BOLEST VYHNANCE.

BOLEST VYHNANCE.
Mariin synu, největší proroku, příteli tichý hříšnic a otroků, laskavý průvodce všech, kdož tápavě, němě bloudili po lánech této radostné země, ubozí slepci, zděšení cizinci jen. Za jejich s tichou důvěrou podanou ruku všechny jsi jako beránek něžně a jemně v daleké království tiché radosti veď, jako před vánoční stromek dvojici vnuků dětinně šťastný, úsměvně blažený děd. Dobrý a léčivý jako churavým májový den. Miláčku bědných, zdeptaných životem zlým, které jsi zahřál vždy sladkým objetím svým. Pane můj! Kde jsi teď – –? Proč jsi odešel v dáli –? Rád bych, tak teskně a nyvě, bolestně rád opět, ó nejsladší, na tvář před tebou pad’, zažvatlal naivní modlitby s důvěrou sladkou, jako kdys se svou dumavě tesklivou matkou, když se náš tichý pokojík šeřil. 70 Rád bych, tak rád se navrátil, dětinsky věřil ve vše, cos učil o něm, jenž vidí a řídí osudy zemí a světů, květin a lidí. Ó, bych moh’ v tobě s celou svou rodinou žít! Jak bych byl šťasten! Jak navždy uleh’ by, ztich,ztich’ nepokoj úzkostné duše u nohou tvých! Najdu tě, nejsladší pane, přece zas jednou –? Poznám tě v žití –? Holubí oči tvé sladce, úsměvně na mne, smutného, bědného shlédnou, nebo již musím na vždycky sám a sám jít – –? 71