V ČAS PRAVÝ.

V ČAS PRAVÝ.
Smrt, dobrý přítel Tvůj a laskavý, v čas pravý odvedla Tě v dálavy, kde s pláčem neptáš se již na směr cest. Snad věděla, žes splnil poslání. Snad chtěla ušetřit Tě zklamání, že bezúčelným bylo volání, že Krista na zem volat, marno jest. Čím hlas je teď, jenž budil, dojímal? Kde soucit Tvůj, jenž vraha objímal, dal ještě suknici, kde vzat byl plášť? – Jak rváči silným vínem opilí se při hostině divě vzchopili, by v nahých hrudích meče ztopili, by zkojili svou zlobu, mstu a zášť. Je lhostejna teď vina – nevina. Je povinnost jen jedna, jediná, co nejvíc srdcí proklát bratří svým. Je náhle zvrácen všechen božský řád. Je svatým příkazem teď napořád jen nenávidět, loupit, vraždit, rvát, kraj zdupat, zahalit jej v kouř a dým. Své ruce stařecké bys rozpínal, a plakal zoufale a zaklínal: 130 Ó, vzpamatujte se! Ó, ztište hněv! Však co bys zmohl, slabý, jediný? Tvé znectili by ještě šediny a v žalář vlekli z malé dědiny, snad prolili též vroucí Tvoji krev. – – V čas pravý přišla smrt, druh laskavý, by odvedla Tě v stinné mrákavy, kde, zjítřen, neptáš se již: Proč tu jsem? Je k smíchu – pláči dnes Tvé učení, kdy zoufalí a němí, zmučení, děl hrozných nasloucháme hučení, kdy v krvi všech se klidně koupá zem... 131