NEVEZMEŠ NADARMO BOŽÍHO JMÉNA.

NEVEZMEŠ NADARMO BOŽÍHO JMÉNA.
Nevezmeš nadarmo božího jména, neboť je člověk tu sám! Nad ním a kol něho průhledný vzduch, jímž od věků do věků víří radostné země rozkošný tanec. Nad ním nesmírně daleké, vyduté, němé a nehnuté, věčně lhostejné nebe. Na něm, jak na luhu jásavé květy, hořící, úsměvné světy. A stále tak, bez konce, začátku, do nekonečna. A člověk, hladu a lásky a touhy odvěký psanec, jak zlekaný mravenec přes svou hořící hromádku, po zemi překotně leze. Je možno, by si ho, bezmocné nicky, všímala záhada věčná, veliký, všemocný, tajemný Bůh...? Nevezmeš nadarmo božího jména, neboť je člověk tu sám! Ať srdce tvé jásá jako sbor skřivánků, když okouzlen zlatem a stříbrem ruměnných beránků 24 probouzí veliké slunce ze spánku, a vyvádí na hory úsměvný den; nebo ať zmítá se, sténá a zvířecky křičí, jak hladové zástupy šlehané biči, jak zpocená, červená těla rodících žen; ať tiše se směje jak veselé hvězdy, když radostný měsíc, žvatlavý stařeček napilý, si s úsměvem mezi ně stoup’; nebo ať naříká skrytě, jak zmrzačelé bezmocné dítě, jež zločinní žebráci lapili, aby jím lovili peníze – stříbrné rybky – ve vodách měst: vždycky Bůh klidný a lhostejný jest, jak obzory stepní, jako poušť širá, když na ní poutník zbloudilý opuštěn zmírá. Vždycky je chladný jak vznešené paní, jež z něžných svých dlaní bílé holuby krmí a současně dychtivě se svých sedadel nahnou se shora, by viděly dobře vytrysknout obloukem krev z proťatých cev gladiatora. Vždycky Bůh nad námi, nad celou zemí nehnutě, lhostejně do oblak strmí, jak zčernalý hrozivý sloup. – – – 25 Ó, nevezmeš nadarmo božího jména a nebudeš žádati snad, by pro tvoji slzu pozměnil všemocný řád, jemuž je od věků do věků podroben sám! Nebudeš stavět mu mimo své nitro pochmurný chrám, abys tu vztahoval ruce s pokornou prosbou, jak po muži spoutaná žena, když její růžové tělo, svítící lákavě strhanou košilí chtivě jak medvěd svou kořist objali vojáci opilí! Nebudeš nikdy se lekati jeho mlčící hrozbou a čekati s nesmírnou hrůzou ve vypouleném zraku, – jak strojvůdce srážku dvou naproti letících vlaků, jak odsouzenec klapnutí péra a rachot sekyry letící na jeho šíj – krutého Boha velikou železnou pěst! S hrdě vždy vzpřímenou hlavou, vztyčený nad svým životem, nad sudbou dravou, štěstěnou lhavou, jako hrad na stráni nad tichou krajinou smavou: v sebe jen věř, jak proroci v svaté své poslání, jak světice čistá v lásku a milost sladkého Krista, a plně a odvážně žij! 26 Ve věčném kruhu štěstí a žalů, jak zvířata v cirku střídavě štván, na sebe sama vždycky jen odkázán, jak otcem vyhnaná svedená dcera, jak trosečník na svou ubohou trosku; doufaje pouze v ocel svých uzlových svalů, v světlo a blesky svého velkého mozku: nade vším odvážně vládni a s Bohem se měř! Když země pak, lichvářka se silou životní, další odepře půjčku, takže již není, z čeho tu žít; a když čas, země a světů panovník suverénní, po smrti, poslu svém, vzkáže, že máš už jít: pak němě jak uzrálé jablko do trávy padni a zemi vše vrať, by mohla tvou sílu zapůjčit zas...! 27