KDO ROZPOUTAL...?

KDO ROZPOUTAL...?
Byla chvíle půlnoční, kdy temně hodin úder tmou se noci chví. Hvězdy nebylo, jen měsíc hněvivý blýskl občas z mraků, jako ze hřívy žhavě rozzlobené, velké oko lví. Ulekaně, bez hlesu a němě mořem tmy se potácela země jako koráb s ubitými piráty. Byla půlnoc – Tehdy on, duch proklatý záporu a věčné vzpoury, odboje, soupeř boha, bohem věčně zajatý, jeho nepřítel a sluha najatý rozhořčeně ve tmách mluvil ke mně, vešed tiše do tmavého pokoje: Tedy je – tvůj usměvavý dobrý bůh, člověka a zvířat, květin sladký druh, dobroty a lásky nejčistější dech, vroucích modliteb a žhavých lkání všech radost závratná a stoupající dech – –? Tedy je – –? jak jaro zářeplný, zkonejšení sladké, v kterém usne, jako vlny na poledne dusné, bolest odvěká i vášně bouř a hřích? 10 Tož je – –? útulek všech bolů jistý, bez viny a hříchu, bíle čistý jako slunné ráno, napadaný sníh – –? Ale kdo tu rozpoutává boje mezi hmyzem, ptactvem, tvory všemi, lhostejný však k bolu všemu, nedbá jich – –? Kdo zde vždycky, od věků až do věků vzbouzí v bědném dítěti svém, člověku, vášně krvavé a chtivost, divý hněv – –? Kdo pít učil půdu – místo znoje – kouřící se, mstivě prolévanou krev – –? Kdo štve na plačící této zemi národ proti národu za každých dob, jako rozfoukaný písek se hrází, na sta, tisíce jich klidně nahází do šachet a dolů, ve hromadný hrob – –? Kdo tu dává odvážným jen silně růst, připoutá k jich nohám vlídné štěstí, zajatou jak svůdnou tanečnici, slabým však, ač též jsou jeho děti, bědné sousto vytrhuje z hladných úst, hází za prahy je jako smetí, jako vyssátou a ohlodanou kost – – –? Oh, ta jeho láska – – spravedlnost – –! 11 A proč děti, slabá, holá ptáčata, s tílky jako z medu, jako ze zlata, čisté, nevinné jak perly skřivánků ze záhybů usměvavých beránků sesypané na rozkvetlou, vonnou mez – –: proč jen děti hlavičky si utlukou o pěst jeho, zlámou se mu pod rukou – – –?! Oh, ten otčim země, věčný Herodes – –! Tak děl on, duch vzpoury, boha nepřítel, jehož navždy, na smrt znenáviděl, o člověka věčný, marný zápasník. S počátku se úsměškem jen křivil ret, jako had, jenž svíjí se a stříká jed, později však jeho posměvavý hlas lámal se a potlačeným hněvem třás’, poslední až slova rozčileně vzkřik’. Potom jako by se náhle styděl za svůj soucit s dítětem, se tiše zved’, sklíčeně a unaveně odešel. Měsíc, bledý, přistižený pašerák, ulekaně kryl se za posupný mrak, po okrajích jeho roklí potácel, padal do nich, vzhůru šplhal, navracel. Úder hodin jako výkřik bolesti, temná rána, dutá hrozba neštěstí, 12 noční temnotou se ulekaně chvěl. Výhružně hrot chrámu k nebi čněl. Větev pohnula se, vzdychlo listí. Přitakal jsem jeho vzpouře, nenávisti, cítě, že jsem navždy, navždy osaměl... 13