V ÚZKOSTI DUŠE SVÉ.

R. Bojko

V ÚZKOSTI DUŠE SVÉ.
Pane můj laskavý, dobrý Ježíši Kriste, nejvyšší kněže bratrství, lidskosti čisté, miláčku duší, úsměvný lékaři člověka – – Schouliv se zděšeně pod Tvůj rozpiatý kříž s prosbou a úpěním ruce vztahuji k Tobě. Nemohu duší svou pochopit muka odvěká, surovou vládu zla. Snášet nemohu již v osudné této, šíleně krvavé době bratří svých lkání, nesmírné bolesti tíž. Pane můj, shlédni a nedej, ó nedej, bych dnes s výkřikem hrůzy na dno až zoufalství kles’ zpřerážen, rozbit o hroty trčících skal...! Smiluj se – zachraň – učiň, bych zkrvácen sic přece jen, o Tebe opřen, vzpřímeně stál, s důvěrou patřil Ti v sladce bolestnou líc...! Učiň, bych věřil – – srdcem svým pochopil zas: Nutné a účelné zlo je kolem i v nás. jako lék hořký v nemoci, nucený klid. Učiň, bych viděl po všechen budoucí čas: Pro noční tmu jen krásný je sluneční jas. Toliko pro hořkou bolest radost je sladká, pro smrti tajemnou hrozbu sladko je žít. 224