivánků zpěv i zoufalý nářek a bezmocný hněv svedených děv; buclatých, klíčících semen radostnou setbu i vyhnanců zoufalou kletbu; vražděných vytrysklou krev i tajemný řetěz, kterým ji víc a víc poutá a váže vítězný lid. Ctíme svou zemi. Když se však z večera posledním polibkem slunce odrazí od tiché, růžemi poseté hladiny jezera a teskné a němé pomalu odchází vábeno snem; když znenáhla jakoby ukolébáno utichá v dědinách dobytka táhlé bučení a kovový řev a ve městech nervosních lidí překotný shon; když přes lesy, padolí stříbrným hláskem jak princezna z pohádek hlaholí ukrytých vesniček zvon; 49 když ve výškách hvězdy zazáří jak o jitřní stříbrné svíce na lesklém oltáři, a nad námi dalecí, tajemní hudci neznámí vesmírné tesknoty píseň započnou pět –: tu vzrušením němí, zajiklí bolestně sladkými slzami jak matka, jež před chvílí vytrhla zpod kol své robě, s rozpřaženýma rukama se vrháme k tobě, ó země, tlumíce vzlykavý, jásavý sten; tu tvé nevlastní, nevděčné děti, lehce jak příkaz zestárlé církve pouta tvá trháme a v bezmezný prostor letíme: tu nyjícím steskem opilí celou svou bytostí cítíme, že jsi tak malá a úzká jako dlaň pro pestré motýly pro naše odvěké palčivé touhy, pro velký o slávě, o moci sen; že žalář jsi pouhý, z něhož nás velký Bůh jednou za ruku vyvede ven... 50

NEZABIJEŠ SVÉ VÍRY.
Ó, vy proroci naši, kteří jste bledí po léta úzkostně bděli nad knihou záhad a tajemství, toužíce po odpovědi; kteří jste před námi šli zoufalou cestou přes prales neznámý a znamení vyryli na kmenech dubů a buků a jiv! Ó, vy všichni, jimž tajemství boha a vesmíru uštvalo srdce a strhalo čiv! Pro chvíle vaší šílenství blízké, křičící hrůzy, když byli jste drceni nesmírnou tíhou tohoto světa a života za nočních tich; když jste bolestí ztupělí temně jen úpěli, jako drvoštěp, kterého k zemi přirazil kmen. Pro váš bol tupý jako svědomí vrahů, jak dunění o rakev velikých hrud, když jste za svoji bezesnou snahu, připravit nejmenším veliký svátek, musili slyšeti jen vyštvané, vyjící luzy kletby a nadávky, smích. 51 Pro onen okamžik třetí hodiny na Velký pátek, když jste zlomeným srdcem tušili, že nadarmo teče vaše posvátná krev. Pro vaše vrozené, nepřekonatelné nadšení, s kterým jste na bránu tajemství bušili, probouzejíce ze spánku budoucí den; s kterým jste přes tvrdá zákonů slova, přes hrozby hlídačů státu a zetlelých pořádků, přes kněží kletby a hněv počali stavět znova a znova, od samých počátků svůj zbořený chrám –: věříme, věříme pevně, že vrozen je udivenému, smutnému člověku tajemný, nepřemožitelný hlad, poznat a pochopit božský, vznešený řád. Věříme pevně a jistě, že když lidstvo opilé o slávě radostným snem, ve svojí neukojitelné, bolestné snaze po sladkém poznání na této prokleté dráze pochyb a tápání, žalů a zklamání došlo až sem –: že nemůže dle věčných zákonů na tomto místě nehybně, ztrnule stát, nýbrž že v plamenech touhy se svíjejíc, hoříc, 52 s hrůzou a bolestí boříc a znovu zas tvoříc – půjde a půjde, přes krev a požáry prokletých století ke konečnému, sladkému boha a člověka objetí, k splynutí přísného nebe s úsměvnou zemí, s bratry a sestrami všemi, až stane se moudrým a dobrým jako bůh sám. 53

NESESMILNÍŠ.
Na počátku bůh byl a všemocné pohlaví, odvěké, nezničitelné látky, zvířat a hmyzu, rostlin a zkypřených hrud věčný hlad sladký; dobrého boha radostná setba, jíž zaset a požehnán pozemský luh, bolestná, ponurá kletba, kterou je připoután ke druhu druh, a pod kterou sténá užaslý duch. Ó veliké pohlaví, květů a semen, muže a ženy, rodů a plemen, sebezáchovy odvěký pud! Ale jak slunce, zemi a měsíc, jak tesklivě šumící vody, také je k svatému účelu stvořil veliký, neznámý bůh. Všemocná příroda, poslušná němě rozkazů jeho, s úsměvnou radostí věšejíc – jak velekněz moudrý na šíji bůžků – na mladá, dorůstající těla tisíce svůdně lákavých zdob –: 54 chtěla, by žena v mužovo objetí spěla, by proto druh odnášel oddanou družku k bílému lůžku, by od věků do věků pučely, rostly a obnovovaly se pozemské rody, by tak byl překonán, přemožen země bezedný, věčně hladový hrob. Ale ty obstárlý, všeho zkušený, s cynismem tlustých porodních bab přicházíš z tmavých uliček ve velkoměstě přímo k své důvěrně oddané nevěstě, svého pohlaví otrok a rab. Ze zakouřené hospody v pozdní hodiny vracíš se do své rodiny, bys vilný a opilý, supě na klínu ženy, poddávající se tupě, s odporem, ze zvyku jen, život dal chorému dítěti. Omámen knihou (krásné francouzské zboží, jež na trhy ducha házejí pro trochu zisku, velký trest boží za sladkou svobodu zisku), ženu svou k rafinovanému objetí, k šíleným výbuchům krve uměle dráždíš, jež cizí a neznámé zvířeti – lhostejně vraždíš v ní stud. 55 Jen pro ladné dráždivé půvaby slavena, nudou světnic a kuchyň znavena, starostí o chleba zbavena, neznalá dalekých radostných snah: sklouzavým pohybem ňader a boků, závanem vůně ze šatů při každém kroku vede tě ve svou komnatu přes mrtvých úmyslů práh. A kdyby tě aspoň nový plod lásky vyvésti směl z těžkého, chmurného zajetí zhroucených, zpocených těl! Však přijíti nesmi a nesmí –! Vždyť poznovu bylo by nutno se přikovat k nudnému domovu, jak na vzácnou hostinu zabloudit v hospodu jednou za týden jen – –! Poznovu s úsilnou žádostí chtivou tančiti za chleba průhlednou skývou, zahánět spánek i vilně rozkošný sen – –! Vždyť žena vždy k lásce a rozkoši ochotná zase by musila zasednout v kout! Vždyť znovu by těhotná z domu se nesměla měsíce hnout! Zase nést bolesti hrozných porodů, utrhování se útrob, rány a body jakési dýky a ostrého meče. 56 Zase to svíjení se, křeče, kaluže krve, jež po bílých povlacích teče! Zase ty cizí, zvířecí vzkřiky, úpící vzlyky divoké bolesti, malomoci! Zase ty zoufalé, dětské nemoci, v úzkostech probděné noci! Zas bolestný úžas nad ztrátou poslední krásy hluboké vrásky, vyrvané vlasy, zploštělá prsa, rozkydlé břicho a boky, zavření s dítětem po dva, tři roky v samotu světnic, plačící kout. Tak smilníš a smilníš – – Z opilství, nudy a návyku převracíš boha a přírody radostný řád. Sebe a ženu, národ svůj, společnost, stát strhuješ za vzdechů rozkoše k zániku, k rozkladu síly své, v hrozný, předčasný, osudný pád – – – 57

NEPOKRADEŠ.
Jak zločinní tuláci vlečení hladem, lstivě se plížíme života bohatým sadem a kradem’ a kradem’ a kradem’. Kradem’ pro ženy, našich snů pastýřky svůdné; sudičky krásné, které nám dráhu životní určí; světlušky bludné, které nás září svou zlatou na cestách životních zmatou a do hlubin pralesů zavádějí; dárkyně největší síly a odvahy tvůrčí; prameny čisté, jež ze země od věků zurčí, ke kterým naše rty s palčivou žízní se naklánějí. Kradem’ pro jejich pocel a dík, jásavě zvonivý, radostný smích; pro sladce lenivé, rozkošnické pohodlí jich; pro lesk a záři perel a stříbrných zdob, kterými krásu svou na trhu života vyzvánějí; pro šumnou nádheru draze koupených rob, jež nejsladší tajemství těla jen napolo zaclánějí, jež naši smyslnou touhu k výbuchům dráždí, s úsměvem vraždí ideál, sen. 58 Kradem’ pro svoje děti, nejdražší památky na lásky žár, který jsme do knihy srdce hluboko uložili; boha a přírody nejsladší dar, kterým jsme poklady svého života rozmnožili. Kradem’, by tlusté a nehybné, zakouslé do hromad jídel, jak odvážný kovkop do zlatých zřídel, neuviděly nikdy s modravých hor k orlímu rozpětí rostoucích křídel, k práci a boji budit se radostný den. Kradem’, by navyklé jen bohatství, objetí rozkošných žen, dráždivé závrati odvážných her; by neznalé země, jako by spadly z dalekých sfer –: nepocítily nikdy žhavého vření věčného zápasu o skývu chleba, o vývin, o krásu, bolestné rozkoše k prasknutí napiaté vůle, sladkého kořistění. A na všechny všichni, jak životní tmou kolem nás s kořistí za ňadry ukrytou jdou, číháme v houštinách životních cest a kradem’ a kradem’. 59 Pro sebe kradem’, pro pohrdlivé zdvižení hlavy nad zakřiklými, závidícími davy, pro pocel slávy, ubohou měšťáckou čest. A stále víc – – den ze dne – – den ze dne, bez odpočinutí, pohovu, zastávky jedné! V blýskavé vysoké kupy se bez studu vrší vyrvané lupy. Nové však loupežné vpády v království cizí, stíhání plujících ostrovů zlata, jež bližší a bližší, přece jen před námi do dálek mizí – – – A obzor se úží... hladoví srdce... a chudne – – Však víc – – ještě víc... pro hrůzný strach, že zítra či dnes z vysoké trávy u cesty kdes smrt náhle se proti nám zvedne a zardousí, zahrabe v prach... 60

HNIJÍCÍ DOBĚ.
Odříkat nazpamět ze starých knih několik prázdně jen zvučících slov o lásce k bližnímu, o pláči vdov, zdvíhat však na ně zaťatou pěst; slavnostně přísahat jediné z žen, po straně hnízdit však smyslný hřích; nad srdcem, v dírkách svých hedvábných vest bezmocnou touhu a fňukavý sten s hereckým postojem na trhy nést –: to je to hledání neznámých cest, zbabělá morálka, prohnilá čest –! Kde jsou dnes oltáře otců, radostné oběti, veliké sliby v požáru zemřelých století – –? Kramáři, lupiči bídní, bezkrevní skeptici! Na paty věší se hanba, hrozí vám prokletí v prázdno se řítících, vyschlých, neplodných dob – Starcové v šatečkách –! Jdou již pochmurní dědici, hodí vás, skuhravé, v bezdný, hromadný hrob...! 61

JSME.
Jsme ubozí šílenci zbavení klidu fixní ideou o moci, slávě. Jsme hlasatelé soucitu a zakouslí dravě do těla prostého lidu, my – stoupenci Krista. Chtěli jsme zardousit bídu, rodičku, matku všech hříchů, a založit království boží – – k smíchu! Jdeme po podminovaném mostě a hromadíme v nesmírné kupy kradené, vyrvané lupy. Fascinováni hadím pohledem mince, úpění nudy a svědomí, před smrtí strach každý den, každou noc stápíme v sklínce – a u žen – – a v kartách – – a hrách – – A přece děl Světlý: Žij prostě – – – 62

UPRAVUJEM’ CESTY PÁNĚ.
Všichni, kdož žijeme, stavitelé jsme věží, abychom byli slunci a obloze blíž. Však za námi táhnou zástupy svěží a věže ty ještě vystaví výš. Všichni, kdož žijeme, lámeme teprve holýma rukama rozdrásanýma do krve kamení v lomu na věže budoucích dómů. Všichni jsme jásavě radostných jar předčasní zvěstovatelé a vždycky nás před léta příchodem zahubí mráz. Jsme velikých proroků předchůdci malí, již na žhavé hranici touhy bezmocně shoří, dříve než dovedou vyslovit cele nové své myšlenky smělé, dříve než zboří starých předsudků hráz. Ó, že vždy naše zetlelé kosti budoucím věkům mrvou jsou jen... Ale zdali jsme nebrali chtivě ode všech zemřelých za darem dar, jako hladová vojska tábor dobytý v plen? 63 Zdali jsme ve své prsteny nezasadili předchůdců nejlepší kameny a v koruny zlaté jich nejdražší skvosty? Zdali jsme z kostí jich nestavěli si mosty, bychom se po nich dostali do hor, v sluneční jas...? 64

PŘEMOŽENÝ.
Věčný, Tys umřel – – Po dlouhém boji umřel jsi navždy pod rukou mojí. Jak jsem tenkráte odcházel hrdě, když po křeči smrtelné úplně ztich’! Jak zněl výsměšně, lhostejně tvrdě můj vítězně jásavý smích! Jak jsem radostně vydech’, že Tě již nenajdu v sobě, nenajdu v lidech, Ty vladaři života všeho, jenom ne svého, Ty ponurý starče. Jak jsem se klamal! Jak lituji vraždy! Mrtev jsi, mrtev a živ, živ v úzkostném srdci mém, tak jako dřív. Nemůže, nemůže na tebe zapomenout. Bolíš stále nakjak otevřená, nezhojitelná rána, jako trpké vzpomínky vypuzeného krále jana jásot davů, vlání praporů, slávu a lesk, 65 jak po vlasti nyjící stesk. Což nikdy se nedovedu od tebe osvobodit? Nikdy Tvou mrtvolu s ramenou shodit, zahrabat v zem?... Ó, Ty zabitý živý...! Umrlče nezranitelný! A jak jsi potrestal, vítězi mstivý, nesmiřitelný. Uzavřels přede mnou ruce, odvrátil hled a v zápase krutém, s počátku hned jedinou berlu mou zlámal. Kam se ochromlý na celém těle dovleku teď? Kde najdu sladkého Samaritána, by vymyl mé krvavé rány v čistém prameni, do domu dones’ na svém rameni, ošetřil v horečném ve snu? Kdo mne teď zdvihne až na pokraji Tvé silnice klesnu, sražen Tvým kolem, strašlivý vozataji? A kdo utiší bolest mou, zkolébá životní stesk...? Ó Pane, Pane můj! Jsem bez Tebe jako ptáčata holá, vypadlá z hnízd. Jsem jak slepec, jehož průvodce zradil a utek’. Jsem jak proklaté nemluvně, jež u křižovatky, 66 k boží Tvé muce odložila lhostejná ruka krkavčí matky. Kdo se mne ujme...? A kdo mi dá jíst...? Ó Pane, Pane můj, smiluj se, smiluj a pohlédni milostivě, úsměvně shora na svého bídného tvora! Učiň, ó učiň veliký zázrak poslední a vystoupni náhle přede mnou s celou svou slávou a mocí tajemnou, ať udiven Tvojí velebou, broušené zbraně vypustím z ochromlé dlaně, ať se přesvědčím, dotknu Tě bojácně svýma rukama mdlýma, ať šťastný a pokorný, radostně sniv, Tobě, svému sladkému, věčnému, velkému Bohu dětsky se klanět a přitulit mohu, tak jako dřív...! 67

BOLESTNÁ PROSBA.
Jako stesk nyvý, bolestně sladký po láskyplném objetí matky vložil jsi touhu do duše naší. Užaslá množstvím vesmírných zázraků, tajemným hovorem mlčících tich, v úsměvu luny k tobě se vznáší, jako tvůj skřivan k zlatému oblaku za jitra slunného z rozkvetlých lích. Nedal’s však, Pane, radostné síly. Rozpiatá křídla po krátké chvíli bezmocně, znaveně klesají nám, jako pták na kolem plující trám. Slabí jsme, velký, nesmírný Bože, slabí jak tělo sražené v lože, jako květ, který z dalekých tropů pro pohled tesklivý přenesli sem. Slabí, jak dítě padlého krále, jemuž strýc-dědic podává stále bezuzdnou rozkoší perlící číš. Ó, již nás posilň, laskavý Pane! dej, ať se jasnou vůle tvá stane, 68 jako luh za jitra, zrosená zem! Učiň, ať zříme zlatou tvou stopu, po ní jen, tiší, pokorní, jdem’! 69

BOLEST VYHNANCE.
Mariin synu, největší proroku, příteli tichý hříšnic a otroků, laskavý průvodce všech, kdož tápavě, němě bloudili po lánech této radostné země, ubozí slepci, zděšení cizinci jen. Za jejich s tichou důvěrou podanou ruku všechny jsi jako beránek něžně a jemně v daleké království tiché radosti veď, jako před vánoční stromek dvojici vnuků dětinně šťastný, úsměvně blažený děd. Dobrý a léčivý jako churavým májový den. Miláčku bědných, zdeptaných životem zlým, které jsi zahřál vždy sladkým objetím svým. Pane můj! Kde jsi teď – –? Proč jsi odešel v dáli –? Rád bych, tak teskně a nyvě, bolestně rád opět, ó nejsladší, na tvář před tebou pad’, zažvatlal naivní modlitby s důvěrou sladkou, jako kdys se svou dumavě tesklivou matkou, když se náš tichý pokojík šeřil. 70 Rád bych, tak rád se navrátil, dětinsky věřil ve vše, cos učil o něm, jenž vidí a řídí osudy zemí a světů, květin a lidí. Ó, bych moh’ v tobě s celou svou rodinou žít! Jak bych byl šťasten! Jak navždy uleh’ by, ztich,ztich’ nepokoj úzkostné duše u nohou tvých! Najdu tě, nejsladší pane, přece zas jednou –? Poznám tě v žití –? Holubí oči tvé sladce, úsměvně na mne, smutného, bědného shlédnou, nebo již musím na vždycky sám a sám jít – –? 71

BUĎ VŮLE TVÁ!
Jsem před tebou jako v marnotratníkově dlani groš malý, jehož si necení, nevidí ani; jak na mapě světa ztracená čárka a bod, jak kolébka dětská uprostřed bouřících vod. Jdu tiše a modlím se za dnů dobrých i zlých: Ó, všemocný života pane, ať se jen vůle tvá stane! Své tělo i duši ukládám do rukou tvých, jak na večer znavené dítě do klína matky své ospalé hračky, svěřené stříbrné zlatky. A k nohám tvým lehám jako laň u dveří paní, jak paprsek luny na prahu zakleté chatky – – A na svoje ráno tam čekám – na zavolání – – 72

ETAPY.
Vždy jedno a totéž: plivnutí ve tvář a kopanec ve věrné službě, pak slábnoucí zubů skřípnutí, bolný smích, návraty k omšelé tužbě. Eh, stojí mlýn, stojí rozviklán, stojatá voda jen hnije a hnije. Kdos utíká z domu, hladem štván, tančí kdos v slzách, kdos zoufalstvím pije. Kdos odvrací hlavu boje se s mrzáky setkat, již cestou se plazí. Kdos jako pes jen se otřese, sbírá, co hodí mu do prachu vrazi. A ticho je, ticho příšerné. S úděsem slyšíš růst při cestách trávu... To osud své pěsti nadměrné zdvihl a čeká, kdy rozdrtit hlavu. 75

SLOKY.
Nad maličkou zemí těžký vzduch, šedý a něm. Cos doutná – cos praská – cos zahnívá v něm. Snad spadalé listí – či zvíře – či celá již zem – – Nad maličkou zemí krkavec, krákaje vzlíť, že hostinu, hostinu velkou bude prý mít. Ze šedé, daleké mlhy pes začal zoufale výt. Snad větří, snad tuší, že umře již slabošský lid – – –? Umře, ba umře a z mrtvých nevstane víc – – Přátelé přijdou plakat a pobrat – – Však nezbude nic, jen jeho ztrhaná, poplitá, bezectná líc – a několik vyžebraných, kradených svic – – – 76

HNĚVIVÉ SLOKY.
Sedlák k šílenství až rozhněván motykou se divě rozpřáhne pro svůj podle ukradený lán. Zuby cení pes a zavrčí. Zde však nikdo ruky nevztáhne, jen se ulekaně přikrčí. Je to možno? – Rozhýčkanců pár křehnoucímu mrazem chuďasu s ramen hubených rve bídný cár. On však v blbě schliplém úžasu nevzchopí se k ráně, zápasu, k prudce odvážnému úderu. Či již schyluje se k večeru, soumrak nastává všem nadějím...? Ticho jen a mlha nade vším. Otroci mí bídní, ubledlí k hrncům masa chtivě zasedli. Viz, jak pracují jich čelisti, jak se rvou, jak rychle kořistí... 77

POVAL NÁS, PANE! (Po Anenských patentech.)
Již jedenkrát po nás jsi ruku svou vztáh’ jak nepřítel mstivý, jak najatý vrah. Ó rozpoutej, rozpoutej hněvu zas hrůzu na všechnu podlou a bezectnou luzu, vlastence kapes a prodejných úst, chytrácké, úsměvné úlisné sobce, již zaprodávají tak lhostejně trosky mé zemřelé slávy, ty bezradné vůdce se spráskanou duší a ptačími mozky, již dovedli veškeré pojmy jen zmást. Ó, Vladaři nebes, a země a vod. Zas zmrskej nás ohnivým bičem svým prudce a bij, ó bij celý můj hnijící rod. Je nehoden lásky Tvé, sluneční záře, je neschopen síly a veliké touhy, pro ideál vznešený odvážně růst. Je neschopen obětí, radostné kázně, je neschopen bojovat, poslouchat, vlást. Je poslušný z rabské jen, otrocké bázně, a zvyká si lháti a podvádět, krást. Je na poli dějinném předmět jen pouhý a ve chrámu národů bezcenná změt. 78 OÓ, udeř zas do naší bezectné tváře a poval nás před celou Evropou v prach! Jak lítostný Samson kdys v žalářním tichu pak ze všech svých sobeckých, slabošských hříchů, své otrocké bázně se budeme kát. Pak hlubší a zvroucnělí najdeme snad zas cestu k svým otcům, jich hrdost a pýchu a vítězství slavné neb hrdinný pád. Však marno-li, – máme-li v podzemní kobce jak ztracení vězňové ve vlastním blátu a výparech na slámě zkažené shnít –: pak raděj nás všechny, ó Veliký, hned – jak hospodář přede žní s tvrdého mlatu plev odpadky – s povrchu zemského smeť – – –! 79

MARNĚ HLEDÁM.
Již po léta, bolestným úžasem němý a ulekán hrozivým mlčením tich se vláčím svou osudem prokletou zemí. Jdu z východu na západ, stranami všemi, jdu pátravě na sever, na chudý jih a hledám – Však s mužem se nesetkal zrak, jenž při ní by zastavil letící čas, jak strojvůdce u stanic supící vlak; jenž vložil by ruku svou na toto století a stanout je přinutil, dříve než proletí, než mihne se s výsměchem okolo nás; jenž zem by mou, oddaně, tiše se tulící, zas k hostině evropských národů ved’. Je dosud jak na pospas vydaný sad a každý již tulák chce květy z ní rvát. Je dosud jak krvavý královský šat, jejž vzbouřenci shodili na řvoucí ulici. Je podobna svedené vyhnané děvce. Kdo kolem jde, může jí beztrestně lát. A lid můj má do srdce vražené dřevce – – má zlekaný pohled a sehnutý hřbet....hřbet... 80

T. G. MASARYKOVI. (V Besedách Času 25. června 1914.)
Jen s přáteli dvěma či třemi, v té maličké, bezradné zemi, hned jásavé, zoufalé hned již šedesát úrodných let jak nemilý cizinec stát a velkými touhami plát – – Tu povzbudit, pozdvihnout směle, tu zadržet, zakřiknout rázně ten zmatený, dráždivý lid, když divoce, bez mužné kázně kams řítí se nadšením zpit – – Jím zrádcován, smýkán a bit, a přece tak horoucně, vřele, beznáročně míti ho rád a pro něho oddaně, cele svým bohatým životem žít – – Ó vůdce, ó tvůrce mé duše, již vedl jsi, pozdvihl bystře, když klesla již, sténala hluše v tmách hledajíc nadarmo cíl! Ó kněže, ó přísný náš mistře! 81 Kde našel jsi času a sil i k vědecké práci své velké, i k těžkému, všednímu boji s tou národní povahou dvojí, jež nyní zrak před ranou mhouří a zítra již po městě bouří, své nadšení spalujíc mělké; dnes pro čest svou, ideál hodlá hruď nastavit před ostrá bodla a zítra lže, plazí se, podlá? Či to již tak musilo být? To nutným Ti zoufale mučit se problémem malého lidu, vždy jeho žal, otrockou bídu nejtrpčeji, nejtíže nést, bez uznání, oddechu, klidu jej počátkům myšlení učit, jej k mužnosti, mravnosti vést a jméno přec evropské mít? Pak orlů prý není již dnes – –! Oč bylo by lehčím Ti zmizet v své pracovně, ústraní kdes a světovou úrodu sklízet, než do ulic zvířených jít! 82

CHODNÍČEK CTI. (Aféry.)
Chodníček, který do hor nás ved’, deštěm prodejných korunek zvlh’. Na slabé nohy špinavé bláto, mazlavá hlína lepí se teď. Vidíš ho? – Tamhle vystoupil z mlh. Pod frak si plaše ukrývá zlato! Pálí to – – Cosi drahého vzato – – neposkvrněný, čistý náš štít... Stydím se vyjít – – Můžem’ však za to...? vinen je lumpem všechen můj lid...? Chodníček náš tak malý a úzký, čistý však, hladký, skoro až kluzký, deštěm jak zvlhlý, namoklý trám. Pohleď však nyní: – Pod mlhou tam za shnilé slámy zčernalé stohy, za domů nízkých trčící rohy krčí se víc jich – čtyři – pět – šest – –! Nedal se koupit, podplatit sám... Navždy je, navždy poplita čest... Ztratil se chodník, vrcholy hor, v tlusté jak knize čárka a bod. Nad krajem výpar hnijících vod. Zemřela touha, zlomen je vzdor – – Čemu teď věřit...? Pro co se bít...? Bídný je, bídný celý můj rod... 83

POMALU JDEM’.
Opilí zoufale teskným, bolestným snem, s bezmocně zaťatou pěstí, sevřeným rtem pomalu, masakrem dosud zesláblí, jdem’. Smazáni s mapy Evropy, prokleti nezapomínajícími, tvrdými králi, škrtnuti z dějin lhostejným osudem –: den co den, druhé již smutné století o trochu světla, vzduchu se odvážně rvem’ pro naše děti, pro drahou, milostnou zem. Zdali ji jednou potomci do slunce zvednou...? Nebo zas všeho v hazardu pozbudem’, že jsme tak sevřeni v horách, bezmocně malí...? Tolikrát na trzích lstivé Evropy kupovali jsme ji marně prolitou krví. Tolikrát podvodní, bídní, násilní králi metali o ni, o naše životy los... Teď na blízku lije si děla bronzová kdos... Bude to na nás...? Budeme prví krvavou, bezmocnou pro ně potravou zas...? Či se přec na náš rod s láskou usměje čas...? 84

MEZI VÝCHOD A ZÁPAD.
Mezi východ a západ, sever a jih, v cestu dějinnou rasám a národům všem, jak několik sporných, sousedských lích prostřels, Pane, mou drahou, zmučenou zem. Hordy z daleka v divě krvavých hrách jako divoká stáda po ní se honily nářek šíříce, hrůzu, šílený strach. Koní podkovy po jejích lánech zvonily, na mlat zdupaly, hustý víříce prach. Vísky, bohatá města s hrůzou se halila v dýmy dusivé, v jasných plamenů nach. Slzy matek a bab mých po celý věk, krev mých dědů a otců proudem se valila po ní do bystrých, bíle stříbrných řek. Mezi východ a západ, sever a jih, jak královské dítě do rukou vzbouřenců zlých, vydals, Pane, mou drahou, zmučenou zem. Králi násilní, kněží po dvorech svých hustým blátem a kalem ji pyšně smýkali, jako zrousaných rouch svých špinavý lem. Milci vladařům o ni s úsměvem říkali, jako o krásnou, zajatou tanečnici. Bídní tuláci světem drze jí tykali, jak zestárlé nevěstce na ulici. 85 Mezi východ a západ, sever a jih, v tuto ubohou, krví zalitou zem stavěls, Pane, můj čilý, nestálý lid, věčně opilý velkým o slávě snem. Ale nedals mu silně, radostně žít... 86

PÍSEŇ MÉHO LIDU.
Jak rytíři smutní, zasnění princi již po dlouhá léta, nocí a dnem za průhlednou skývou, za hrstí mincí, za lákavě svůdným, radostným snem vždy odvážně, tvrdě, nadšeně jdem’. Sic zazvoní ještě úlomky řetězů. Sic zasviští výsměch a biče vítězů, a dopadne pěst, až v očích se tmí. Však my jdem’, my tvrdě, odvážně jdem’, již otrlí, silní, scelení zlem, a o každé dítě, školu se rvem’, vždy bráníce plod svůj, zděděnou zem. Sic slyšíme s hrůzou za nočních tich jich broušení zbraně, cynický smích. Však slyšíme také horečných ze snů, jak šeptá již tisíc, milion úst: „Než u paty žití na vždycky klesnu, chci dobýt svůj domov, ztracený lán, chci uzrávat, vzkvétat, do výše růst. Byl žebrákem děd můj, maličký vnuk však bude již šťastný, svobodný pán.“ My jdem’, my jak tiší spiklenci jdem’. Ať kolesa dějin po cestách hřmí, 87 náš hlas už v jich rachot vykřiknout smí. Mí bratři, jich srdcí bouřlivý tluk, jich těla a rozmach zaťatých ruk dnes nenechá mlčky bez boje, trestu zas přejeti drahou, zděděnou zem... 88

PO TĚŽKÉ ČETBĚ.
Dosti již, dosti! Přestaňme konečně číst ten slzami zvlhlý, smazaný list, z něhož krev dosud pod prsty prýští! Odvraťme oči od smutných, prokletých míst! Neohlížejme se stále ku popravišti! Historie prý životní moudrosti učí... Tato však jenom zbavuje síly a mučí, naplní hroznou hořkostí srdce a duši a pálí jak jed – a drásá – a sníží – a zkruší. Jsme zatíženi břemenen minulých století a nemůžem’ s místa. Jsme dějin obětí, jež plny jsou bídy a temnot a křičících hrůz. Vlečeme, s hroznou námahou vlečeme do kopce vůz s rozceněnými mrtvolami popravených. Jsme šílenci, kteří se se stíny minula bijí. Jsme žíznivci věční, již víno vzpomínek pijí z pohárů zoufalou bolestí otrávených. Což nikdy zde nezahlaholí volně, svobodně, dětsky radostný smích jako skřivánci nad brázdou zoraných lích? Což stále jen vzpomínat budem’ hořce a bolně? Ne, ne, ne! Pryč, pryč již od dějin svých! 89

MĚSTU.
Tam nad stokem proradné Svratky, Svitavy, kde věčně se válí v modravé dálavy kouř černý a hustý, dusivě štiplavý; kde slunce se mdle jen, bezmocně potácí, jak dusí se zoufale, z ran svých krvácí, je moderní město. V něm hřmící továrny a sladovny, bouřlivě hlučné slevárny a přádelny černé, koksovny, plynárny s tou řadou svých krvavě rudých komínů, jež s výsměchem, hrozbou hledí v mou krajinu. Tam bratři mí bledí, vyzáblí dělníci rok za rokem hynou po stu, tisíci. Tam sehnutí těžce plic kusy plivají v prach zvířených ulic, do bláta, na chodník. Tam nad stokem nevěrné Svratky, Svitavy, as v středu mé sladké, úsměvné Moravy, je netvor, je upír, černý drak stohlavý, je vražedná, krve mé chtivá litice, jež staletí celá, rok co rok ve svých zdích jen rdousí a vraždí bratří mých tisíce, by žila a tyla svévolně z krve jich. 90 Tam podomek, pánem zvábený domovník, tam hospodský, maličký kupec, živnostník, jak dcera jich starý kroj, řeč svou odhodí. Tam rada se pro postup lehce odrodí. Tam hynou mi ubledlé služky, dělnice jak na mostě páchnoucí Svratky jepice, tam všichni s tím městem na vždycky splývají. Tam pokaždé na podzim z černé radnice se agentů zástup vyhrne v ulice, by chytal mé děti na zlaté udice. Tam pokaždé bídný, podvodný integrál nám tisíce tisíců z počtu odčítal. Tam eskamotérsky za noc jen jedinou se z většiny stanem’ bezmocnou menšinou. Tam sraženi v řady jak dávní Spartani u Thermopyl slavných, zbroceni, prokláni se musíme marně, zoufale bít o každé dítě své, pobočku tříd, o zlekaný, zmatený, otuplý lid. Tam ve vlastní zemi jsme bědní cizinci, a vetřelci drzí, vyvrhel, zločinci, jen otroci bohatých pánů a láj, jen dobytek, pro nějž dobrá je stáj. – – Tam v okolí Špilberku, v táhlém údolí, hřbet opřený o hory, nohy u polí, 91 je obluda, hydra, jež lid můj napadla, jež prostřela kolem hrozná svá chapadla, je veliké město průmyslem bohaté a pyšné a kruté, hnijící, proklaté. Ó město, ty! Kolikrát vztek tvůj vylákal z mých bledých úst zoufalý výkřik úžasu! Ó, kolikrát zraněn tvou pýchou, tvrdostí, jsem bezmocně lámal se ve své hrdosti, a kolikrát zaúpěl, zalkal, zaplakal, svým zoufalstvím zlomen a smrtelně bled! Ó kolikrát vzdával se všech již nadějí, a kolikrát podepřen novou nadějí se k novému boji, těžkému zápasu zas odvážně, na všechno odhodlán zved’! Ó město, ty! Pokavad chceš být vítězem, nás k vozům svým poutat řinčícím řetězem, a na prsa klekat, kopí své zbrocené nám pomalu vrážet do hrudi zborcené? Ó město, ty! Slyš, jak kolem kol po kraji se veliké, zjítřené vlny zdvíhají, jak bouří a hučí, se divoce vzpínají..!vzpínají...! Ó město, ty násilné, vzpupné! Přijde den, kdy tobě se z tvrdého hrdla vyrve sten, kdy rozpuknou zdi se, svalí a rozdrobí a pány tvé, krve mé lačné, pohrobí v svých ssutinách na vždy! Ó město, přijde den..!den...! 92

ČESKÁ KNIHA. P. Josefu Grňovi.
Když předkové se potáceli v tmách, jak bojovníci s hrudí proklanou kdes bojištěm; když duší zlekanou mrak za mrakem jak černý pohřeb táh’, a oči ztrhané se zrosily i při úsměvném dítěti i v snách; když osudem až k zemi sehnuti kdes marně o přístřeší prosili –: tu v tobě, kniho, zapomenutí a klidu došli, svaté posily. Když nám, jich dětem, v těžkém zápasu vzkřik hněvu, bolestného úžasu a strachu o budoucnost, úpění se k nebi z hrdel dralo nadarmo; když biti, posmíváni, tupeni jsme všeho vzdávali se raději a zase otrocky šli pod jarmo –: tu kniho, tyčila ses před námi jak prorok s velikými věštbami a v bědné srdce, prolomenou hruď vždy vlévala jsi balšám nadějí, 93 vzdor hrdý, sílu, touhu závratnou kams k výšinám a v příští daleká, a víru, víru velkou, posvátnou v řád božský, ve sny velké člověka. Ó česká kniho, požehnána buď! Buď vůdcem vždy! A jako dřív i teď nás přes bezedná moře hrozných běd a krve prolité a slzí veď v zem zaslíbenou, nový, lepší svět! 94

PŮLNOC.
Sedíme mlčky ve tmavém pokoji. Na stěně hrkly zlekaně hodiny, blížil se duchů půlnoční čas. – Někdo se domů přec vrátí po boji. – – Někdo přec zůstane z celé rodiny, rozorá lány, obseje zas. Ubledlá luna v mracích se houpala jako pták stříbrný v černém plachtoví. Zřeli jsme v stínu zsinalou zem: Do vrchů šibenic řada stoupala – – Všechny přec nemohou vydat katovi – – – najednou hlavy zutínat všem....všem... Ticho – – Kdes ženy zoufale plakaly. Chrastily nocí řetězy okovů, nad černým hrobem modlil se kněz. Zahynem’ –? – Horší jsme bouře přečkali chráníce tělem prahy svých domovů – – Sneseme hrůzu a muka i dnes....dnes... Jedna již – – Kohouti záhy zapějí. Mátožné stíny zsinalých přízraků v skaliskách mizí, do lesní tmy. Chvilku – – a slunce se vyhoupne zpod mraků. Vrcholy hor se již snivě stápějí v úsměvné záři – – budem’ i my....my... 95

MODLITBA.
Pane můj, ukryt jsi tajemně v mlčícím daleku, utajen kdesi za slavnou hmotou, neznámý, hluchý a lhostejný k úpícímu člověku. Však zákony jednou danými, od věků do věků, tajemně, všemocně vládneš nad námi, určuješ dějin a národů odvěký chod, rozséváš po této zemi radostné ideje, vzklíčit jim dáváš, když pak je lidská krev zaleje, na stromě vývoje dáváš jim uzrát v nádherný plod. Vyvolils kdysi můj malý, věd a poznání dychtivý lid za rozsevače obilí svého, radostné, veliké svobody víry a svědomí, za její pavézu, nástroj a štít. Rozžal jsi před ním jak pochodně dvojici zmučených těl, by v temnotách dějin svých na cestu dalekou zřel. Kázals mu v čele Evropy, před všemi národy s nadlidským úsilím, s praporem vztyčeným jít. 96 Ale zda dle tvých nezměnitelných zákonů stálých nezhyne smutně, zlomeně, bezmocně úsměvný květ, jenž v zimě již otevřel s dětskou chtivostí kalich? Není to osud všech předčasných skřivánků malých? Nejsou tví největší proroci zběsile ubíjeni, jak nepřítel lidstva, jak původci zločinné vraždy? A nemusí podle týchž zákonů národ tvůj každý nesnesně, nesmírně trpět, že v nadlidské odvaze, v boji proti všem, do vysílení, vykrvácení na dráze zvolného vývoje tvého příliš se odvážil vpřed? – – – Odhodils proto můj národ jak řezbáři nůž, jenž zlomen a ztupen se nehodí k ničemu už. Vyhnals jej s ledově lhostejným klidem ze svého domu, jak hospodář tvrdý na zimu chorého, bědného sluhu. Zurážels, dřevorubče národů, klikatým bleskem každou radostně, dychtivě rozkvetlou snět s velkého, do dálek rozloženého stromu, podťals a k pádu až nachýlil peň. 97 A nyní, ó velký a hrozný, lhostejně němý, nad toutou zahradou svojí, kvetoucí zemí, větší a hroznější bouři jsi rozpoutal zas než tenkrát, než jakou viděl kdy užaslý čas! Ó, ochraniž před ní! Nedej, aby se divoce valila přes snivé vrchy a do slunce prostřené roviny, by kvetoucí, čerstvým chlebem vonící lány zdupala na mosty z betonu, krví zalila, odnesla v dálku slzí a potem svěcenou prsť. Nedej, by rostoucí města a bíle úsměvné chatky smetla, jak po služce hněvivá paní s koberce smetí, jak hospodář s mlatu plevele hrst! Učiň, by naše zoufale lkající, zlomené matky, naše k smrti až ubledlé, potácející se ženy přijaly s velikým odhodláním všechny tvé rány, přemohly zoufalost, bezmocný nářek a steny! Učiň, by pro osiřelé, k budoucnu spějící děti, na místě otců jich ležících mrtvě na líše niv, v poli i obchodu, při stroji, ve hřmící dílně stály a žily vzpřímeně, odvážně, silně, lepší a vážnější, hlubší a větší než dřív! Nás všechny pak přiměj, abychom poznovu přilnuli k lidu a zemi své, sladkému domovu skutečně velikou láskou, plnou oddané oběti, drobné a pokorné práce, dlouhého strádání, 98 s jakou jí sloužili beznáročně a jedině v neznámých koutech, pohorské kdesi dědině naši zapadlí, velicí buditelé! A prohlub nás, očisť a obroď a zocel, jako své proroky velké ponurou samotou na poušti němé, v jeskyních mlčících skal! Vůlí svou svatou, odvěkou, všemocnou urči, abychom věřili vždycky v své poslání tvůrčí, v slavný a krásný svůj dějinný úkol a cíl! A silnými učiň nás pro velkost – pro slávy pocel – pro utrpení – a pokorné rozdání veškerých sil...! 99

ZA TICHÉ NOCI.
Zahloubán do knih zmučené země a lidu nehnutě sedím. Letní noc teplá a snivá tichounce ukolébavku tesklivou zpívá svému dni spícímu, země rvavému synu. Ticho – – a myšlenky jdou: Nikdy zde klidu, odpočinutí ve stromů prochladlém stínu, bratrsky pravé, všelidské lásky nebude. Trpěti budeme vždycky za otců vinu, základ že kladli k sladkému svému domovu na tomto krásném, horami věnčeném ostrovu. Vždycky jen uprostřed cizích národů budem’ ztracení sektáři v kraji pohorsky chudém. Vždycky jen stráží a hlídkou vzdálených vojů, nenávidění obhájci kamenné tvrze, kterou si otcové u hranic stavěli drze, vždycky jen nárazník, obět plemenných bojů. Teskno je... Spí den na noci hedbávném klínu. Od věže radniční měsíc v dálku se dívá a posměšně hlavou nad zemí zlekanou kývá – Oh, ty má výspo nešťastná, tvrdý osude...! Nad tichou vlnou dalekých nadzemských moří nesčetných, stříbrných světlušek roj křidélky kmitá, bílými světélky hoří. 100 Ze zdola v supění strojů, ve mracích kouře rachotí vlaky jak hrozná, vzdálená bouře, duní jak krátery, nesmírný boj. Nevzlykej: všechno, co žije, zápasí věčně. Zapadli dávno, kdož šťastnou idyllu prostou na klínu bohatém štědré přírody žili. V rozklad se zvrátily nevyužité síly. Národy jako jedinci zápasem rostou. Přijmi svůj osud s oddanou pokorou, vděčně. Vždyť jsme jak děti: láska by zkazila nás. Stiženi kletbou: nesnesem dobrého bydla. Vzdorem jen, úderem, za rázem ráz mohutní hruď nám, vyrostou, zcelí se křídla, vydrží do zemí dalekých, v neznámý svět za slávou, za činem velikým odvážný let...! Přijímám s tichou, oddanou pokorou, vděčně... K zálivu blíží se loďka stříbrné luny. Jako vzdech nyvý v dálkách se chvějící struny snáší se k zemi tichých hvězd hovor a šum. – Uléhám klidně a duše své utichlý dům otvírám dokořán velikým, radostným snům... 101

VLNY.
I.
Po kopcích poutník jde, k zemi upřený zrak. Je k večeru. Nebem za mrakem mrak se válí jak velká náručí ztuchlého sena. Vichřice s hřívou rozvátou uhání strání. Na ní les černý hrozivě praská a stená a tlumeně řve jak smrtelně raněné zvíře. – Je k zoufání těžko. Je k smrti až smutno. Však duše se černým myšlenkám brání a hovoří tvrdě: Mlč a uznej: Bylo to nutno, bylo to k dobru pro celý národ a lid. Zpronevěřil se otců posvátné víře. Zděděný ideál zradil. Neměl, proč žít. Nebyl připuštěn k vládě. Však neschopen služby, neschopen pevné a mužné národní kázně, neschopen vykřiknout hněvně, opřít se rázně, počal již na váhu zlata cenit své tužby, upírat čekankový, dychtivý hled k požitku pouze, na sousta vršitých mís. Zapomněv ke svým dějinám cestu a cíl, vyživ se z heroismu v minulém století –: materiálním se stával a pomalu hnil v rozkladu zbytečných, nevyužitých sil. Však kolem se rozhlédni nyní a užasle viz: Od Sudet, Krkonoš, od dumné Šumavy, 102 přes kraj Bezručův, přes lány širé Moravy, daleko za Váh, přes všechna města v rovině, od stupňů bankovních domů k horské až dědině k nejchudším chatám valí se světelná vlna bolestně horoucí lásky k užaslé otčině, ke všemu bědnému lidu; lásky, jež očistí nás, jež dovede pracovat bez odměn; mlčky trpěti; jež schopna je velkého strádání, těžkých obětí, jež zalévá, zoceluje i nejslabší hruď. Ó tajemná, světelná vlno, žehnána buď! Ó nesmírná, sladká a svatá! Ó milosti plná! Věříme: silně a radostně žíti budeme zas. Ó díky, díky Ti za to, všemocný Pane! Zmizela mračna. Nad lesy, nad kopci plane veliké slunce. Jeho zář úsměvně kane do klína travin, v rozpiaté náručí stromu. Naposled skřivánek vzlét’ a s křidélek střás’ perly své na zlatý, pokorně skloněný klas. Tichý a zvroucnělý poutník vracel se domů. II.
Zapadla světelná vlna. Hrozivé temno a chlad čišely opět se všech zlekaných polí a lad. Zas na večer bylo. Na vrchu mlčících skal poutník s hlavou hluboce skloněnou stál a naslouchal, mlčky naslouchal zlekané zemi. 103 Jaké v ní nesmírné ticho –! Jako by smrt svou čekala, jako by, sražena katem, u špalku bezmocně klekala, kladla naň hlavu – – Skutečně zahyne dnes –?! Pusto. Jen umíráček naříkal vzlykavě kdes – – Modlil se třesoucím hlasem u mrtvých kněz... Konec je tedy...? Ó Nesmiřitelný! Proto jsi vzbudil tolik jásavých nadějí v toužícím srdci – –? Proč jsi nás neubil raději –? Lépe je mužně zemříti hned než živořit bídně... Po tiché klenbě nebeské Neviditelný z východu na západ hvězdy posouval klidně.klidně, rozpínal mléčných drah stříbrný pás. Měsíc své diamantové paprsky tkal na čela stromů a věží a mohutných skal. Na zemi poutník tlumeně, rozryvně lkal: Proč jsi jich tolik zbytečně zahubil? Proč jsi zas podvedl, oklamal, o všechno připravil nás –? Ticho. – V tom rozšuměly se haluze stromů. Na konci obzorů blesk se zářivý mih’, 104 a velký hlas, podobný vichřici, podoben hromu otřásl vesmírem celým: Prohlédni, slepý! Zlekaný poutník hlavu skloněnou zdvih’ a s hory své přes kopce, lesy uviděl, žasna: Veliká, daleká vlna světelně jasná v nesmírné šíři se valila od chudé stepi přes dvou řek hněvivě hučící prahy, přes chodby černých, spletitých zákopů, přes Vislu a Odru, přes Karpat lesnaté svahy, přes celou kouřem a krví zalitou Evropu, přes celou užasle naslouchající zem. A nesčetné, milionové davy, matek a mužů a starců s jasnými čely pomalu šly a vážně, dumavě pěly: Nade vším panuje přísný, odvěký řád: nabývat lze jen za cenu smutků a ztrát. Proto z nás každý platí tak těžce, tak draze za chvíli ticha a radosti, poznání plod. Nejdráž však na nekonečné dráze božský dar svobody lidský kupuje rod. Z trosek jen staví a tvoří nevrlý čas, z chaosu Bůh. Jen z noci rodí se jas. Tuto zem nejvíc zúrodní divoká bouře, ideje – ubitých věštců krev, smrtelný vzdech. Ohněm jen, krví, chuchvalci kouře přechází zbloudilé lidstvo na druhý břeh. 105 Nepřešlo dosud. Po pás krev vystoupla teď. Nikdy se v mukách takových nesvíjel svět. Břeh již však vidět. Veliká, světelná vlna vrhá zář na jeho vysoký, daleký lem. Ó velebná, svatá! Milosti plná! My již ne, děti však vejdou v slíbenou zem. Zacházel dav. Zpěv se v daleku ztrácel. Vlídná noc ze sametového, měkkého hávu střásala zářící perly v stébla a trávu, na klas se zavěsil hvězdy úsměvný třpyt. Rozkošná luna bílou nožkou svou bosou přes pažit kráčela lehce studenou rosou, tiše se houpala na klíně zvlněných žit. Pomalu poutník domů se vracel, zašeptal – v duši velkého smíření klid –: Uprostřed jiných též svobodným bude můj lid. 106

HLAS MÉ VÍRY.
Za to, žes prvý z národů v Evropě celé v temnotách dogmat rozžeh’ své hranice jas; za to, žes malý jak David, s odvahou, směle proti všem šel; žes sloupovím starého chrámu hněvně, jak Samson lítostně kající, třás’; nedbal, že zasažen koncem kovaných trámů pod spoustou kamení, rumu zahyneš snad –: za toto velké a slavné, nadlidské objetí s Bohem a osudem bylo ti hrozně trpěti, k mdlobě až zeslábnout krve nesmírnou ztrátou, u špalku čekat, kdy mávne naposled kat. Takový odvěký zákon, světový řád. Žárlivý Bůh je. Nesnese, výmluvně němý, aby kýs heros neb národ před bratry všemi příliš se přiblížil k němu – Jako Helladu zlatou každého sráží s nejvyšších vrcholů k zemi. Tajemně střeha loďstvo svých plujících světů, miluje stejně rozmachy odvážných vzletů, jako střemhlavě náhlý, smrtelný pád. Zas tě však vzkřísil; za to, že ubozí psanci, nejlepší syni, žebráci s malou jen hrstí na rychlo, u samých hranic uryté prsti, s Kralickou biblí, s jměníčkem v hubeném ranci 107 bloudili, bloudili jako v zakletém kolu kolem své země v nesnesně zoufalém bolu. Vzkřísil tě za to, že rváni nyjícím steskem, ruce své rozbité náhlým osudu bleskem přece jen vztáhli a v černý, půlnoční čas hodili prorockých slov svých tajemný jas, že vláda tvých věcí k tobě se navrátí zas. Zase tě vzkřísil, za to, že bezradný lid, štvaný jak od dědin vlci, opuštěn všemi, Bohem též, jízdeckou botou přišlápnut k zemi, do cizích chrámů a statků žoldnéři vláčen, mučen jak Kristus, týrán a poplván, bit –: za to, že tento na zvíře snížený lid přece byl slova božího bolestně lačen, země jak vyprahlá oživujících vod, modlil se, četl a zpíval po lesích skryt. Vzkřísil tě, ježto vzpomínals, třeba jen temně, v mrákotách na dny své slávy, velikost země jako kdys rodiče lidstva, bloudící plaše okolo ráje, do něhož ztratili vchod. Vzkřísil tě za to, že sladké pěstouny naše pokleknout přiměl po otcích zděděný duch ve chrámě nově vzbuzených, bratrských tuch. Vzkřísil tě za to, že s tichým rozdáním sil dovedli nejtěžší obět rodinnou nést, slova že ukuli: Má to povinnost jest, kdybych i z rodu cikánů poslední byl. 108 Za to vše z hrobu tě vyvolal Bůh. Ó zázrakem vzkříšený –! Jarní vábí tě vzduch. Ještě jsi sláb však a krev z ran hlubokých prýští. Domov tvůj doposud není domovem tvým. Já však již věřím pro víru ubitých dědů, pro naděj bratří v tvé slavné, veliké příští. Národ, jenž otužen tak; jenž takovou bědu, tolik muk zoufalých, jako pokorné matky pro drobné děti své, tvrdě, hrdinně snes’; národ, jenž na prahu bědné, spálené chatky bezduch a oloupen o vše bezmocně kles’, – ne však svým marasmem, jedem rozkoše sklán, ani ne pro loupež, však že osudů pán k nohám až nepřátel jeho rozprostřel lán; že hájil svůj ideál svatý, duševní statky; národ, jenž vidlicí za nalomený vaz k zemi byl připíchnut jako škodlivý plaz, aby ji po letech střás’ a vzpřímil se zas –: národ ten, věřím, ó věřím, nesplnil dosud velkého poslání, které určil mu osud v dějinách lidstva, rozvoji, kultuře všech! Národ ten v zděděné zemi na líše chudé v potu a slzách, v prolité krvi své rudé, hrdinně, úsměv odvahy na bledých rtech, pro velké ideje znovu žít, umírat bude. A pro toto poslání bude pozdvižen dnes! 109

NEZRALÍ.
Zase tak bude – –? Sotva nám řetěz se šíje spad’, sotva, že na kus od těla našeho ustoupil kat, všichni se proti všem ženou v zuřivém útoku! Ovšem, jsou strany nutny a zápas byl vždycky. Vytříbí pojmy. Hybnou je pákou pokroku. Není jedné jen pravdy. Nemá ji v nájmu toliko jeden. Zde však ne pro věc a zásady zápas je veden, ale již z vrozené rvavosti jakés, pro rozkoš z boje.boje, z vyjící vřavy. Zde strany a ve straně každý za dogma prohlásí ubohé pravdičky svoje. Zde každý již pro svoji modlu postaví chrám. Ty do něho choď a modle mé pokloň se krátce. Každý je geniem – odpůrci zbytečné nicky. Každý je vlastencem velkým – protivník zrádce. Každý je vlasti a národa spasitelem jen sám. Zde všichni sic „svornost“ křičí, však žádný jí nedbá. Zde takovým záštím již záplane každý, že po vzoru Přemyslovců cizinské vlády 110 si na pomoc volá, že z piklů a zrady úskočně udá, že schopen je úkladné vraždy. Ó, dračích zubů setba! – – Ó, zděděná kletba! – – Doposud jsme se ničemu nenaučili z bolestných dějin – – Dosud nás málo zmučili! – – A to že je národ – –? Svobody hoden – –? ti vrození rváči, vyjící smečka a divoké, zvířecí stádo – –? Oh, k pláči! OÓ bože, nepopřej nikdy bezpečně svatého klidu tomuto divoce, nesmyslně rvavému lidu. Je ctižádostivý – Je vědy a poznání chtivý. Je hrdý a tvrdý a dovede muka bez nářku nést. Chtěl by svou slávou sahat až ku branám hvězd. Miluje, horoucně, vřele miluje svobodu. Miluje žhavě, bolestně zděděnou půdu, každičkou její krví a slzami nasáklou hrudu – – Však z vrozených, anarchistických pudů je neschopen stranický prospěch, osobní slávu podrobit zmučené zemi, trpícímu národu, před svatým pořádkem sklonit pokorně hlavu. 111 Ó, Pane, muže mu dej, jak Židům jsi před věky dal velkého, hrozného Mojžíše, jenž vyrost’ by z našeho středu, jenž by nás se všemi vadami, přednostmi znal, jenž by šel jako před stádem divokým vpředu a po hlavách splašených bil, jenž by čtyřicet let nás po poušti vodil, ubíjel, týral a mučil, jenž by nás smyslu pro řád a pořádek učil, do zaslíbené země cestami kázně vítězně ved’...! 112

JAN HUS.
Vznešený, zářící udivenému člověku z temnoty pověr a autorit dálných do věků, osvobozující, oslavující nás po naše dny až po všechen budoucí čas. Svatý, jenž do tichých vesnic, užaslých měst rozumu plápolající pochodeň vrh’, nástupce Krista s prestolu zlatého strh’, po prvé odraziv jeho zdviženou pěst. Takto Tě vidím vždy: Pravdy nadšený žrec, nad lánem skosených bludů vztyčený žnec, nad malým náměstím, svojí kolébkou slávy, tyčíš se. Kolem užaslé, utichlé davy, sražené v řadách, pozorně zdvižené hlavy, přissáté na Tvých výmluvných, jímavých rtech. A Ty jim kážeš a kážeš o Kristu Ježíši, kterak jen v opánkách, oděn ve hrubý šat, zasedal k chudobné večeři mezi nejnižší, na kámen umdlenou hlavu, do trávy klad’. Nástupci jeho však v smilstvu, obžerství, pychu, v pohodlí líném, tukem plnému břichu, žínkám svým, bohatství chtějí jen žít. Všemocný Spasitel líbal na čelo zrádce, zkolébal v bratrsky něžném, úsměvném objetí 113 lidí všech, celého světa bolest a prokletí. Do dřeva kříže velkými hřebíky vbit, vyzdvižen nad zemí lkal a modlil se vřele k věčnému Otci všech za nás, za nepřátele. Nástupce jeho však, pirát lodičky boží, prodavač úřadů svatých, všemocný vládce, podvodný kupec a lichvář s pozemskou mocí, pomocník satanův, kníže ponuré noci, prodává na místě božím, chrámovém prahu každému bídáku světa, lupiči, vrahu papežských odpustků shnilé, páchnoucí zboží, aby moh’ křesťanským králům hrozivě vládnout, v zemi jich ohněm a mečem, krvavý, vpadnout. A vidím Tě, vidím: uprostřed velkého sálu, před křesly knížat a hrabat, římského krále, sám a sám, opuštěn všemi, zdeptán a snížen, užaslý, nehnutý stojíš, smrtelně bled. Spasitel, k němuž teď marně upíráš hled, aspoň byl po jedné noci nad davy zdvižen. Tys však byl nemocí zkrušen, v žalářním tichu celý rok mučen, vydaný na pospas smíchu, domluvám, radám a prosbám, obviněn z hříchu ďábelské domýšlivosti, zpupného pychu. Kde jsi, ó veliký, svatý, našel jen síly. pro tuto nesmírně těžkou, zoufalou chvíli, abys moh’, vzlykaje, říci: Neodvolám..?Neodvolám...? Kterak jsi dovedl, zástup odpůrců zře, 114 před přísným svědomím svým a před čistou duší obhájit svatost své velké, osudné pře? Odkud ses dověděl, že Tě nešálí klam? – – – Vábil Tě tolik nového poznání plod? Vzepřela slabé Tvé tělo vzdálených hor dědičná odvaha, tvrdost, národní vzdor? Nebo jsi viděl, zahloubán v bolestných snách, kterak Tvé věčné hranice královský nach bude vždy zářiti lidstvu v dějinných tmách..?tmách...? Ó, Ty náš velký, zmučený pro ideály! Živote svatý, rozbitý o římské skály! Popele slavný, hozený do rýnských vod! A vidím Tě: uprostřed těžce se valících davů hlučících divě, zvědavých na popravu, trčícím lesem blýskavých, žoldnéřských kopí, které se v lhostejném jasu slunečním topí, s provazem na krku, vzadu svázané ruce, pomalu, pomalu, přec však, Bože, tak rychle, béreš se, smrtelně bledý, nesmírně ztichle od svého života v prázdno, dále a dál... Ponurý, po straně jdoucí žoldnéřů vůdce z myšlenek těžkých Tě vytrh’, povelev prudce. Prohnul se dav a v zlomeném průlomu řad, zachvěv se, vidíš své prkno hrozivě stát. Klekáš a naposled vroucí modlitby žal k Pratvůrci života všeho tesklivě lkal: 115 Bože můj veliký, věčný, všemocný Pane, smiluj se nade mnou, červem zašláplým svým! Byl jsem jen tiše poslušným nástrojem Tvým. Slepec, jenž hledal vždy pravdy zářící jas. Bojovník Tvůj, jenž proboden u chrámu kles’. Bože můj veliký, věčný, všemocný Pane! Pohlédni na sluhu svého, smiluj se dnes! Až to mé tělo v hranici pokorně vzplane, až se jak shořelé stropy prolomí hruď, větrem až stočený, hořký, dusivý dým uzavře dech a duše má před Tebou stane – pohlédni k ní a pro syna popravní kříž, pro jeho pohled a úsměv mateřsky sladký, pro bolest nesnesnou jeho přesvaté matky, mírně dle milosrdenství svého ji suď, přiviň a přijmi ve věčnou, nebeskou říš. Posilněn, odhodlán vstáváš – Lhostejný kat na pokyn pánů Ti rychle strhává šat, přivíjí k prknu, pod nohy nahrne slámy, z níž se již vyvalil kouř a syčivé plamy. Hlava Ti klesá, ustáváš píseň svou lkát... 116

NAD SPISY JIRÁSKOVÝMI. Drahému Mistru AI. Jiráskovi.
Když rukou mávneš nade vším, když zdá se ti, že na všech cestách stíhá lid náš prokletí; když mníš, že osud bije nás jen po tváři; že slunce dávno nesvítí a na nebi že dohořela naše hvězda poslední –: tu vrať se domů, domů vrať a s úctou přisedni k těm vážným knihám plným přísné veleby, jak našich předků modlitby a dávné chorály, a plným krásy přírodní jak pestré korály, jak na rozkvetlém, širém záhoně hra tisícerých barev v záři polední. A čti a čti – A pochopíš, jak velce, hrdinně a cele lidu bědnému a sladké otčině tví předci do služeb se dali jedině, jak pohádkoví rytíři své princezně. Jak nedbajíce svého já a prospěchu a hladu, ústrku a slintavého posměchu, jí žili jen a pro ni mužně, obětavě trpěli a věřili, ó věřili, že povstane zas vítězně. A roztoužen jak vzpomínkou a tiše zvroucnělý jak u hrobu, vzlyk přemáhaje, štkavé pohnutí, v těch drahých knihách najdeš zapomenutí svých lidských bolestí a posilu a útěchu, jak oni v kronikách svých, svatém zákoně. 117

ZA BOŽENOU NĚMCOVOU.
Ty důvěrně lidská, Ty něžná, kouzelně sladká, jak nejprostší pohádka Tvá, jak úsměvná matka. Ty průzračně čistá jak horský potok, když uhání jak veselé dítě s bublavým žvatláním pod strání; přirozená, prostá a milá, dojemně líbezná jak mizící národní píseň. Ty stále vítězná, Ty nejčistší, nejsladší naše, největší z žen! Ty ubitá, po léta zmírající na kříži běd svojich i národních, zrazená láskou, ubohá. Cos měla zde? – Kolikrát v chmurný, hněvivý den, a kolikrát v noci, když prchal výsměšný sen, se vyrval Ti z bílého hrdla zoufalý sten, když sama a sama, bezmocně bila ses o Boha; když rozkošnou hlavu otloukala sis o mříži svých žalářů těžkých; když lidskost marně jsi hledala; když pro sladká mláďata za ten žebrácký plat jsi zlámaná křídla s nadlidským úsilím zvedala, jak drátařské dítě snášela zimu a ústrk a hlad. Ty největší naše! – Když slunce tesklivě hasne, a pokojem plíží se zjevy mátožných stínů, 118 tu děti mé střapaté hlavy do Tvého klínu vždy důvěrně stulí, rozevrou oči své jasné, a naslouchajíce z daleka slovům Tvým luzným, Tvé lidskosti velké se učí, soucitu s nuzným... A já –? Když nejvíc jsem znaven vnucenou prací, když zoškliven trapným pohledem na bídnou trosku všech zlomených duší moderních, vyssátých mozků a ztrhaných nervů a srdcí hynoucích chladem: – tu duše má znovu a znovu k Tobě se vrací jak v domov svůj věčný, a u Tvé Babičky vlídné vždy nachází slova útěchy, jistoty klidné... A Ty jsíjsi zemřela bídou, zemřela hladem...! 119

DARY MÉHO LIDU.
Je jásavéjásavě pestrý, radostně svěží tvůj barevný, po otcích zděděnyzděděný šat. Je jako tvá rozkvetlá luka, jež leží jak ovečky u ňader Moravy, matky, jak úsměv tvých kraslic tak něžný a sladký, jak na podzim nádherou hýřící sad. Tvůj skrčený domek je bílý a čistý jak v koupené písance šustící listy, jak šíje tvých po řece plovoucích hus. Jak obruby záhonů z rozkvetlých fialek se jeho modř usmívá radostně do dálek, jak za bílým obláčkem blankytu kus. Tvá píseň jak z hrdélka skřivánků tryská. Tvá píseň tu živelním veselím výská, tu tesklivě, nyvě si, žalobně stýská jak zraněná, mláďat svých zbavená holubice, a rukama lomí jak zajatá krasavice. V tvé písni tak molově syté, melancholické se zajíká životní radost, přírodní dětská i odvěká, bídou ubitá tesknota všecka. 120

SLOVENSKÉMU LIDU.
Ty Bohem nadaný lide, s nímž srdce mé srůstá již roky pomalu, nepozorovaně, tiše, jak s půdou mateřskou spleť kořenů hustá, jak s dobrým králem svým radostně oddaná říše. Ty Bohem nadaný lide, jenž osudem hozen byls mezi asijský východ a evropský západ. Jak přes most po tobě ze širých stepnatých dálí se Huni, Avaři, Turci a Maďaři hnali a koní kopyty do země zašlapávali. A dosud ničí a dusí tě uherská pustapusta, co chtivou Vídní jsi váben a pohlcován. A dosud Praze, své matce dálné, jsi známý jak Čína, některou písní jen, výšivkami, však vlidnouvlídnou cizinou nadšeně obdivován. Ty Bohem nadaný lide, kdy dovedeš chápat svůj úkol veliký, pro nějž jsi určen a zrozen? Kdy z bídy, pověry temné se dovedeš vzchopit, kdy Bohu pomůžeš utvářet krásný svůj osud? Tak dívám, dívám se s hněvivou bolestí na tě: Dnes stkvíš se jako kdys Šalomoun v královském šatě, a zítra židovou kořalkou do něma opit, jak líný dobytek válíš se v silničním blátě. 121 Dnes v čisté, jakoby umyté, bělostné chatě, v den Páně, vzkříšení přírody, rukou svou lehkou květ uplétáš se květem na kraslic skořápku křehkou, a zítra pro křivé slůvko jen, zrazenou čest hned zvedneš na bratra křivák svůj, zaťatou pěst. Jak děcko plachý a chmurný a nedůvěřivý dnes sedíš pod křížem zoufalství sklesle a němě, v svůj osud zbaběle oddán a blouznivé víře. A zítra dalekých dojmů a rozhledu chtivý, svou zdravou, úsměvnou živostí, odvahou hýře, jdeš jako procházkou na rok kams do cizí země pro skývu průhlednou chleba a pro mincí hrst. Dnes jako letní noc zvroucnělou tesknotou nyješ, a bílou ženu svou polaskáš radostně, jemně, a zítra v krčmě se smrduté hněvivě zpiješ a celou rodinu surově, do krve zbiješ jak vzteklý šílenec, horší než divoké zvíře. Oh, jak to možno?! – Jak otřásá člověkem celým! Svým sladkým nadáním tolik vždy umění slíbit a tolik krásy tak čisté a úsměvné dát, a činem jediným, divoce, barbarsky smělým svou bolest spoutané síly a těžkého stesku 122 tak náhle, nadarmo, zbytečně v opilství vybít, vše spálit za sebou, prolomit zákonů řád! Oh, moci tebe tak od sebe samého osvobodit..!osvobodit...! Oh, moci nad tebou rozkřesat plameny blesků a světlem linoucím osvětlit ponurá nitra a k velkým cílům tvým za ruku podanou doprovodit...? Zda dnes to bude..?bude...? Zda bude až pozítří, zítra..?zítra...? Či nikdy, lide můj ubohý, nebude snad...? 123

BRATRŮM SRBŮM.
Evropo, násilná, lhostejně podlá, jako ta královna za starověku, která v svá objetí ohnivě vřelá svírala mladíků svalnatá těla, by je pak se smíchem hodila katu! Evropo, nevěstko v nádherném šatu, tajnou však nemocí stižená, bídná! Hnijící stařeno, nestoudně chlípná! Netvore opřený o církve, o trůny, o pušek trčících blýskavá bodla! Na klínu žezla a rezavé koruny schováváš pro pyšných několik hlav, tlapami drtíš však zoufalý dav. Tenkrát, když severní medvěd a dvouhlaví, nestvůrní orli tví, bezedně hltaví, na posměch Kristu a prorokům všem na kusy trhali Poláků zmučenou zem; tenkrát, když Pomořan v šišaté helmě, podoben krvavé vyjící šelmě, galského kohouta ke špalku vlek’, až marně bil v smrtelné křeči 124 zlomeným křídlem a vyrážel skřek; tenkrát, když lhostejný, vytáhlý Brit, Poseidon moří všech, pro pruty ze zlata, pro pole ryžovárýžová, démanty bohatá mučil a ubíjel hrdinný lid –: tenkrát jsi nade vším – lhostejně klidná – stála jak řezníci uprostřed jatek, ruce jsi mnula jak podvodný žhář, když se naň s vysoko pojištěného domu radostně usměje požáru zář. Tenkrát ses, vznešená, v královském rouše dívala nehnutě ke všemu tomu, s úsměvem zbohatlých, nadutých matek, když zří své mazlíčky, lapené mouše nožky a křidélka s rozkoší rvát! – – Teď však ty, nestvůrný, krvavý vůdce nejhorších, nejpustších, žoldnéřských rot, proroků žalářník tvrdý a kat, slavně se odíváš v bělostný šat, chřestíc pak výmluvně skrytými meči vztahuješ s vylhanou velebou ruce, hlásajíc pojednou pokoj a mír! Nyní ty chraplavým voláním svým kázat chceš bratskému srbskému lidu o lásce, smíření, pokorném klidu; nyní, když hrozný jak divoká bouře žene se nadšeně chuchvalci kouře přes kupy padlých svých hrdinných těl na valy nepřátel, na jícny děl! 125 Nyní, když na smrt jde pro svoji zem; pro bídu skrčených, spálených chatek, otce, již na poli Kosovu padli; pro lkání nesnesné zoufalých matek, jimž z náručí nevinná robátka kradli, aby jim hlavičky rozbili o skalní hrot; pro hlavy druhů, jež napíchli na ostrý plot; pro hanbu, pro slzy zprzněných děv nesoucích pod srdcem pancharta plod; pro údiv veliký vzdálených bratří, kteří teď s pýchou a hrdostí na něho patří; pro zastavení se radostné času; pro sladkou, závratně velikou krásu budoucích, zrození očekávajících děl...! 126

NAD SMRTÍ TOLSTÉHO.
Mrtev je pravdy hlasatel, její pokorný mučedník, poslední prorok Evropy, vznešený Krista učedník, Mistrových odkazů bděle pozorná stráž. Mrtvo je svědomí lidstva, nikdy již na nás nekřikne, nikdy již jeho soucitné srdce nevzlykne pro bolest bratří svých, pro boj sobecký náš. Vyslanec Boha, zvědavě na zem šel v smutné vesnice, v nádherné paláce měst, v jich chrámy a tmavé věznice, aby psal zprávy své o nich za nočních tich. Ze klína krásy a slávy nejdražší skvosty uchvátil, všechny však, k smrti zesmutněv, životu zase navrátil, nenašed radosti, klidu, úkoje v nich. Reálna mistr, odvrátil od něho oči pátravé, jako vrah šedě bledou tvář od své oběti krvavé, avšak i v nejsladších snech svých musil je zřít. V tajemství bytí se jako v modlitby světec ponořil, aby se na konec, zlekán, mužíku v laptích pokořil, učil se od něho vzdávat, trpět a žít. 127 Zajatci roven, jenž na svém útěku smělém vehnán v kruh honících hlídek, otázkou, kterou mu kladl němý Bůh, od svého zrození k samé smrti byl štván. Tisíckrát sobě zoufaje nad krásou, smyslem žití, věd, tloukl přec stále na bránu tajemství, ždaje odpověď, až ji dal mrtvému světů, životů pán. Pasivní sluha osudu, hlasatel němé pokory veškeré hradby zákonů podkopal svými názory, zvyvracel staleté řády, církev a stát. Nepřítel boje, boji se pro pravdu, lidskost zasvětil, hněvivé odpůrce hned však na prahu přijal, políbil, nechal je v lůžku svém klidně, bezpečně spát. Kapitán shnilé lodičky lidské, objevil novou zem pro všechny vyhnance světa zlekané dobrem, zlem, zaved’ je, utichlé, v snivě zšeřený kraj. Veliký prorok, uctěn až k božství, posmíván stoletím, celou zem od pólu k pólu zahřál svým vřelým objetím, největší nepřítel, na ní budoval ráj. Mrtev je duší nejsladší lékař, jenž zhojil bolesti moderních lidí, churavých touhou po štěstí, z prostinských studánek čistých napít se dal. 128 Mrtev je, mrtev navždy, však budoucí věky nejednou za ním se jako bezradné vojsko za vůdcem ohlédnou, jako národ k místu, kde pad’ mu poslední král. 129

V ČAS PRAVÝ.
Smrt, dobrý přítel Tvůj a laskavý, v čas pravý odvedla Tě v dálavy, kde s pláčem neptáš se již na směr cest. Snad věděla, žes splnil poslání. Snad chtěla ušetřit Tě zklamání, že bezúčelným bylo volání, že Krista na zem volat, marno jest. Čím hlas je teď, jenž budil, dojímal? Kde soucit Tvůj, jenž vraha objímal, dal ještě suknici, kde vzat byl plášť? – Jak rváči silným vínem opilí se při hostině divě vzchopili, by v nahých hrudích meče ztopili, by zkojili svou zlobu, mstu a zášť. Je lhostejna teď vina – nevina. Je povinnost jen jedna, jediná, co nejvíc srdcí proklát bratří svým. Je náhle zvrácen všechen božský řád. Je svatým příkazem teď napořád jen nenávidět, loupit, vraždit, rvát, kraj zdupat, zahalit jej v kouř a dým. Své ruce stařecké bys rozpínal, a plakal zoufale a zaklínal: 130 Ó, vzpamatujte se! Ó, ztište hněv! Však co bys zmohl, slabý, jediný? Tvé znectili by ještě šediny a v žalář vlekli z malé dědiny, snad prolili též vroucí Tvoji krev. – – V čas pravý přišla smrt, druh laskavý, by odvedla Tě v stinné mrákavy, kde, zjítřen, neptáš se již: Proč tu jsem? Je k smíchu – pláči dnes Tvé učení, kdy zoufalí a němí, zmučení, děl hrozných nasloucháme hučení, kdy v krvi všech se klidně koupá zem... 131

ROZCHOD.
Kdybys tak žil dnes, zasněný, tesklivý učiteli veliké lásky, vzdání se, přelomu – – mučiteli radostné přírody věčné – vášnivý přetaviteli nejvyšších hodnot svatého sobectví – – staviteli jakéhos vzdušného chrámu – – proroku, vůdce, kterýs mě přísně za ruku podanou ved’! Kdybys tak žil dnes – – Sklesle bys, podlomen sed’ před svojí Poljanou, hrozné bolesti mrak na bledé tváři, rukama zakrytý zrak. Ale já, tichý tvůj učeň, nadšený žák, pokorný sluha, k tobě bych přistoupil prudce, s ubledlých tváří ti strhl hněvivě ruce, stařeckou hlavu zdvih’, drsně hovoře tak: Nadšenče nahé pravdy! Proč odvracíš teď od ní a všechněch nesmírných křičících běd s úžasnou hrůzou zlekaný, ztrhaný hled – –? Hrdým buď –! Tvé to přec dílo –! K němu jsi klad’ po celý život svůj základ. Odvěký řád lámals, jak sopečný výbuch staletý vzdor tížících balvanů, smutně ztrnulých hor. 132 Tys to, jenž budovu církve, veliký stát rozkotal jako král přísný lupičský hrad. Zakázals přísahu, Boha, posvátných knih úzkostně dovolávat se v pochybách zlých. Zakázals v rukou svých svírat pro příští rod se stromu práce s námahou urvaný plod. Zakázals pro zem, již dávní dědové, otci tvořili po celé věky, ve dne i v noci chránili tělem svým před nepřátelskou mocí, zakázals pro tuto zemi v zaťatou dlaň uchopit s posvátným hněvem blýskavou zbraň. Zakázals modlit se v chrámu posvátných věd, víti kol obrazu lidstva umění květ. Zakázals brániti zlu a dokořán bránu otevřels jemu. Zakázals odrazit ránu, osobnost silnou, bolestně rozkošnou snahu po velkém rozmachu křídel, rodinném blahu. Udeřen přikázals druhou nastavit stranu, zloději suknici přidat, divému vrahu v síni již podat své hrdlo pod lesklý nůž. Zvířecím pudem ti byla veškerá láska k otčině, ženě a dětem, prazdrojem běd. Ne, ne, ne –! Nebyl jsi prorok, veliký muž, který by národ svůj, lidstvo k Bohu blíž ved’! – – 133 Jenom jak těžký sen, teskná, východní zkazka vane to okolo tebe. – – Bohatý hrabě, hýřil, jenž všechny poháry vypil až do dna, umělec velký, jenž slávy za léta plodná nažal si plně, stařec, jenž umučen nudou, kterou tak tesklivě mluví země tvá rodná –: nikdy jsi nepoznal nyvě rozkošné slasti z kořisti dobyté těžce, s bolestnou mukou na tvrdém osudu, jeho kamenném poli. Nepoznals nikdy, jak ostře, řezavě bolí, když ji pak lupiči vyrvou ze skleslých rukou. Bezpečen v širé, bezmezné, slavené vlasti, nepoznals nikdy, jak mlčky, pudově nutná obět je pro ni, jak sladká, rozkošně smutná, mučivě krásná láska k ní bolestně chutná. Nebyls prorokem dobrým podle svých plodů. Velkou jen hymnou svého jsi širého lidu, trpného vzdání se jeho, dobroty mělké, netečné lenosti snivé, tesknoty velké, prázdného ničeva, ptaní, hledání cílů. Rozbořiv slavné velkosti staletý chrám, zlomil jsi lidu vrozenou, rasovou sílu. Rozvrátiv kázeň, na pokraj propasti strh’, do nové, horší poroby, otroctví vrh’. – – Včera jsem lásku měl k tobě, velkému dílu. – Nyní jen bolest zklamání, nenávist námmám... 134

DOSTOJEVSKÝ.
Ne, ne! To onou velkou krásou není, jež utěší a posilní a posvětí, jež boží radost rozmnožuje na zemi. To skřek je divý, výsměch, rozšklebení, až srdce zastaví se, v tluku oněmí. Toť úděs, hrozná zoufalost je odvěká ze zla a ze zvířecích pudů člověka. Toť sestup v peklo, do propasti bezedné, kde instinkty jen divé s maskou grimassy a tvrdý cynismus a pudy vražedné vždy s ideálem lásky marně zápasí. Toť chumel šílenců, jenž divé ve změti jak zástup zpitých rváčů kolem proletí a řve a radostně se směje, naříká. Toť křeč je, zmítání a hrůza veliká. Toť s nejmenšími soustrast nyvá, nesnesná a bolest ponurá a těžká, bezesná. Toť světce strach je, jenž ví, že zítra zabije, a proto lidem do samoty utíká. Toť úpění je bezměrného hříšníka. Toť hněv a vzpoura spoutaného satana. Toť dílo nejzoufalejšího křesťana, a největšího znalce duší, genia. 135

MÁ PÍSEŇ.
Všemohoucí, věkověčný Bože, jenž vše řídíš, slunce voláš z lože, hvězdy vodíš, zkolébáváš snem. Na klín tvrdé panovnice světů jako zlatou mísu plnou květů položil jsi, nám dal tuto zem. Jako malý, posmívaný Betlém ozářils ji oslnivým světlem mučednické, sváté hranice. Pro tvou pravdu zahořevše cele, šli jsme směle národům všem v čele, s vozů Žižkových se bráníce. Ale pro svár, pro sobectví pánů, pro pláč marný přikovaných k lánu, zanevřel jsi na nás, uražen. Ve svém hněvu této země kalich slzami jsi přelil dětí malých, krví zbitých můžu, starců, žen. Tři sta let jsme, přísný soudce, lkali, vyhlíželi spasitele v dáli, hryzli ocel těžkých okovů. Nyní vyslyšel jsi naše steny. 136 Z mraků broznéhrozné bouře, usmířený, žehnáš svému lidu poznovu. Spravedlivě přísný Bože věčný! Hněv tvůj, trest byl nekonečný! nekonečná bude milost tvá. Dáš, ó dáš zas minulosti dávné silný život ve svobodné, slavné, krásné říši stříbrného lva... 137

NA SVÉ JMÉNO HRDÝ JSEM.
Dřív těžká, hořká chvíle přišla častokrát, kdy nevěděl jsem, zda tě, bědný, mám víc rád, či více pohrdám, či nenávidím víc. Tak chtěl jsem na tě s pýchou šťastnou ukázat, jak matka Gracchů na syny – chtěl hrdým být na činy veliké – – však nebylo tu nic. Žils v necti, hanbě, spokojené porobě. Měls dvojí tvář, i mužnou upřímnost i lež, i mstu a lest, a časem zdálo se, že miluješ ne nadosobní čest, ne touhu, ideál, však hrnce egyptské jen, kovu svůdný třpyt. A minulost tvá – zvadlý věnec na hrobě, jejž drsný vichr hrubou rukou pocuchal. Tvá sláva – krví splihlý, roztrhaný cár. Tvá sláva – u zpuchřelých, černých már pět bledých, dávno dohořelých voskovic. Tvá sláva – pod lešením starých šibenic – – Oh, dříve hořká chvíle přišla častokrát, kdy nevěděl jsem, zda tě, bědný, mám víc rád, či více pohrdám, či nenávidím víc. Jen když tě podle udeřili v bledou líc, tu celý zachvěl jsem se, zalkal bolestí, 138 jak smutná, ustaraná matka při zvěsti, že děti v daleku jí láme neštěstí, jak choré tělo, když nůž operatera se v ráně obrátí a sjede ke kosti. Tu poznával jsem, že má bytost veškerá je k tobě přirostlá, že navždy spojen jsem, žes životní mou bolestí i radostí jak děti mé, žes určeným mně osudem. Však teď, když hrozilo vše, že tě pozbudu; když zdálo se, že surově tě rozdrtí ta hřmící kola rozvášněných národů na divokém svém, hrůzyplném pochodu –; ty odvahy pln, velké zhrdy ke smrti ses vzpřímil, mocně vzepřel zlému osudu. Tví syni s nadšením a touhou plamennou šli v dálkách kdes, pod neznámou oblohou v boj litý, v peklo děl a plamů syčících a padali – oh, padali po stech, tisících, však stáli, přece stáli jako sloupy ze žuly, však stáli, stáli hradbou kamennou, již možno rozdrtit, ne přimět k ústupu. A vše to dobrovolně, svojí po vůli, ne pro zisk, slávu snad, však pro vlast ubohou, pro její třistaletý pláč a potupu, pro otců svatý odkaz, věčný ideál! Ó, nesmrtelní – – svatí – – obětovaní –! Ó, bojovníci hodni Žižky, Prokopa! 139 Pro vaši smrt a velké ukřižování teď s obdivem zří na nás celá Evropa, a cizí svět kdes v mapě hledá malou zem. – – Ó díky vám –! Ó, kterak šťasten, hrdý jsem! 140

SVOBODNÍ.
Svobodni jsme – svobodni – – Za tři sta let bezectného ponížení, hanby, běd, moci vzpřímiti se, do dálky zas zahledět – –! Vyrváni tak podle ze světové mapy dvouhlavého orla zkřivenými drápy, bědní jako ploty vyvrácené, přes něž vichřice se ženou v dáli, práh jen, na němž boty zkrvácené Habsburci si klidně otírali, na bojištích jejich plevel jen a smeť – dnes však svobodni zas, svobodni – –! Dole z města na sta, tisíc pochodní kmitá se a zdvíhá; v celém širém kraji se všech domů prapory jak stuhy vlají, s hudbou v průvodu jde, jásá lid nevýslovným blahem, štěstím zpit. Svobodni – Ó, sladká chůvo, rodná země, živitelko naše – mučednice svatá! Kolikrát má duše bojem znavená zoufala a lkala, zaúpěla temně! Kolikrát se do snů utíkala plaše, 141 když tě křivopřísežníků ruka klatá na evropské trhy vlekla jako cár! Nyní svobodná jsi – pout svých zbavená – – Nyní volná jsi – hoj, volná – naše – naše – velkých národů a Boha krásný dar! V městě hudba hřmí a zpěv se vzhůru nese. Na obloze hvězd se na tisíce třese, z oblaků srp bílé luny zazáří. Hruď se zdvíhá radostnými vzlyky, slzy, tiché, šťastné slzy na tváři, co ret šeptá: Díky, vroucí díky, věčný Bože, velcí legionáři. Svobodni jsme – svobodni – oj, svobodni... 142

OSVOBODITELI.
Velký hospodáři, jenž jsi po vše léta, pevně přerýval tu zemi, často na dno skal až, po kořeny národního bytí zapouštěl svůj ostrý pluh. Přísný proroku, jenž bratry kamenován, dálnou cizinou však ctěn a obdivován. Učedníku pokorného Krista, jemuž náhle děl za řinčení zbraní, za dunění hrozných děl světů, národů a dějin věkověčný Bůh: Vstaň a lid můj smutný, před sty lety pokořený, mečem opásej a pouští nekonečných hrůz a běd, mořem kouřící se krve v zaslíbenou zemi veď. Pro Tvůj svatý hněv k jich zlotřilému dílu; pro Tvůj úžas z lidské krve; pro tu těžkou chvílu, kdy Tvé děti, věrná družka dnů všech, k Tobě němě přissávaly se; kdy vyvíjel ses rozhodně však jemně z loktů jejich; kdy jsi šel, šel, nevěda, co stane zde se s nimi, zda je někdy ještě uhlídáš –: milujem’ Tě, pyšníme se, obdivujem’, Pane, velký vůdce, slavný osvoboditeli náš. 143 Pro žehnanou, nepochopitelnou sílu, s níž jsi na konci již žití skoro, v blízké zimě navršených let, vzal na se těžké břímě této polomrtvé v poutech ukované země, na svých starých bedrách nes’ ji stepmi, oceány, vcházel do paláců s ní a před jich pány na stůl klad’ ji, stuhlou, mokvající z rány, v městech před zástupy zdvih’, svůj hrozný kříž; pro odvahu, odpovědnost, počin smělý, s nímž jsi seřadil mé bratry v pevném šiku, vdech’ jim ducha dávných božích bojovníků, na smrt vedl je tam v cizí dáli pro odkazy otců, svaté ideály, pro svobodnou, obrozenou lvovu říš –: my dnes, plni slz a šťastných vzlyků, šeptáme Ti slova nekonečných díků, modlíme se: Věčný Bůh Ti odplatiž. Pro ty chvíle zachvění a děsu, neb i nejsilnější dub, král širých lesů, zakolísá pod nárazy vichřic, běsů; pro vzdor, s nímž ses vždy zas týčil sám a sám; pro starost, jež mluvila Ti o Tvém lidu z lůžka štvouc a zbavujíc Tě klidu; pro stesk po Svých – po těch horách, pro hlad, bídu, jimiž vyschl jsi a plátnem sbělal tam; pro naděje, s nimiž naše srdce vřelá 144 k Tvojím stopám blížila se po kolenou; pro radost, s níž duše rozechvělá z toho zakletého, hlídaného ostrovu za Tebou se, zajásavši, rozletěla, jako unavení ptáci na blízko již svého domovu; pro vzlyk naší úzkosti a pro úpící, bledý strach, abys nebloudil, jak Amos podveden a oklamán –: k Tobě dnes, o Velký, jako k svému otci po zoufalé, nekonečné, hrůzyplné noci vztahujem’ své štěstím rozechvělé ruce, smějem’ se a pláčem’, voláme Ti: Budiž požehnán. Tatíčku náš starý – – Dobrý, velký vůdce – – Sluníčko Ty naše jasné – – Živ buď, dlouho živ, živ – a zdráv – a silen – silen jako bývals dřív. Vzkřísil, oživil jsi, divem, kamenného lva, čaroději dobrý, české duše, českých zemí kováři. Učiň ještě jeden zázrak, ještě jeden velký div: Pro veliké touhy, pro poznání velká svá sílu svou mu vdechni, zvykni na záři slabý zrak – a přímou cestu přísných pravd nám skuj, dřív než zajdeš, navždy zajdeš v úzkou, tmavou sluj. 145

NA PŘECHODU.
Jsi skutečně rasový, v matce prokletý rab, či stržen jen proudem, jenž s trůny a králi se krvavě zpěněn zmučenou Evropou válí? Blesk klikatý oči spálil ti vskutku, že nadarmo hledáš, nenajdeš dalekých cest, či zmaten jen na chvíli, znaven, bolestně sláb po čtyřleté úzkosti, hladu, staletém smutku, a třeba tě zdvihnout a vzpřímit, odvážně vést? Ó, ubohý lide, nestálý, povrchně mělký. Ó, duchu mé země posvátný, tajemně velký, jenž mlčky jsi, nad hrobem skloněn, po sta let střežil prach ubitých synů, hasnoucí památky jich, i zapadlých chaloupek horských nizounké prahy; jenž dal jsi, že vzdorem, bolestí, obětmi přežil i pád svůj i zoufalý stesk i krvavé vrahy; že po létech vládu vzal zase do rukou svých. Dej sílu, by s úsměvem svatých rodiček dnes své porodní křeče i štěstí závratné nes; by mukami spokorněn, před svým osudem kleče, dar svobody přijímal, ostří líbaje meče, 146 po němž krev legionářů doposud teče; by k veliké tvůrčí bolesti odvážně rost; by nezkažen zlatem, jak dítě přírody prost k té zemi se naklonil, slyše, čím její hovoří duch, pln tušení věčnosti, teskných, hlubokých tuch. 147

LAVINA SE VALÍ.
A události překotně se řítí – – Kam dojdem’ – –? Zda se ještě najde čísi rozhodná, nepoddajná, silná ruka – –? Zda skálu podchytne, jež nízko visí, jež nad námi se láme, hrozně puká – –? Kdo první přetrhl a rozbil sval, jenž podepíral těla hrozných skal –? Byls ty to, šílenče, ty bědný vrahu – –? Jak malé, nízké – – Mladík prstem kývne, a války běs, jenž na omšeném prahu mlčících dějin nehybně již léta spal, se probudí, jak hladný tygr zívne a vztyčí se, by dávil, vraždil, rval... Či, bože, takovou tvá vůle tady – –? To nezměnitelné a věčné řády tvé vždy prý moudré, spravedlivé vlády –? On znamení ti dal –? Ten zrádný kouř jen zahřměním, jež hlásí divou bouř již dávno určenou – –? třesk sečných zbraní, hvizd kulí letících a rachot děl, ston lidí, zvířat, rozsápaných těl kdes u hranic až na krvavé pláni – –? 151 Tak tedy, musilo již, musí být – –? To roztroušená po Evropě rasa dle řádů jakýchs musí jednou zas pro moc svou, prestiž nasekati masa, by dovedla pak vedle sebe žíti pár roků klidných, nějaký jen čas...?! 152

MOBILISACE.
V závodech, dílnách a bureaux, písárnách všech nervosní shon a běhání, překotný spěch. Ruka již bolí, jak letí, uštvaně píše. Ještě však málo – ještě fascikly nosí – urgence zprava a zleva, shora a zdola. Bouchají dveře. Kdosi cos hněvivě volá, kdosi se nesměle táže, přiblíží tiše, se zrakem slzou zamženým prosí. Telefon volá, telefon hněvivě volá, jako pán žíznivý za svou lhostejnou služkou stojicí s pivem ve vratech se známou družkou. Z jednoho místa, hrozného ústředí říše, rozkazy srší jak blesky z černého mraku. Rozkazy srší pro úžas zlekaných zraků nad naší hlavou v nejzazší mocnářství kout. V střežených dílnách na bílé zářící zlatky, v továrnách na polní obuv, na šedé látky, na děla, auta, na pušky, ostatní zbraň kladiva nad hlavou letí ve dne i v noci, duní a lomozí kola, uštvaný stroj. Zákazy chrlí tiskárny pod státní mocí, parní jak stříkačky v oheň syčící proud. 153 Plakáty s páchnoucím tiskem velkými tresty zdvíhají nad ním výhrůžně zaťatou pěst. Užaslá nádraží hlučí shluklými davy. Užaslá nádraží hřmějí voláním slávy, hlaholem velkým divokých, opilých zpěvů, výkřiky vzteku a nenávisti a hněvu. Supivě letící vlaky těžkými koly tvrdě pak ohluší nyvé, nesnesné boly, v mateřskou úzkost a lkání, v zoufalé vzdechy, v blábolná slova rozluky, poslední těchy výsměšně vychrlí hustý, dusivý čmoud. Moderní válka – nesmírný, gigantský boj...! Napětí každé i nejposlednější žíly ve státním, horečkou, křečí zmítaném těle. Vsazení na jednu kartu veškeré síly pro jakés cíle v osudně rozhodné chvíli. Hození všech nás, každé již bytosti celé na dějin věčně lhostejných podvodné vážky. Šíleně zuřivý rozmach za divé srážky, krvavý útok bodákem, rozběhy smělé s nedbáním ztrát všech – – ku předu, ku předu – – vpřed – – – Válka – oh, moderní válka – gigantský boj! 154 Náhlé a divoké běsnění zpité Evropy po dlouhé hostině míru u plných stolů – – Odvážná rozjetí jejích šílených hostů po puklých trámech dávno již prohnilých mostů, strmý pád do hlubin kamsi po srázu dolů, do proudů zbarvených krví, v hromadný hrob... Ohňů a slzí a krve živelné zátopy – – Osudně smutné zastávky na cestě boží – – Zmítání padlých v nesmírném, krvavém loži – – Hrozná smrt zkaženou krví nemocných dob – – –? 155

KONEČNĚ.
Již umlklo prázdné žvatlání snílků – – Jak lupič si našla konečně chvilku, by bezpečně, v lůžku půlnoční hodiny své provedla dílo, ubila rodiny. Již strhnuvši ostrý, dlouhý nůž se zdi jím pomalu, pevně po hrdlech jezdí a naslouchá, jak krev s postelí crčí, jak nohama kopou, smrtelně chrčí – – – Oh, tygrova rozkoš zadávit v tmách – – a výparem sladkým krve se zpíjet...! Oh, splněná touha divého pochopa, by uviděl oběť v mukách se svíjet...! Oh, sladkého Krista krvavá Evropa – –! Oh, násilný, věčný, kulturní vrah – – –! 156

ZBLOUDIL JSEM.
Nemocné slunce odraných polí se chorými prsty dotýká dnes. Cos naříká ve mně, nesnesně bolí, cos stená jak těžce raněný kdes. Utrh’ se list jak s dívčích rtů povzdech, s gracií tichého smutku do trávy pad’. Zbloudil jsem v černých, mlčících hvozdech, do světla cesty již nikdy nenajdu snad. Zbloudil jsem v pustá, ponurá místa, kde prolitou krví nasákl mech. Ubili víru v sladkého Krista, v lásku a lidství, bratrství všech. Ubili víru v budoucí jitra, soucitná srdce, světla a blesk – – Z čeho jen žíti budu zde zítra...? Čím bolest svou uspím, životní stesk...? 157

JAK MOHL JSI?
Ó, Bože, to tvá vůle odvěká, to příkaz tvůj, jenž vedl člověka od vražd a lupů v lesích pravěka až k zešílení všeho lidstva, sem...? Tož za několik roků míru, klidu vždy musí z neznámého daleka se sejít řady zlekaného lidu kdes na dějinných křižovatkách cest...? Tož musí v zákopech a divé seči se postřílet a vztekle ubít meči, těl nasekati, polít krví zem...? To tedy zákon tvůj je věčně velký...? To právě tak je neodvratně nutné jak poslušnost a píle bdělé včelky, jak tichá smrt a sladký úsměv květů, jak slavná narození dálných světů, jich rozlet, výkřik smrtelný a pád...? Tož všechna ona studánkově čistá a sladká slova velikého Krista jsou klam a falešná jen s pojmy hra...? slib pro útěchu plačícího děcka...? lži sladce podvodné a věčný blud...? 158 Tož věda, pokrok i plod krásy sladký, jenž za výsluní na košatém stromu kultury dlouholeté těžce zrá, jsou po boji jen odpočinek krátký, jen nasbírání dechu v mstivou hruď...? Tož k tomu slouží kultura jen všecka, by krásnou malbou kryla rudá místa v tom lidskou krví potřísněném domu – –? Tož věčným, věčným vražedný náš pud – –? Ó, Bože můj, jak hrozné, k smrti smutné – –! Jak mohl jsi jen lidstvu svému dát tak násilný a tvrdý, podlý řád – –? Jak mohou laskavým tě, dobrým zvát – –? 159

U CUKROVARU. Vdp. Phdru. Cyrillu Seifertovi.
Byl večer. Komín cukrovaru k nebi čněl jak obr ztrnulý, jenž zčernal, zkameněl. Vlak za vlakem se honil, hněvně zasupěl a mizel do dálek, kde ztichal, doduněl. Druh s druhem kolem cukrovaru šel a starší rozmyslně pravil: Jako vy jsem tomu věřit nemoh’, bláhový. Vše zdálo se jak hrozný jenom, těžký sen. Přec zítra musím již být z něho probuzen. A tak jsem překvapen byl, zlekán, ohromen, jak z dráhy své by vyšinul se náhle svět. Však teď jsem již se uklidnil a otupěl. Jak zřejmo, na vše člověk přivykne. Druh mladší se skloněnou hlavou mlčky šel, jak nad záhadným rozsudkem by přemýšlel, pak těžce vzdych’: Jste smířen. Já však nemohu. Jak vzpurný, zarputilý buřič po bohu chci, čekám, stále čekám odpověď, jak hrůzy takové jen mohl dopustit –? Jak velká věda naše, sladké umění a všecka kultura, jak tiché učení 160 o lásce k lidstvu, rovnosti a sbratření v to děsné moře krve mohlo vyústit – –? Tož to je smyslem dějin, cílem člověka, by po několik rozjásaných, slavných let se šťastně, s rukama hnal vztaženýma vpřed, pak ztvrdle nade vším jen rukou máv’, a pudy nejhorší a nejsprostější, nejnižší, jak s řetězů psy divě vzteklé odpoutav by smál se vědě, umění a Ježíši...? Jak podle kruté, odbornicky zlotřilé! Tak nechat přiblížit se, usměvavě vést až k branám nebe jasného a zářných hvězd, a náhle, s koberců jak krásných bídnou směť, nás všechny odfouknout a zašlápnouti v prachu cest...! Vždyť nejpodlejší srdce zcela zlotřilé svou chtivou touhou krve léta skrývanou tak ďábelský plán nemohlo by vymyslit, tak nízkou mstu, tak podle rafinovanou...! Vlak pískal. Konduktér se zlobně rozkřičel, stroj cukrovaru – byla kampaň – šel a šel a pravidelným, táhlým rythmem klidně hřměl. Sbor žen a dívek u řezaček kdesi pěl, jak měl ji rád, jak líbal a jak zapomněl... Druh starší hlavou zakýval a vážně děl: Proč s Ním se stále bijete? Buď věříte, 161 že je, pak vše mu, jako matce svěříte, i život svůj, i slunce, země, dějin řád. Neb nemůžete uvěřit, pak běžte dál, jak kolem nepohnutých, mrtvě pustých skal, neb kolem místa smutného, kde slavně pad’ kdys před tisíci lety dávný, velký král – – Či je to logické a správné, mužné snad, v něj nevěřit a hříchy dějin vyčítat –? A proč jen ty? Že nechápete účele? Však nač jsou stínky, miliony mikrobů, jež hostinu si strojí v těle vesele a cestičku nám prošlapují do hrobů? Nač cholera a úplavice, mor a tyf –? A konečně: proč v těžkém, nyvém soucitu jste nesvíjel se bolem, nezaúpěl dřív? Vždyť tolik zardousí jich klidně do roka hlad, bída, továrna a šachta hluboká. A jaké tisíce – jak statistici hlásají – svůj život s ošklivostí střásají, jak dlouhou cestou kdesi zavšivený šat! To ovšem četl jste si po večeři rád, jak zajímavou vědy kuriositu. A teplo v žaludku, klid v srdci, na rtech smích jste ženu, děti zulíbal, šel šťasten spát – A přece pravidelně, v každém roce, více jich tak zahyne než v tomto hrozném boji dnes! Pak vše to ještě hroznější je, vzkřikl druh. Je – Kdo však vinen? zvíře-člověk, satan-Bůh? 162 Zla-dobra dualismus? vývoj v spirálách – –? Eh, tam tu cukrovaru ocelovou mříž svou horkou hlavou rozbijete spíš, než byste rozsvítil si jasné světlo v tmách. A proto přikrčte se raděj s dětmi kdes, a za křem vyčkejte, až přejde uragan. A svítilnu svou nestavte tak na průvan, sic vítr zavěje a po kobercích rozleje tu její trošku svítivého oleje. Druh s druhem starším u nádraží mlčky šel. V tmu sladký měsíc vyhoup’ se a po špičkách se v říze průsvitné a zlatých střevíčkách jak bajek bílá kněžna polem procházel. V proud řeky bílou ručkou světla naházel, že každá vlna stříbrně se třpytila. Hvězd usmívavá očka zářně svítila. Stroj cukrovaru táhlým rythmem klidně hřměl. Druh druhu ruku stisk’ a smuten odcházel. 163

POD PĚSTÍ.
Již s jásotem četl jsem tvoji poslední vůli, že po tobě dědicem času a prostoru jsem. Tu roztrhals náhle domnělou závěť svou v půli a všemocným pánem mi určils osud a zem. Již zřel jsem tě z blízka a čekal, ze stínu stromů že vyjdeš a překročíš tichý, bílý můj práh. Tu mrštil jsi bleskem svým prudce po klidném domu a spálil jej celý, obrátil v popel a prach. Již věřil jsem: ztajen jsi v květu, zvířeti, lidech, jak před velkým Mojžíšem kdysi uprostřed kře. Tu na zem jsi žíravý plamen pojednou vydech’ a řekl: Ať všechno na mojí hranici mře. Ó, hrozný! Tvá ruka vinné i nevinné trestá, jak vzbouřenců dobyté město šílený král. Je lidskými lebkami k tobě dlážděna cesta, jež počátku nemá a běží v nezírnou dál... 164

NAPOSLED.
Ode vsi k městu pod strání cesta běžela. Na polích, lukách těžká mha líně leželaležela, po vlhkých listech sklouzala k zemi. Jako dvě děti vedly se, hrůzou zakřiklí. Vedli se mlčky, slzami, žalem zajiklí, zkrušení náhlým osudem, němí. Pod kopcem v krátkém záhybu bílé silnice varovně na ně vykřikla světla stanice. „Mařenko,“ pravil nezvykle jemně, „Mařenko, vrať se.“ – Pomale, hrozně pomale dává mu uzlík, hledí naň dlouze, zoufale, zaúpí, zalká nesnesně, temně. „Neplač, oh neplač. – Šťastně se vrátím, uvidíš.“ Před velkým sluncem se stráně prchá mlha již, zlatem se třpytí listí a sněti. Na šíj se vrhá, úzkostně k hrudi přimyká. „Kéž by to Bůh dal,“ rozryvně, těžce zavzlyká. „Co by tu bylo ze mne...? Co z dětí...?“ „Líbej je za mne – Líbej – –“ a slzy polyká. V dálce vlak píská. Na stromě ptáček cvrliká, paprsek tančí přes kolejnice. 165 Stojí a stojí, upírá za ním rosný hled. Ještě jí kývá – Ještě se ohléd’ – naposled. – Nikdy ho neuzřela již více... 166

S BOHEM.
Tvá bílá žena tlumok shledává – – „Tu prádlo máš, tu jídlo,“ tiše říká, a hlas jí podlomeně selhává. I odchází a dlouho zůstává, pak navrací se jako bezhlavá. Tví čilí hoši jsou jak plátno bledí. Jen obstupují, z dálky na tě hledí, jak s bázní, jakby polodiví běsi, zas provedli cos divokého kdesi. Než pojednou se na šíji ti věsí a „Tatí, drahý tatí“ vykřiknou a běží ven a divě zavzlyknou. Však rozkvetlé tvé zlaté poupátko, tvá královnička, pranic nechápe,nechápe. Svou bosou nožkou těžce přicape, jak nemotorné tlusté housátko, a ručkou buclatou tě chytá zdola a „Táta, táta“ usměvavě volá. Jak zloděj mračně hledíš, vous si trháš. Však náhle, přemožený, k ní se vrháš a z hrdla vzlyk se dere nelidský: „Oh, s bohem, s bohem, ptáčata má holá! Oh, s bohem děti mé – snad na vždycky..!vždycky...!“ 167

ZA NOCI.
Měsíčku, bratříčku, poutníče sladký, jako tvář teskně úsměvné matky. Také tam v daleku svítíš jako nám? Liješ své stříbrně snivé úsměvy na nářky zoufalé, kletby, na hněvy, na rány smrtelné, siné mrtvoly, jako zde na bolně nyvé vrcholy, na bílé stěny vesniček, na střechy ukryté tiše ve stromořadí...? Pozdravuj bratry hrdinné ode mne... Přines jim, ubohým, hrstku útěchy v bolesti, v hodince smrti tajemné... Polib je, polib též za mne na ústa. Učiň, ať tichounce travou zarůstá jejich hrob sirý, ubité mládí... 168

V HODINĚ ÚZKOSTI.
Ó, aspoň rok, dva zůstat ještě na živu! Jak šťasten byl bych – Jaký vroucí, tklivý dík by ret můj šeptal za den každý, okamžik. Jak pevně přilnul, přissál bych se smysly všemi k své tvrdé chůvě, živitelce drsné, zemi. Jak rozjásán, pln nadšení a obdivu zřel k slunci, na stráň rozkvetlou a na nivu, a za oblaky plujícími oblohou v dál pohádkovou, nad vodou a pod vodou. Ó, být tu!... Aspoň dvě, tři léta, aspoň rok! jak rozměřil bych, rozpočetl každý krok. Jak chtivě pracoval... jak vrh’ se v prudký skok za každým dnem... jak každé prchající chvíle stisk’ upracovanou svou rukou hrdlo bílé, by stanula, by sloužila mně pokorně! Jak všechno pronikal a zkoumal odborně, dal klidně ruku do ohně, až k rameni jich nechal spálit na obětním plameni, pro ptáčata svá, ženu tichou, tvůrčí sen...! Ó, být tu! – rok, dva býti! – Ó, žíti, žíti jen...! 169

PŘÍČINY.
Po kopcích nehybných těžké mlhy se válí. Věnčené vlaky se řítí šíleně v dáli, nadšeně jásá v nádraží lid. Příčiny – –? Deset jich teď již před tebou stojí. Na sta, tisíc jich uzří potomci tvoji – – Zřejmo, tak musí, musilo být. Zapadlo, zapadlo slunce za hory, lesy. Na siné nebe se měsíc krvavý věsí, mrazivou rosou zavzlykl luh. – – – Ty mé já, přikrč se někde – Srdce, ty ztichni – Nikdo z nás nenesem’ viny – vinni jsme všichni, všichni a všichni, vinen je bůh. Proč dal jen takový řád –? Proč s jistotou přesnou mění se růžový sad náš v arénu děsnou po řadě sladkých, rozkošných let – –? Na špatné cestě byl vývoj – Musí se zpátky –? pro touhy, ideje, víru, pro soucit sladký, pro naděj, pro nadosobní vzlet – –? Pod krokem dunivým dějin země se houpá. Bílýma nohama luna po kopcích stoupá, 170 do tmy noc hází světlušky hvězd... Příčin je mnoho a nelze sečíst je nyní. Nenesem’ viny a všichni, všichni jsme vinni – – zblouděním z božích, tajemných cest... 171

ZA SVÉ BRATRY.
Já, nevěrec, smutný nesplnitelnou touhou, že jsem tě nikdy neviděl v hořícím keři ve vší slávě a velebě před sebou plát; skeptik, jenž směje se hněvně soustavám všem a přece jen v duše hlubinách věří; mystik, který se na cestu dlouhou táže jen svého rozumu rád: – v těchto dnech bídy a úzkosti, strachu o své nejbližší, o vše nejdražší, o život sám, k tobě, ó věčný, z tohoto prachu o pomoc pro bratry lkám. Veliký pane – bezmocný vítězi! Nemůžeš zpřetrhat příčin a následků řetězy. Nemůžeš pozměnit ani na chvíli svůj odvěký, světový řád. Nemůžeš z válčících rukou vyrazit meče, zastavit krev, jež potoky teče, odvrátit těžká zranění, smrtelný pád. Můžeš však tajemným vědomím nesmírné síly naplnit sevřenou hruď. Můžeš nadějí sladkou utišit nesnesná muka, pokorou vzdání se obrnit srdce, jež zoufalstvím puká, můžeš až k zázraku podnítit životní pud. 172 Ó, vyslyšiž modlítbumodlitbu mou za všechny bratry, již do pole jdou. Když po dlouhém, vysilujícím pochodu v zákopech černé zástupy nepřátel zhlédnou a v očekávání hodiny příští smrtelně zblednou, jak ztrhané ženy po těžkém porodu, jak odsouzenec na popravišti; když k bezkrevné tváři nabité pušky po prve zvednou a na celém těle počnou se chvět, jak křivopřísežná ruka a ret, jak mrtvicí s lávky na zemi sražený kmet –: tu dej jim, ó dej, ať chtivě a pozorně mohou upřít své úzkostí zvětšené zraky na zlaté, nad jich hlavami plovoucí mraky, či na travku drobnou, na broučka u svojich nohou, neb na druha modravou bluzu, a celou svou duší až k šílenství uděšenou ať se v těch pohledech jako odborník ztrácejí, a na všechnu blížící se, smrtelnou hrůzu ať na chvíli alespoň zapomenou... Když těžce je nepřítel zraní úskočnou, důmyslně vražednou zbraní –: učiň, ó učiň, ať v horečce boje to pochopí teprve, až celí jsou mokří a zalití od krve, až pod ranou zrádnou v nesmírném údivu nad svou slabostí padnou. 173 Když pak je nesnesná, palčivá bolest probudí, když uvidí jen nad sebou klidné, úsměvné nebe a hromady zabitých druhů a koní okolo sebe –: vlej jim nesmírnou touhu po sladkém životě do hrudi, a učiň, ó učiň, ať o pomoc chraptivě křičí a úpějí, ať poněkud aspoň usláblou dlaní zastaví krev, jež pramenem prýští z rozbitých, ztrhaných žil; ať pomalu – – přece jen – – přes mdlobu – – se zbytkem sil plazí se přes mrtvých soudruhů kupy, až se zachrání na obvazišti... Když pak po tvojí všemocné vůli, či dle náhody budou sraženi k zemi naprosto smrtelnou ranou –: učiň, ó učiň, ať ji ucítí, jako když jehlou se píchnou, nebo jako když někdo je odhodí stranou... A když tak v krvi své leží, nehnutí, němí, učiň, ať do jejich poslední chvíle na překrveném sítnice okraji nejsladší obrazy jejich života rychle se kmitají; ať jen nejdražší vzpomínky přijdou a šeptají, ať jen pro lásku svoji, pro dálné života cíle se rozohní v důvěrném hovoru se svojí sladkou, teskně úsměvnou, životem zkušenou matkou; ať na zakrvácených rtech 174 ucítí ženy své bílé radostný pocel a vonící dech; ať k rozbitým prsům se jejich robátko tulí; ať své buclaté, hedbávně měkké ručičky vije okolo jejich ztrnulé šíje; ať pro ty obrazy sladké, radostně svěží nechápou ani, že konec je všeho – – že tu zabití leží – – a na věky ztichnou... 175

JARNÍ PROCHÁZKA.
Na zlatém voze taženém skřivánky přijelo jaro, hošík kadeřavý. Sypalo na stráň sněženky, sasanky, podléšky, plicník, petrklíč, fialky. Smálo se slunce, bůh náš plavý, obzorem širým a volným do dálky. Země se k němu dívala dojata v ňadrech svých cítíc poupata. Oblohou pomalu pluly červánky. Večer byl. Mluvilo o snech klekání, hvězdy a měsíc o touhách, o lásce, když jsem se vracel po tiché procházce. Z městečka uprchlý domek pod strání bílou zdí usmál se na mne z příšeří. Hošík stál před ním asi tak čtyřletý, v šatečkách ještě, s rozvátou kadeří. Položiv buclatý prstík na rety, s očkama rozevřenýma do šera naslouchal tajemné písni večera. Pojednou vykřiknuv „Táta“ jásavě, ke mně cupkaje vrhl se střemhlavě, až se mu hlavička zlatá, vlasatá třásla jak světlo na malém kahánku, 176 třásla jak jahoda těžká, buclatá na tenkém, vytáhlém stonku za vánku. Ruce jsem vztáh’, bych střapáčka přivítal. Ale on stanul, ostře se podíval, cosi pak vykřikl, nazpět utíkal, bolestně, žalobně, nyvě zavzlykal. „Co je ti?“ zvolala matka zlekaně, spěchajíc odkudsi ze dvora k dítěti. Mlčel a vzlykal, vina se v objetí. Potom, zře s výčitkou na mne, po straně, „Není to tatíček“ vzlykal zklamaně. „Oh, ty mé holátko – – Ty můj bobečku,“ zašeptla matka, celá se zachvěla, jak by jí ze zadu prudce do těla úkladná, vražedná dýka zajela, jako když na jatce diví řezníci sekyrou udeří náhle do čela. „Kde as tvůj tatíček, zlatý drobečku? Z vojny psal právě před čtyřmi měsíci. Před čtyřmi měsíci v smutnou památku naposled napsal pro tebe, pro matku.“ Rty se jí chvěly jako list v plameni, jako sval puklý v rozbitém rameni. Veliké slzy, zoufalé, třpytící pomalu, těžce kanuly po líci. – – – 177 K vzpomínkám na dětství zvalo klekání, k lásce a ke hrám, něžnému laskání z omládlých olší potůček bublavý. Radostně zářily hvězdy nad strání. Měsíc však, velký srp rudý, krvavý, zdvižený Bohem pod tichou oblohou mlčky plul nad matkou, vdovou ubohou... 178

V TĚŽKÝCH DNECH.
Napořád totéž – bez konce – oddechu – klidu! Myslíš jen na krev, požáry, zoufalou bídu blízkých svých drahých, přátel a němého lidu. A přec je nutno alespoň na krátkou chvíli pro ženu, pro hladné děti přistoupit k dílu. Ale jak divá kolečka v zkaženém stroji mysl zas uskočí stranou, stojí a stojí nehybně, ztrnule hledí k jednomu místu, hřbitovu lidstva, hroznému, vleklému boji. A útěchy není, ni v tiše úsměvných květech, při bledé ženě, při smutných, bezkrevných dětech, v umění, vědě, ideách, milostném Kristu. Stále tak – měsíce – rok – a naděje není! V hodinu večerní, noční, v hodinu denní nahoru vlaky jen letí, rachotí vztekle s vojíny, potravou, vozy, letadly, auty, s náboji, výbušnou látkou, puškami, děly. Proti nim, k Vídni pak táhnou pomalu, vlekle, jakoby zakřiklé hrůzou, sepiaté pouty, s bledými tvářemi, zavázanými čely, s pahýlem údů, zakrvácenými těly. 179 Vzadu pak na vlaku, vedle rudého kříže kostlivec sedí a lebku nažloutlou hryže. Velké však, všemocné slunce nad tím si jásá. Rozkvetlé stromy svatební rozkoší voní, šťastnými ptáky, zlatými včelami zvoní... A stále tak, nahoru dolů, nahoru dolů – – za zpěvů napřed, potom však v úpícím bolu, pomalu, vlekle a těžce, bez hlesu, němě... Nebude konce – –? Nemá dost prokletá země horoucí prolité krve, – lidského masa...? 180

MLUVILA ZEMĚ.
Z rozbitých prsou a trupů, ztrhaných cev teče a v důlcích mých ssedá horoucí krev jako červené víno z rozpuklých džbánů. Za den jediný, za noc zářivě zrádnou sta a tisíce v mrazném klínu mém zchládnou, mlčky odejdou, navždy odejdou k Pánu. Z veškerých koutů mých stoupá k obloze sten, zoufalé úpění, nářek matek a žen. Co mi po tom je, rode bezcenný lidský, hračko hozená v kout můj, nafouklé nicky, smetí špinavé, jež dnes horlivě smetá s krásných šatů mých velký, poslušný čas? V sladkém slunci a vánku radostně vzkvétá stráň má, údolí, jako včera, jak vždycky, plné úsměvných vděků, hýřivých krás. 181

ZA VÁLKY.
I. I.
Chmurní jak obchodník starý na konci roku při smutné závěrce, zcela pasivní bilanci; chmurní jak na dně vyhrůžně mlčících dolů horníci zamlkle vážní při matném kahanci; úzkostí stálou, bolestným napětím němí –: každý den hromadíme se před redakcemi, před každou výkladní skříní, poštami všemi, jako před stravovnou městskou hladový dav. Co nám přinese dnešek – –? Volání slávy, barevných praporů třepetání veselé – –? Tedeum slavnostně hřmící v zářícím kostele, průvody městem, pochody, jásot a zpěv...? Nebo snad surovou ránu od nepřítele, nucený ústup, úsměch a bezmocný hněv...? Bude to několik sem tam rozběhlých řádků črtaných rychle v zákopech, v bitevním zmatku: Vyšel jsem z hrozného boje zachráněn, zdráv...? Bude to zoufalý výkřik z nesmírné dálky: Bez hrstky peněz, celé již měsíce v zajetí, nemocen ležím, smrtelně poraněn do boku – – – Jak bych vás aspoň naposled uviděl rád... 182 Bude to balíček malý pod velkou pečetí, s krvavým notesem, zprávou: Při slavném útoku manžel Váš, syn Váš hrdinně za říši pad’...? Hrozné, vy úzkostně očekávané zvěsti...! Omračující údery železnou pěstí...! Potoky krve, jež týdny, měsíce tekou po pláních této lhostejné, žíznivé země...! Bezedně, hrozně mlčící, hromadné hroby...! Zoufalé, drásavé vzkřiky, smrtelné mdloby úpících divě, šílených matek a žen...! Zlomené kroky, jimiž se vlekou a vlekou, chytají tápavou rukou bezcitných stěn... II. II.
Konce však není – – Klidu a oddechu není – – Útěchy není, naděje, radosti žádné... Dříve nám děti jásavě běžely vstříc, růžovým plamínkem krve prožehlou líc, v očičkách tisíce jisker, vánočních svic. Dříve jim zazvonil z retů veselý smích do našich vážně zamlklých, večerních tich, ptačí jak trilek do širých, rozkvetlých lích. Nyní však v neznámém strachu, tlumeném pláči domem se nesměle, mlčky, zakřikle vláčí, po straně kdesi do koutů zlekaně tlačí, bezkrevně bledé, nemocně vyzáblé, hladné... 183 Chleba, oh chleba... střídku jen, kůrečku třeba, jež se tak často válela u našich nohou, již jsme tak často s bramborovou slupkou lhostejně vymetli za práh, házeli v špínu...! Chleba jen, chleba... sladkého, vonného chleba...! mouky hrst nefalšované režné a žitné...! Kdo jí však hladovcům bědně bezmocným skytne...? Kde si jí průhledné ruce nabrati mohou...? Uštvané, znavené ženy od časných hodin s otci a matkami stejně hladových rodin do řad se hlubokých staví, tlačí a tlačí. K večeru teprv s přervanou sukní a jupkou smutně se vrátí a pláčí, rozryvně pláčí, zoufale pláčí nad troškou čehosi v klínu, čehos, co smícháno s nestravitelnou slupkou, slamou a smetím, čehos, co páchne a dusí, v ústech se odporně válí, roste a hnusí, co se však pojídat musí, musí a musí...! III. III.
Jaké však zítřejšky budou, měsíce příští – –? Sluneční koule nad krajem němým se valí, plameny lije jak peklo, pálí a pálí, beztrestně klidný, veliký, zločinný žhář. Žhavý a vyprahlý vzduch se před zrakem míhá, 184 jako roj blýskavých mušek vzhůru se zdvíhá, tančí si po střechách oslepujících střech. Vyprahlá země se jako ze slídy blyští. Vyprahlá země stená a láme se, puká jako již smrtelnou žízní ztýrané rety. Zprahlá zem puká jak vápnem nasáklá ruka, pod nohou pálí rozžhavený jak do běla plech. Na polích u cest churavě znavené květy nadarmo lhostejné nebe zoufale prosí o trochu vlahého deště, o kapku rosy. Skloněné obilí bledne, žloutne a vadne. Skloněné obilí chřadne, chřadne a chřadne k hrobu jak těžce sehnutý souchotinář... Oh, co jen pozítří bude – – za měsíc – – za rok – –? Kolik nám zbude z této žně hladově chudé? Uznají, pochopí též náš na život nárok...? Může se někdo z nás směle přiblížit k ceně, až se zas divoce jako závodní koně požene závratným letem okolo nás –? Můžem’ jí nabídnout sladké, skromňounké šperky vzaté ze snubní skřínky plačící ženě...? Můžem’ jí do bezedného, chtivého klínu vysypat mince, které jsme po léta střádali, 185 k halíři halíř s bolestnou obětí skládali na dlouhá studia čile nadaných synů, výchovu, hubené věno milostné dcerky, která nám sila na cestu úsměv a jas...? Co by pak zbylo, Bože můj nesmírný, pro ně, jestli nás ozbrojí také, postaví v řad? jestliže s výkřikem hrozně zoufalým padnem’ při divém útoku v řadách, výstřelu zrádném...? Kdo se jich ubohých ujme...? Kdo jim dá jísti...? utiší jejich po chlebě, poznání úpící hlad...? Bože náš, Bože – Zoufale rozryvné lkání vyslyš – – Ne pro sebe, ale pro svoje děti, ptáčata stulená sladce na teplé dlani, květy, jež důvěrně pnou se po naší sněti, naháčky slepé, které dle vůle tvé máme přes strmé srázy, propasti životních cest pozorně, za ruku tiše podanou vést – z úzkostné duše, na zemi klečíce lkáme: Pohlédni na naši bolest, šílený strach, na krev, jíž prossát, promíšen pozemský prach, na mladá, v polích ztrnule ležící těla, která nám ubily pušky, bodáky, děla. Pohlédni na vše a ustrň, usměj se zas, ukonč již boje evropských národů, ras, rozprostři duhu jásavě úsměvných krás...! 186 Bože náš...! Marnou, marnou však modlitba všecka... Zahynou otci – zahynou ženy a matky nad nimi žalem – zahynou ubohá děcka, zahynou, zapadnou, musí zapadnout v hrob... Pochmurný stavitel dějin z hrozné jen látky, ve které kamenem lidská lebka a kost, tmelem krev je, nový si postaví most, sklene jím přechod ze starých do nových dob... 187

AŽ DO KONCE...?
Všemocný Bože... K nesnesení – –! Tolik již hrůzy – a tolik neštěstí – – – Tolik již divé a děsné bolesti, nevyslovitelného utrpení...! Byla tu smutná venkovská žena, vyzáblá – k zemi až nachýlená – s řídkými, zcela řídkými vlasy, bílá jak stěny umytých chatek na slavný, velikonoční svátek, jako ten jejich kapesní šátek. Ruce se chvěly – – ubohé – – zlámané – – Do kruhů zapadlé oči ztrhané pod rudým víčkem zděšeně těkaly, jak by se zoufalé zprávy lekaly, nějaké neznámé hrůzy tajemné – – jako by divoký úder čekaly ze zadu, zpředu, z boku, či ode mne... Ubohá – – ubohá – – Vím již. Včera lkala tu těžce mladá tvá dcera: Z dalekých bojišť, týden tak asi o synu smutnou dostalas zprávu. 188 Granát mu utrh’ mladistvou hlavu, utrh’ a rozbil na malé střepy, jako džbán mlatci těžkými cepy – – – Stálas a stála – ztrnulá bolem, jak na poli zžehlého stromu zčernalý trup. Stálas – jen oči bloudily kolem a náhle jsi klesla jak bleskem sražený dub. Vzkřísili tě – – Tu bolestí divou křičelas, hrozně křičelas ve přístěnku, lidé až hrůzou trnuli venku. Hruď, z níž pil, rvalas – – trhala vlasy – – o stěnu bilas šílenou hlavou – – pak na sebe napřáhlas prudce blýskavý nůž... A nyní ti odešel zase do pole muž...! Bědná...! A kolik je podobných tobě...! Kolik jich v této nesnesné době útěchu najde teprv až v hrobě...! Ó, Bože mocný – jak na to můžeš jen zřít...? Bože můj, Bože... spomozi, jsi-li, a ukonč již boje... a spas nás... spasiž můj lid...! Marno však – – marno – –? Ponuré síly nás vlekou a vlekou, musí vléci lhostejně dál jen v neštěstí nové a nový, zoufalý žal...? 189

PANE, JIŽ DOST!
Bože náš velký a hrozný, lhostejně němý. Napojils užasle ztichlou, zlekanou zem prolitou horoucí krví, že přetéká již. Zahalils hněvivě jako vesmírnou bouří obzory všechny čpavými, dusnými kouři, zmrazil jsi úsměvy měsíce, slunce a hvězd. Objal jsi plamenem střechy doškových chatek, zvyvracels tisíce vesnic a městeček, měst. Rozdrtils, zašlápls řady nejlepších mužů, jako své miasmy, semena jepic a much. Naplnils nad zemí radostně úsměvný vzduch zoufalým úpěním, nářkem zlomených matek, zrazených vdov a bezmocných sirotků malých. Přelil jsi, přelil nesmírné bolesti kalich, vložil nám na bedra drtivou, nesnesnou tíž. Pane, ó nesmírný Pane náš! Nesnese již ubohý člověk, té země tvé plačící host, bolesti více. – Ó Pane náš, dosti již, dost...! Nebo chceš skutečně v hroznou, krvavou louži, v jediný, nesmírný, granáty rozrytý rov proměnit celou svou rozkošně tančící zem...? Nebo chceš vyvrátit, krvavým mečem svým zbít všechen svůj užaslý, zoufale lkající lid...? 190 Pane náš, všemocný Pane –! Již utiš svůj hněv! Světové, nesmírné bouře zkroť vzteky a řev, jako kdys na prosbu učňů zuřící moře. Pane, je přílišné naše nesnesné hoře. Smiluj se, usměj a ustrň, milostně shledni. Podej nám ruku svou, ponechej řízy své lem, z prachu a popelu děti plačící zvedni. Rozepni nad námi duhy zářící most. Pane náš, všemocný Pane, ó dosti již, dost... 191

UČIŇ, AŤ CHÁPEME!
My, kteří jsme strachem, úzkostí ubledlí, se ke stěnám domů přitisknout dovedli, když dějin tvých hrozná kolesa hřměla přes sražených bratří rozbitá, krvavá těla; my k smrti až smutní, zlekaní dědici svých ubitých otců, ubitých mužů a synů; my zoufale, těžce, rozryvně lkající tu na jejich čerstvě vyrytém, hromadném hrobu; my všichni dnes v této osudné, veliké době své úzkostně sepiaté ruce vzpínáme k Tobě, ó všemocný, hrozný, veliký neznámý, ó tajemný, odvěký dárče světla a stínů, i smrti a života všeho, dobra i zla. Ó smiluj se konečně, ustrň nad námi! Ó pohledni na své plačící – – posilni nás – – i budoucí – – zachraň vůlí svou – – milostně spas...! Ó nedovol, aby větším než život se stal náš nesmírný smutek, zoufale ponurý žal. Ó nedovol, aby po padlých nyjící stesk nám ochromil srdce v nadějném tluku, by zpřerážel po tvém ovoci vztaženou ruku, jak smrtící, z oblaků náhle mrštěný blesk. 192 Ó nedovol, aby tajemná duševní síla, kterou jsi dal nám pro svoji slávu a poctu, se ztratila v slzách jak perla v žíravém octu. Však učiň, ó učiň, ať v němém bolestném tichu svých vzpomínek těžkých chápeme mužně a jasně, – jak po bdělém přečtení velké tragické básně cíl daleký heroů, vinu, osudný pád –, že za naši tvrdou, individuální pýchu a za nudu, za rozkoš rafinovaných hříchů již přijíti musil veliký, nesmírný trest. Však učiň, ať, hlubší a větší, chápeme jasně, že v řinčení mečů, rachotu pušek a děl, v těch výkřicích smrti, kletbách a stenání všech zraněných, hrozně divokém ve rzaní zběsilých koní, v matek a sirotků lkání, v úzkostné křeči s úpěním vztažených dlaní i v rozteklém mozku a krvi rozbitých těl –: již musilo umřít churavé století, již musila zhroutit se k zemi, rozpadnout v trosky cynicky bídná, lhostejná společnost stará, se zkaženou krví svou, sofistickými mozky, jež neschopna nadšení, křídel rozpětí, jež neschopna lásky, velikých obětí, jež neschopna nového plodonosného jara a neschopna sladce odvážných, dalekých cest... 193

OTÁZKY.
Úžasná dobo! Co přinášíš smutnému člověku, jenž v záchvatu šílenství, ve vzteku, pravidelně se vracejícím, prolévá od věků na této krásné, úsměvné zemi bratrskou krev, zatím co mizí mu víc a víc v mlčícím daleku sladkého Krista světelný obraz a zjev...? Přišels, lékaři hrozný, bys ze zkornatělých cev pustil chorému lidstvu sraženou krev, ozdravil císařským řezem nemocný svět...? Přišels, že přicházíš tajemně vždycky po řadě rozkošnických, znavených let do měst a vesnic, na trh a v cirkus svůj lidský, bys krví a ranami, nesmírnou zhoubou pokrotil opět bestii přímou v sobecké pýše, srazil ji, k pokorné modlitbě donutil zas...? Přišels jen proto, bys tisíc tisíců obětí s rozkoší zničil hromadném na popravišti...? bys pro nic je rozdrtil na mučednickém kole, jako pod koně spadlý, přejetý snop...? Či přišels, ó hrůzyplný rozsevači, na dějin pole, bys osel je novými semeny, požehnal početí šťastnějších, větších, slavnějších dob...? 194 Přišels, bys do krve lidské smáčenou houbou na černé tabuli zestárlé, choré Evropy z hranice některé říše umazal pár rozběhlých, sporných, nejasných čar, přesadil některý hranečník na mezi...? Či poslal tě skutečně Bůh, bys zpřerážel řetězy, kterými lidé a národové spiati jsou dosud, bys prohloubil je, naplnil silou a věrou, nadějí, vydal jim do rukou jejich úsměvný, veliký osud, dovršil tohoto slavného století všemocnou ideji, ideji svobodných duchů a národů, svobodných ras...? 195

VELIKÉ DOBY VELIKÝ BOJ?
Milionové, v řady sražené massy, s miliardami nábojů, blýskavých zbraní trčících z napřažených, zaťatých dlaní, s tisícem tisíců děl; národy všechněch národů z celé Evropy; plemena různá, neznámé rasy různobarevných těl –: z východu na západ, z západu k východu, z jihu i severu, z úžasných dálí, oproti sobě a přes sebe divě se válí, jak obrovské, všechno drtící válce, jak vzbouřené vody nové světové potopy, jako dvě pohoří, jichž kymácející se vrch, spousty se hroutících balvanů podzemní výbuch divého vulkánu rukou šílenou na sebe strh’. – – Všechno, co naše doba odvážně smělá mocného, silného, krásného měla; co velkého stvořila v bolestně jásavé muce, v závratných snách; čím svíjela se a trpěla, chvěla v horečném napětí, v mlčících tmách –: 196 to všechno teď, v této dějinné osudné chvíli vyvrcholilo v nesmírné, světové válce, v zápasu hrozném všech oproti všem. Mohutná, obrovská pěst velkého století práce a shonu a chvatu, touhy a nadšení, moci a síly, do sítě telefonních a telegrafických drátů, do želez kolejí dovedla chytit vířící zem. Veliké naše století přeťalo dálky a na dosah ruky sblížilo světové díly. Bilo kovovým křídlem svých aeroplánů o věčnou bránu zářících, úsměvných hvězd. S mlčením světců a pokorou matek – když ošetřují těžce nemocná děcka na žhavém, horečkou letícím loži – ve fysikální a chemické dílně po celé noci a po dny zkoumalo pilně veliké hmoty tajemství boží, i strašlivé, ničivé účiny výbušných látek, jako královští traviči zákeřný jed – – A to veliké století teď slavná poznání, radostná vítězství všecka práce své trpělivé, vznešených věd do služeb dalo nesmírné, světové války, před kterou užasly na krev přec uvyklé dějiny, kterou se v základech otřásá svět! 197 Veliké století naše z neznámé dálky, s radostným nadšením, po dlouhá léta přes bouřná moře a přes poušť, mlčící step k nohám Evropy, odvěké vládkyně světa, sváželo nejnádhernější, nejrozkošnější zboží, na kupy u bank skládalo zlato v bezedný sklep. Jak čaroděj mocný, neznámý dovedlo takořka přes noc, tajemně vydupat náhle ze země okolo dolů svých, před továrnami do dálek běžící, spletité ulice velikých, hlučících měst. Tunami rýže a žita a pšenice dovedlo utišit plačící bídu svého zdvoj- a ztrojnásobeného lidu, nakrmit jeho bezedný hlad. Maličké, mezi sebou se škorpící celky dovedlo národní ideou sloučit ve svazek velký, stvořiti moderní, veliký, všemocný stát. Nyní ta doba všechny své muže, veškeré statky hodila s výzvou a pohrdou, lehce války hroznému krvelačnému bohu, pod těžkou, drtivou nohu jak ospalý piják, jemuž se píti již nechce, svůdné hostinské přetékající džbán, jak sluhovi svému zmuchlané zlatky jeho opilý, nad výhrou rozradostněný pán. 198 Ó veliké století, umírající po vůli boží na hrozném, krví zalitém loži! Bez dechu, ztrnulý, v němém úžasu dívám se, dívám hroznou na krásu tohoto tvého velkého, děsného zápasu. Pln nesmírné hrůzy a němého údivu pro úžasnou velkost, nadlidský vzmach železné vůle a síly moderního člověka, jichž netušil nikdo v nejfanstastičtějšíchnejfantastičtějších snách; pro tvoji hrdinnost slavnou, jež přečká v přílivu vybuchujících, dusivých střel; jež necouvá, jež se neleká pekelně vyjících, zhoubu sijících děl, před níž je ničím hrdinnost Leonidova –: stojím a stojím, neschopen myšlenek, neschopen slova a toliko tuším užaslou, zdrcenou duší: všichni a všichni jsme na řasném lemu věčného Boha jen atom, jen zvířený prach. Oproti vladařství smrti, zoufalství všemu ničím je bolestné ticho jednoho, mého to hrobu. Chápu, že s bratry a sestrami, svojí rodinou protrpívám a prožívám hrdinnou, osudně velikou, nově se rodící dobu; že na tomto památném, krví zmáčeném místě přikáže ode dne dnešního uzavřít jistě velikou, zcela již popsanou knihu dějinnou 199 tajemný, odvěký, vševládný, všemocný Bůh, a že andělé jeho, velikým soucitem tiší, na novém, dosud neposkvrněném listě nyní již, po jeho vůli, pomalu píší budoucí osudy nově zrozených říší, jež plny zas nadějí, velikých tuch. 200

BOŽE, VĚŘÍM.
Nyní, kdy kolem nás stále potokem tekou zoufalé slzy a teplá, se kouřící krev. Nyní, kdy zdá se, že na bledých, bezkrevných rtech na vždycky, na vždycky umřely úsměv a zpěv, kdy se z nich dere jen těžký a lkající vzdech. Nyní, kdy matky se s hroznou námahou vlekou, jako kams stranou smrtelně zraněné zvíře, nemohou útěchy najít v modlitbě, víře. Nyní, kdy zdá se, že nejsi – že klamem tvůj řád – – klamem tvůj vývoj a pokrok – bratrství chrám – –; jenom že vzestup je, hlubší pak, náhlejší pád – –: já, syn tvůj, velikou hrůzou k smrti až užaslý, v nejhlubších základech víry a duše své otřáslý, jak divokým zemětřesením dům, s počátku klna jen těmto zoufalým dnům, nyní přec věrou svou k Tobě, ó, Veliký, lkám: Věřím, že od těchto čerstvých, hromadných hrobů se slzou na vždycky ustydlou na konci řas 201 budeme čekati novou, šťastnější dobu, nový a lepší a větší a slavnější čas. Věřím, že prožehlí žíravým plamenem bolesti, zvážnělí jako smrt, scelení ranami neštěstí, navždy již teskliví z nenahraditelných ztrát –: zdvihneme opět hluboce skloněnou hlavu, abychom moc tvou účelnou, moudrost a slávu chápali s bolestně radostným údivem zas. Věřím, že vážní a mužní, opravdovější přestálým bezmocným strachem, těžkými boly o sladká mláďata svoje, o život holý, o tichou přítelku životní, o chléb vezdejší –: vroucně a navždycky, s pokorně radostnou vděčností uzdravujících se přilneme touhami všemi k této vše utišující, mateřské zemi. Věřím, že smířeni s Bohem, vždy dovedem nést s oddanou pokorou těžkého života prokletí, nestálé Štěstěny úsměvně laskavé objetí, jakož i osudu drtivý úder a pěst. Věřím, že s bolestným úžasem plně teď uznáme: dosud až byli jsme v čísle závratně velkém prostého lidu zbytečné, nicotné nuly, tloustnoucí trubci jen v jeho zvonivém úle, hltaví cizopasníci vždy – Věřím: dle neznámé, nejvýše spravedlivé však, tajemné vůle 202 žádného významu, důvodu k životu nemáme, jestliže nesplynem s lidu odvěkým celkem, nebudem pro něj pokorně pracovat, žít. Věřím, že ty, ó můj Bože, veliký, neznámý, vládnoucí přes všechny negace účelně nad námi, nenechals z pouhé jen rozkoše, pro mstu snad svoji pro nic své nesčetné syny umírat v boji. Věřím, že kázals je přibíti na hrozný kříž smrti a hrůzy, nesnesitelného hoře proto jen, abys své lidstvo přes rudé moře prolité krve moh’ převésti v zoufalých dnech do nové země, ke svému království blíž, k rovnosti, bratrství lidí a národů všech. Ale až dozní již dávno zoufalé hrany, na hrobech zapadlých bude jen obilí kvést; do krajin granátem rozrytých po sté již asi úsměvná, rozkošná jara slaviti budou za zpěvu skřivánků jásavý, královský vjezd; až se zas rozmnoží lidstvo, města až vzrostou, pohltí zástupy lidu, venkovské lány; ale až prací a shonem, dravými lupy v bankách zas naroste zlato v lákavé kupy, lidstvo se oddá požitku, rozkoši zas; ale až, zkažené, zhrdne lahodou prostou přírodní, studánkovitě průhledné krásy, bude mít, bezkrevné, slova, slova jen, slova 203 pro obět hrdinnou, pro touhu, pro ideál; až se zas svíjeti bude neplodnou mukou, na dráze pokroku nebude moci ni o krůček dál –: tenkrát – ó věřím a chvím se, všemocný Bože, všemocným kynem své ruky, svraštěním brv rozpoutáš opět nesmírnou světovou bouři, seženeš oproti sobě nesčetné massy vinných i nevinných, různá plemena, rasy, abys zas v pušek a houfnic otravném kouři, v řinčení mečů, v rozstříklém mozku a krvi pobitých bratrů a mužů, otců a synů, v zdeptání krajin a požáru vesnic a měst vykoupil lidí všech těžkou odvěkou vinu, kostmi jich vydláždil přechody ztracených cest...! 204

KDO VINEN?
I. I.
Jen on –? – Ne – Což možno jedné, byť železné vůli jak otroky přinutit lidstva užaslou půli, by zalila celou zem krví nejlepších synů, jak ochotná děvečka vodou zahradní hlínu? Ne, bez vůle boží, bez Jeho hrozného kynu zde zabíjet nemůže ani největší král. Byl nástrojem osudu jen, jenž nehnutě stál, zře s pohrdou, chmurně přes hnijící Evropu v dál. Meč hrozný, jímž po hlavě lidstva Jehova ťal. Byl kapelník jenom, jenž kynul orchestru děl, jak do celé Evropy s valů hrozivě čněl. Byl závěrem písně, již národ po léta pěl. Vždyť horečnou vidinou moci, panství a slávy již šíleli všichni, i šťastné, zbohatlé davy, i státníci, vědci i zpité umělců hlavy. Vždyť rassou je vyšší. Světu dá kázeň a řád, a rozdělí po právu zemi. Národ je pánů, jenž určen, by slabým a neschopným všemocně vlád’. 205 A rozmnožil Bůh je jak písek na břehu moře a na nebi hvězdy. Po otcích zděděný dům skrýt nemoh’ již pod střechu svoji nesčetný lid a nestačil velikým touhám, závratným snům. Zda nemusil dychtivě vztáhnout po cizím lánu pěst obitou ocelí –? vyslat do oceánů svá obrovská, plovoucí města, po zemi jít jak příšera hrozná, vše drtě, káceje, boře...? Však u cizích krajin vzpřímeně vytáhlý Brit stál dávno již stráží, nabitý revolver v ruce, a po pěsti, vztažené chtivě, rozpřáh’ se prudce. A Francie, sladká královna lásky a krásy, vždy vzpomínkou hořkou rděla se po samé vlasy, že na její nádherné tělo rozkošně vnadné kdys vítězně kladli své ruce řeznicky hladné, že strhli jí, vladařce uměn, rozkošný šat, že před celou Evropou nahá musila stát. A Francii přes živý esprit na lehkých rtech, přes popěvek, který kázala hrdost a zvyk, vždy vydral se z bílého hrdla zoufalý vzdech, když vzpomněla, kterak do domu jejího vpadli, a ničili všecko a brali a beztrestně kradli, když zaslechla z dálky svých dětí bezmocný vzlyk. A ve stkvoucím hradu z ledu a zmrzlého sněhu již po léta o luzném městu na zlatém břehu 206 pták Velikán Velikánovič dumavě snil, a spoutaným křídlem divoce o zemi bil, až rozpial je do šíře dnes, až odvážně vzlet’, by doletěl dálek, na zlatou kupoli sed’. Však zavěšen na křídlech svých slyšel lkající hlas: Jsme bratři tví, zakletí tady. Hlídá nás drak. Jsme prahem jen pro obuv jeho, bezmocný brak. Jsme do skály přikutí věky těžkými hřeby a voláme marně k dálnému, němému nebi, jímž slunce a bouře a mraky vítězně jdou. Jsme přibiti hrotem hrozného velkého meče. Jak hneme se, krev nám potokem po stráních teče, a orli dva srdce ostrými pářatypařáty rvou – – – Ó zastav se, bratře náš dobrý, soucitně shlédni! Ó jediný bratře náš volný, osvoboď, spas! Tak rozuměl hlasu, když letěl přes širou step. Zda nemusil slétnout, by vyrval ze skály hřeb, by odpoutal bratra, na křídlech mohutných svých ho do dálek unes’, do výšin závratných zdvih’? Ó severní orle, doletíš na slunný jih až k onomu, na Zlatém Rohu stkvoucímu městu –? 207 či proklaný naveskrz šípem u jeho vrat jak kdysi již, obrovský, v krvi své zhroutíš se snad –? Zda bude ti, slavný, žehnat, či proklínat brat – –? Ó královno krásy! – Zkrvácíš lilie své, jež železná pěst již s čela ti bílého rve – –? Či, omládlé, budou se stříbrem slunečním smát – –? Jdeš pro novou slávu –? Jdeš na smrt, pro hrozný pád – –? Ó veliký odpůrče můj! Zda dovedeš s cest jak světová vichřice všechny překážky smést, na kolena Evropu srazit, vítězně vládnout –? A dovedeš nenávist světa s pohrdou snést – –? A tušíš, že menšina musí na konec padnout, že na lásku druhých i největší národ odkázán jest – –? II. II.
Tak viděl můj smrtelný zrak. Však duše se chvěla, jak matka, když žaluje s hrůzou na syna svého pro zradu vlasti. Však duše se chvěla a děla: Též vinen je On, On, konec a počátek všeho, On, stavitel světů a země, dobra a zlého, pán lidstva a zákonodárce všemocný jeho – – 208 Vždyť přikázal, aby ozdravěl nemocný svět jen na hrozném loži nesnesných, křičících běd. Vždyť stanovil, aby se lidstvo napilo prve jak ze dračí číše své teplé, prolité krve, když síly chce nabýt pro nový zápas a vzlet. Jen na rovech hromadných sešlá ideje mře, a nová se rodí jen, boj kde nesmírný vře. – – Ó pratvůrče této světové, krvavé pře! Tys viděl, že národy všechny, nejmenší z nich, již utvářet chtějí vlastníma rukama osud, jak sochař své dílo. Však také viděls, že dosud jsou otroky jen a slyšels je za nočních tich hrýzt hněvivě pouta, zoufale úpět a lkát. Tys viděl, že hlavu svou pozdvih’ nesčetný lid, a slyšels již dávno, jak reptá v brlohu temně, že jemu též v úděl je dána rozkošná země, že též ji chce, úsměvnou lodi, radostně vést přes prostorů zářivé moře, soutěskou hvězd. Však slyšel jsi také, jak velel moderní stát, že musí vždy, galejník věčný, u vesla stát, a po jeho od věků tvrdé, všemocné vůli jen veslovat mlčky, pokorně sledovat běh, byť vlnami slzí a krve zděšeně pluli až k hroznému ztroskotání na věčna břeh. Však slyšels ho hlásat: Ve víru věčného boje vždy vítězí silní. Maličké národní celky 209 jsou balastem lidstva jen, mrvou. Zaniknou ve mně jak cestička v prachu širokých erárních cest, jak venkovských děvčat národní písně a kroje kdes ve středu cizích, poskokem rostoucích měst. Kdo překlenout mohl propasti idejí těch –? Kdo po novém mostě moh’ lidstvo smířené vést od zbožnění síly k lásce a bratrství všech –? Má Evropa –? Vždyť se jen smála budoucna snům! Vždyť prázdným a pustým byl její veliký dům, a v nádherných komnatách vládlo ticho jen dusné a divoká rozkoš, půlnoční orgie hnusné! Vždyť neznala v kořistění již, v požitku míry! Vždyť nebylo obětí, lásky, pokorné víry, jen třpytného zářného zlata veliká hruda, shon divoký po moci, panství, sobeckost tvrdá, a jakási zvláštní jen krása, rafinovaná a bezkrevná, hledaně smutná, planá a planá! Byl úsměšek nade vším jenom, mrazivá zhrda a děsivá prázdnota, nuda, nuda a nuda....!nuda...! Zda nemusil přijíti tento nesmírný trest a lidstvo, jak překážku s dějinných cest, jak Sodomu hříšnou do hlubin propastných smést – –? 210 Ó, Bože můj věčný. Děsný jsi ve hněvu svém, a bezmocně láme se, puká zděšená zem, když dopadne na ni tvá hrozná, drtivá pěst. Však všechno, co činíš, nutným a účelným jest... 211

PO LETECH.
Všechno se ukončí – Národové přec nemohou pod toutou úsměvnou, božsky velebnou oblohou rdousiti stále bratry, již leží jim u nohou, věčně krev prolévat z proťatých žil. Válka jen poslední prostředek jest – – tápání – – zoufalé hledání cest v dějinných temnotách s nožem v zaťaté pěsti – – národů hrozné zastávky na rozcestí, nikdy však konečný účel a cíl. Šílenství králů a národů, ras – – zoufalá operace, jíž vyříznut směle hnisavý, velký vřed lidstva na chorém těle – – smrtelná nemoc, z níž povstane zas. Všechno se ukončí – Od říšské vzdálené hranice s tisícem tisíců stejně radostných rodáků, ke svému bílému dvorci, toužící ouvrati, zvážnělý, zvroucnělý rolník znovu se navrátí. Po dlouhou dobu jen boji uvyklá pravice na místo pušek a mečů, blýskavých bodáků, s pokorně tichou radostí chopí se radlice. 212 Pod vlajkou jenom stříbrných, úsměvných červánků, za hvizdu kosů a špačků, za zpěvu skřivánků bude teď pomalu, pozorně klást vonnou prst zkypřených, zvlněných brázd. Hovorný obuvník, krejčí, rozvážní koláři, zdlouhaví zedníci, kovář, zamlklí stoláři – všichni se dychtivě přimknou, oddají pilně bývalé práci své denní v oživlé dílně, hrůzami ustydlé srdce na teplém kahánku pokorné radosti budou si hřát. Továrny zamlkle smutné vzbudí se ze spánku. Pece a komíny svými černými rameny zdvihnou až do oblak zase kouř svůj a plameny. Zaúpí válce a písty, hněvivě zasvistí, úlisně zašeptnou dlouhé, letící řemeny. Žilnaté ruce nad hlavu vyzdvihnou kladiva, pozorně spřádati budou tenounká přediva, utvářet hmotu, od řvoucích, velikých čelistí do kleští žhavý kov bedlivě brát. Hrůzami dneška zamlkle mlčící vesnice, velkých měst náměstí širá, běžící ulice zástupem pospíchajících lidí se rozvlní, vánky jak jarními rozkvetlý luh. K smrti až zvážnělá srdce opětně naplní tisíce tisíců sladkých, radostných nadějí, 213 tisíce jásavě zářných, odvážných idejí, touha a nadšení, pohyb a ruch. Rozepne křídla zas člověka duch. Jenom když po celodenní námaze nad hlavou, která již klesati bude bolestnou únavou, snivá a tichá a teskná, veliká nádhera mučivě krásného, nyvě sladkého večera jako síň královských snů se velebně zastkvěje –: tehdy těch srdce, kdož prožili vše, se zachvěje, jakoby sevřeno rukou nesmírnou, krvavou. Tehdy z nich každý na hrozná muka svá veškerá, na mnohou ubohou obět divoce ubitou rukama jeho v opilém šílenství seče, na její krev se kouřící, lhostejně prolitou, ssedlou a sraženou hustě ve žlábku meče bolestně vzpomene, nerad i rád. Historikové pak ve vrstvách tajných archivů, v depeších diplomatických, v záznamech pamětí po dlouhá, únavná léta, po celá staletí v oněmlé hrůze a žalu, v bolestném údivu na popud, příčiny toho zápasu hrozného budou se pátravě, důtklivě ptát. Nízcí i vznešení adepti Mus, velcí i malí Zolové, Vereščagini, 214 napodobitelé směšní velkého Tolstého budou svou obraznost zuřivě štvát, chtějíce ztělesnit aspoň přibližně, zdaleka krvavou obět a muka dnešního člověka, zoufalý úžas a nesmírnost hrůz, krvavě děsné, světové zápolení. Ale jak všechno to prázdné, duté a chudé, mizivě nicotné, směšně bezhlasé bude oproti tomu, co trpí, prožívá nyní mlčky a hrdinně toto mé pokolení – – – 215

EVROPO!
Ó, Evropo, maličká dcero veliké Asie. ó, nesmírný obře, jenž stoupl vítězně na šíje všem ostatním dílům a celý ovládl svět! Ty rytíři vycházející na noční lup a bezmocná služko svých divých vojenských tlup! Kam řítíš se bezmocně, šíleně, divoce teď?! Unášena svými hřmícími automobily, se zježenou, rozvátou kšticí, krvavou skrání a rozkročmo sedíc na lesklé lafetě děl –: se ploužícím mrakem otravných, dusivých plynů za divoké bouře dunících, vyjících střel dnes šíleně ženeš po příkré, skloněné stráni přes bystřiny krve, přes kupy rozbitých těl s tím bílým svým plemenem kamsi do říše stínů. – – Kdo může tě zadržet, než se docela zešeří?! Kdo odvrátit může hrozný tvůj, smrtelný pád? Kdo dnes tě, jak visíš na kraji bezedných strží svou mocí, svým velikým gestem donutí stát?! Hle, smrtelně ubledlí, zúskostlivělí šoféři se stěží již hřmícího auta rukama drží! 216 Hle v krvavých vlnách se trůny zlekaně zmítajízmítají. Hle, v krvavých vlnách se ruce zlámané kmitají, ty ubohé ruce, jež starých trůnů se chytají a stále je strhují k sobě, v bezednou hloub... Zem uštvaná hrůzou stená a láme se, puká. Už nemůže unésti lidstva zoufalá muka, tvůj nesmírný dluh, jenž do auta, obrovský, vstoup’... Ó, Evropo – – bědná, šílená královno světa – –! Ó, hrobaři kultury vlastní – –! Furie kletá, tak opilá nářkem a krve nasládlou vůní – –! Což nezříš, že jedeš po stráních hrozného kopce, v němž dlouho již vře to, vzpíná se, tlumeně duní – – –?! Což nevíš, že tančíš po horké, výbušné sopce –?! Ó, zastav se – –! vzpamatuj – – aspoň v poslední chvíli...! Vždyť okamžik jen – – a spoutané podzemní síly se divoce vzepnou a velikým rozmachem ramen roztrhají jako zteřelé opony lem 217 tvou slabounkou kůru, vychrlí hněvů svých plamen a lávu tvé krve a ve mstivém rozvratu řádů tě se zlobou šílenou strhnou k hroznému pádu i se všemi králi ve vřící, rozpuklou zem...! 218

DOBRÝ KNĚZ. Vdp. P. Drábkovi.
Vše měli v zardoušených srdcích svých, i malomocný hněv a trpký smích, cit právní uražený na vždycky, i úžas nevýslovný nad tou ranou tak zákeřnou a mstivou, nečekanou, nad důstojností svojí zašlapanou tak podle do bláta, tak nelidsky. Vše měli v rozdrcených srdcích svých v té hrůze žalářní a němém tichu, jen vědomí ne jakés viny, hříchu, ne vzdání se, ne lítost, pokoru. Když vešels, vzhlédli plni odporu, neb myslili, žes pomahačem katů, jich sluha placený a pochop státu a travič studní, lstivý inkvisit. Však Tys jim nesl v otevřené dlani své srdce plné lásky horoucí a touhy, zachránit je tonoucí a udržet a na břeh dopravit. Tys sílil je a zdvíhal, neměl dost jen rychle vykonat svou povinnost a odejít jak nepozvaný host. 219 Tys přinášel jim do cel radost, smích a světlo sluneční. Tys hlavu jich, když na prsa mdle klesla, opět zdvih’, dny lepší ukazuje zdaleka. Tys vrátil zas jim víru v člověka, v řád světový a lepší budoucnost. Tys nedbal ničeho, ni varování, ni podezření, výtek, hrozeb ani. Ty bídou jich a hladem dojatý, sám hladov, chleba nosils pod šaty a noviny a listy na těle. Šels k pánům žalářním a odhodlaně k nim mluvil, přimlouval se vroucně za ně, jels k ženám jich, jels hledat přítele. – – Ó vzácný kněže, jehož vyslal Pán! Ó dobrý průvodce! – Tvé drahé jméno se stkvíti bude v historii naší, vždy s úctou vzpomínáno, velebeno. A pro ně mnoho bude odpuštěno z dob dávno minulých, i Koniáši. Ó, díky, dobrý! Budiž požehnán! 220

PEKLO.
Čteš a čteš, jsi omámen, a bezděčně duše ulekaná, užaslá se brání: Je to pravda –? Dalo se tak skutečně –? Vždyť to, Bože věčný, není možno ani – – Státní příkoří se vždycky zveličí. – – Avšak fakta, hrozná, přesná, fakta zakřičí, jak jdou v řadách kolem tebe, potřásají nad mrtvými krvavými kšticemi – – Vážní svědci před bílými svícemi s okem uslzeným smutně přísahají: Hroznější to bylo – – peklo na zemi – – Čteš a čteš, jak omámen, jak opilý – – Zdá se, rozvrácen byl všechen lidský řád. Je ti jako zvířeti, jež v zátylí hrozným mlatem nečekaně praštili – – Cítíš: nikdy, nikdy nebudu se smát... Vždyť v tom úmysl byl, soustava! Vždyť byl každý zde bit hlava nehlava! Dívky strhli do štěrku a do bláta. Před diváky, před zoufalou rodinou 221 za nohy je vlekli s myslí hrdinnou, jako Achill ubohého Hektora. Světlonoši slavní – – Státu podpora – – Vezli je jak na porážku zvířata, mnohem hůř – Těm nutno vozy provětrat, napojit je cestou, soustem ztišit hlad. Zde však nesmí svému knězi vody dát. Zde je lékař zbit – zde zbit je advokát, že se odvážili zprahlým retem lkát. Šedivého starce pár zde pochopů za spoutané ruce věsí ke stropu, že se houpe rachotícím ve vlaku, jako kýta zkrvavělá na háku. Pak to peklo slovanské – –! Kdes na poli pod lhostejným nebem, v dešti, na mrazu metrů pár jim vykazují za koly. Hni se, třebas krok jen, za svou potřebou, bodák hluboko ti vrazí do prsou. Vždyť i zvíře odváže se z provazu, přec má chvíli, kdy se může proběhnout, zaštěkat a zalézt někam v stinný kout. Zde však – – Plné vředů, neřádu, na smrt nemocné je staví do řadu, a jen tak, jen z rozkoše a zábavy, pro výkřik, jenž vyklouz’ z ulekaných retů, pro zdviženou, ohořelou cigaretu, že se rychle u latriny nestaví, 222 bijí je a kolbou praští do hlavy, zapíchnou jak ovci řezník krvavý. Pobít – – všechny pobít jako škodnou zvěř... Pobít – – všechny – – vyhubit jak štěnice, než byt celý zamoří a světnice... Všichni tak – i plukovník, pán nejvyšší – – ba i lékaři – – Ať jen pomrou, zahynou diese Galiziener – – Nikdo neslyší nářků jich – – A nikdo nedbá úpění – – nikdo neposilní duši nevinnou. Ó, vy sestry, bratří moji zmučení – – Národního záští smutné oběti – – Trpitelé po tisících pohřbení kdesi v dálkách tam – –! Ó, alpské údolí hanbo lidstva – dvacátého století – – hanbo Rakouska – –! Smí být to bez trestu –? Dokud Všemohoucí těžkým ramenem bude tady stíhat hrozné zločiny; dokud lidé budou žít a dějiny prstem ukazovat na cestu lidstvu příštímu, na slavné hrdiny, na slávu i na pád, hanbu otčiny –: dotud každý hodí hanby kamenem po tobě, ty koute nářků, prokletí... 223

V ÚZKOSTI DUŠE SVÉ.
Pane můj laskavý, dobrý Ježíši Kriste, nejvyšší kněže bratrství, lidskosti čisté, miláčku duší, úsměvný lékaři člověka – – Schouliv se zděšeně pod Tvůj rozpiatý kříž s prosbou a úpěním ruce vztahuji k Tobě. Nemohu duší svou pochopit muka odvěká, surovou vládu zla. Snášet nemohu již v osudné této, šíleně krvavé době bratří svých lkání, nesmírné bolesti tíž. Pane můj, shlédni a nedej, ó nedej, bych dnes s výkřikem hrůzy na dno až zoufalství kles’ zpřerážen, rozbit o hroty trčících skal...! Smiluj se – zachraň – učiň, bych zkrvácen sic přece jen, o Tebe opřen, vzpřímeně stál, s důvěrou patřil Ti v sladce bolestnou líc...! Učiň, bych věřil – – srdcem svým pochopil zas: Nutné a účelné zlo je kolem i v nás. jako lék hořký v nemoci, nucený klid. Učiň, bych viděl po všechen budoucí čas: Pro noční tmu jen krásný je sluneční jas. Toliko pro hořkou bolest radost je sladká, pro smrti tajemnou hrozbu sladko je žít. 224

SMÍŘENÍ.
Hospodář šťastný u lánu zrajících žit, slova jsem díků, ó dobrý, horoucně šeptal. Když přikázals bouřím pole mé servat a zbít, jak ze statku vyhnaný žebrák zlostně jsem reptal. Nebe jsem, titánek směšný, přenášel sem, o štěstí pozemské chrámek víry své opřel. Když v bezdnu jej náhle pohřbila rozpuklá zem, jak sražený satan jsem tebe, moudrost tvou popřel. Byl jsi mi neznámý vladař dalekých sfer, – hluchý a lhostejně klidný mechanik světů – – blesk, jímž jsem si povrchně svítil v tajemství šer – – můj orel, jenž od země rval mě k prudkému vzletu. – – Světový cyklon, jenž zvíří zemí všech prach, zvyvrací říše, pak usne, na sto let zmizí – – – Byl obdiv – byl úžas – a vzpoura – nenávist – strach, však nebylo vzdání a klidu, pokory ryzí. Nebylo smíření, byl jen chvilkový vznět, střídání modliteb vroucích s bezmocným hněvem, 225 že zakletou strojírnou celý vesmírný svět, že lidské ti lkání jen jakýms zmateným zpěvem. Konečně prohléd’ jsem, pane, jiný jsem teď. Pokorný sluha, jenž na své kamenné líše dle rozkazů tvých chce orat a vláčet a set neb vypřáhnout z pluhu a s pole odejet tiše. Křídla vždy zdvižena volně pro dálný let, odhodlán dostoupit možné člověku výše, chci hnízdo přec u samé země stavět a mět, pít radost i bolesti z její osudné číše. Objat a políbit bratry na siný ret, světlo jim házet do oken zkřivené chyše, tvým větrům a bouřím se vzdát jak stromy a květ, a dozrávat, uvadat tiše, tiše a tiše... 226 NA VYSVĚTLENOU.
„Kdo vinen“ psal jsem po velké ofensivě Brusilově. Než knížka vyjde, budou snad vinníci odsouzeni. Vzdor tomu neměním svého názoru. Jsou vinni surovostmi boje, zvěrstvy, pošlapáním lidských práv, mezinárodních smluv a podléhají světské spravedlnosti. První dali rozkaz k pochodu, první pokynuli hroznému orchestru děl, a trestu, lidského trestu nezasluhují. Bylo příliš mnoho různých zájmů – mocenských, o prestyž, obchodních, průmyslových. – Byly zcela protichůdné idee. Osvobodili se Řekové, Rumuni, Srbové, Bulhaři; volným byl občan západu. – Mohl se vývin zastavit před starými hrady Habsburků a Hohenzollernů, před mystickou branou ruských carů –? A mohla společnost sestárlá, unavená, prázdná, bezkrevná a bezideová, potácející se mezi požitkem a sebevraždou, najít bez Jeho zasáhnutí pravou cestu? – Ne, nejsou vinni jen oni. Vinni jsme všichni, vinen je Bůh. – Byli jen nástrojem Jeho, hroznou, krvavou širočinou, jíž prosekal lidstvu novou cestu a již, přeraženou, zlomenou, odhodil stranou. Nová doba nastává, nový věk, větší a slavnější, bližší i mírnému Kristu i úsměvným charitkám. Ale dosud nelze jej jasně vidět. Obzory jsou plny výparů z prolité krve a slzí. Sesláblé tělo nemůže se ještě vzpřímit a rozhlédnout. Jsme nemocni, nemocni evropskou horečkou, světovým hladem po hazardně lehkém, válečném zisku, po větším soustu, po lepším, spravedlivějším řádu. A kromě toho trpíme my svou starou českou chorobou. Ti s lehkomyslnou důvěřivostí pařížských grisetek vrhají se do náručí svodných snů a s popěvkem na rtech šli by snad dnes bořit, aby udělali na zemi místo jakýmsi nejasným, nepropracovaným a nedomyšleným novým stavbám. Oni s těžkou ruskou trudnomyslností mávli rukou nade 227 vším. Neplodný smutek, zklamání, zoufalý stesk severní mlhy hledí jim z očí. – Zdá se, že byla jen odvaha a statečnost, živená vzdorem a velkými nadějemi. Přijde též zmužilost, ta Platonova, totiž ustavičné, vytrvalé, neústupné, každodenní úsilí o budoucí předvídané dobro; stálý, nebojácný a nesmlouvavý odboj proti budoucímu tušenému zlu? – Je jí třeba, nezbytně. I dějiny národů jsou střídání vzletu a pádu. Na konec několik slov pro domo sua. V našich poměrech mohlo by se snadno říci, že jsem zalézal. Nikdy jsem na sebe neupozorňoval, nikdy se netlačil do předu a nikdy nebránil. Má smrt opraví můj obraz, bude-li za života zkreslen. Avšak skvrna zbabělosti mohla by utkvět na něm navždy. Proto uvádím: „Bože, věřím“ zaslal jsem počátkem r. 1915 p. Vincenci Červinkovi, tehdy ještě redaktoru „Zlaté Prahy“. Odpověděl dopisem ze 16. března 1915: „Vaše báseň se mi velmi, velmi líbila a rád bych ji uveřejnil, ale není naprosto naděje, že by ji censura propustila. Až dosud byly mi konfiskovány tři básně. Vaše báseň pak, čím je umělecky silnější a mohutnější, tím víc by dráždila. A poněvadž už jsem dostal dvakrát výstrahu, posledně velmi kategorickou výstrahu okamžitého zastavení, nemohu se odvážit zařadit.“ S týmž výsledkem pokusil jsem se později u p. dra. Herbena. Od té doby posílal jsem nevinnější. Ale i verše „Za noci“, „V hodině úzkosti“, „Jarní procházka“ podlehly konfiskaci v „Besedách Času“, „Po létech“ pak z valné části v „Neděli“. Báseň „Evropo“, psaná po ruské druhé revoluci, byla zabavena celá ještě v létě 1918 v „České Stráži“. Jak bylo možno uveřejňovat? A psát jinotajně jsem nechtěl a snad ani nedovedl. Ostatně z řečeného patrno, že jsem nezalézal. R. B.
228 OBSAH. I. O BOHA A ŽIVOT.
Strana V jednoho boha věřiti budeš7 Kdo rozpoutal...?10 Vzpoura14 Čas17 Bůh je20 Nevezmeš nadarmanadarmo božího jména24 Cti sváteční den28 Modlitba za svátek duše31 Modlitba za mé dílo35 Slunci39 Matka země41 Nad malou zemí44 Milujem’ zem48 Nezabiješ své víry51 Nesesmilníš54 Nepokradeš58 Hnijící době61 Jsme62 Upravujem’ cesty Páně63 Přemožený65 Bolestná prosba68 Buď vůle tvá!72
[229] II. O MŮJ LID.
Strana Etapy75 Sloky76 Hněvivé sloky77 Poval nás, Pane!78 Marně hledám80 T. G. Masarykovi81 Chodníček cti83 Pomalu jdem’84 Mezi vychodvýchod a západ85 Píseň mého lidu87 Po těžké četbě89 Městu90 Česká kniha93 Půlnoc95 Modlitba96 Za liché noci100 Vlny102 Hlas mé víry107 Nezralí110 Jan Hus113 Nad spisy Jiráskovými117 Za Boženou Němcovou118 Dary mého lidu120 Slovenskému lidu121 Bratrům Srbům124 Nad smrtí Tolstého127 V čas pravý130 Rozchod132 Dostojevský135 Má píseň136 Na své jméno hrdý jsem138 Svobodní141 [230] Strana Osvoboditeli143 Na přechodu146
III. POD PĚSTÍ.
Lavina se valí151 Mobilisace153 Konečně156 Zbloudil jsem157 Jak mohl jsi?158 U cukrovaru160 Pod pěstí164 Naposled165 S bohem167 Za noci168 V hodině úzkosti169 Příčiny170 Za své bratry172 Jarní procházka176 V těžkých dnech179 Mluvila země181 Za války182 Až do konce...?188 Pane, již dost!190 Učiň, ať chápeme!192 Otázky194 Veliké doby veliký boj?196 BožeBože, věřím201 Kdo vinen?205 Po letech212 Evropa!Evropo!216 Dobrý kněz219 Peklo221 V úzkosti duše své224 Smíření225 Na vysvětlenou227
E: mk; 2007 [231]