BOŽE, VĚŘÍM.

BOŽE, VĚŘÍM.
Nyní, kdy kolem nás stále potokem tekou zoufalé slzy a teplá, se kouřící krev. Nyní, kdy zdá se, že na bledých, bezkrevných rtech na vždycky, na vždycky umřely úsměv a zpěv, kdy se z nich dere jen těžký a lkající vzdech. Nyní, kdy matky se s hroznou námahou vlekou, jako kams stranou smrtelně zraněné zvíře, nemohou útěchy najít v modlitbě, víře. Nyní, kdy zdá se, že nejsi – že klamem tvůj řád – – klamem tvůj vývoj a pokrok – bratrství chrám – –; jenom že vzestup je, hlubší pak, náhlejší pád – –: já, syn tvůj, velikou hrůzou k smrti až užaslý, v nejhlubších základech víry a duše své otřáslý, jak divokým zemětřesením dům, s počátku klna jen těmto zoufalým dnům, nyní přec věrou svou k Tobě, ó, Veliký, lkám: Věřím, že od těchto čerstvých, hromadných hrobů se slzou na vždycky ustydlou na konci řas 201 budeme čekati novou, šťastnější dobu, nový a lepší a větší a slavnější čas. Věřím, že prožehlí žíravým plamenem bolesti, zvážnělí jako smrt, scelení ranami neštěstí, navždy již teskliví z nenahraditelných ztrát –: zdvihneme opět hluboce skloněnou hlavu, abychom moc tvou účelnou, moudrost a slávu chápali s bolestně radostným údivem zas. Věřím, že vážní a mužní, opravdovější přestálým bezmocným strachem, těžkými boly o sladká mláďata svoje, o život holý, o tichou přítelku životní, o chléb vezdejší –: vroucně a navždycky, s pokorně radostnou vděčností uzdravujících se přilneme touhami všemi k této vše utišující, mateřské zemi. Věřím, že smířeni s Bohem, vždy dovedem nést s oddanou pokorou těžkého života prokletí, nestálé Štěstěny úsměvně laskavé objetí, jakož i osudu drtivý úder a pěst. Věřím, že s bolestným úžasem plně teď uznáme: dosud až byli jsme v čísle závratně velkém prostého lidu zbytečné, nicotné nuly, tloustnoucí trubci jen v jeho zvonivém úle, hltaví cizopasníci vždy – Věřím: dle neznámé, nejvýše spravedlivé však, tajemné vůle 202 žádného významu, důvodu k životu nemáme, jestliže nesplynem s lidu odvěkým celkem, nebudem pro něj pokorně pracovat, žít. Věřím, že ty, ó můj Bože, veliký, neznámý, vládnoucí přes všechny negace účelně nad námi, nenechals z pouhé jen rozkoše, pro mstu snad svoji pro nic své nesčetné syny umírat v boji. Věřím, že kázals je přibíti na hrozný kříž smrti a hrůzy, nesnesitelného hoře proto jen, abys své lidstvo přes rudé moře prolité krve moh’ převésti v zoufalých dnech do nové země, ke svému království blíž, k rovnosti, bratrství lidí a národů všech. Ale až dozní již dávno zoufalé hrany, na hrobech zapadlých bude jen obilí kvést; do krajin granátem rozrytých po sté již asi úsměvná, rozkošná jara slaviti budou za zpěvu skřivánků jásavý, královský vjezd; až se zas rozmnoží lidstvo, města až vzrostou, pohltí zástupy lidu, venkovské lány; ale až prací a shonem, dravými lupy v bankách zas naroste zlato v lákavé kupy, lidstvo se oddá požitku, rozkoši zas; ale až, zkažené, zhrdne lahodou prostou přírodní, studánkovitě průhledné krásy, bude mít, bezkrevné, slova, slova jen, slova 203 pro obět hrdinnou, pro touhu, pro ideál; až se zas svíjeti bude neplodnou mukou, na dráze pokroku nebude moci ni o krůček dál –: tenkrát – ó věřím a chvím se, všemocný Bože, všemocným kynem své ruky, svraštěním brv rozpoutáš opět nesmírnou světovou bouři, seženeš oproti sobě nesčetné massy vinných i nevinných, různá plemena, rasy, abys zas v pušek a houfnic otravném kouři, v řinčení mečů, v rozstříklém mozku a krvi pobitých bratrů a mužů, otců a synů, v zdeptání krajin a požáru vesnic a měst vykoupil lidí všech těžkou odvěkou vinu, kostmi jich vydláždil přechody ztracených cest...! 204