POMALU JDEM’.

R. Bojko

POMALU JDEM’.
Opilí zoufale teskným, bolestným snem, s bezmocně zaťatou pěstí, sevřeným rtem pomalu, masakrem dosud zesláblí, jdem’. Smazáni s mapy Evropy, prokleti nezapomínajícími, tvrdými králi, škrtnuti z dějin lhostejným osudem –: den co den, druhé již smutné století o trochu světla, vzduchu se odvážně rvem’ pro naše děti, pro drahou, milostnou zem. Zdali ji jednou potomci do slunce zvednou...? Nebo zas všeho v hazardu pozbudem’, že jsme tak sevřeni v horách, bezmocně malí...? Tolikrát na trzích lstivé Evropy kupovali jsme ji marně prolitou krví. Tolikrát podvodní, bídní, násilní králi metali o ni, o naše životy los... Teď na blízku lije si děla bronzová kdos... Bude to na nás...? Budeme prví krvavou, bezmocnou pro ně potravou zas...? Či se přec na náš rod s láskou usměje čas...? 84