DOSTOJEVSKÝ.

R. Bojko

DOSTOJEVSKÝ.
Ne, ne! To onou velkou krásou není, jež utěší a posilní a posvětí, jež boží radost rozmnožuje na zemi. To skřek je divý, výsměch, rozšklebení, až srdce zastaví se, v tluku oněmí. Toť úděs, hrozná zoufalost je odvěká ze zla a ze zvířecích pudů člověka. Toť sestup v peklo, do propasti bezedné, kde instinkty jen divé s maskou grimassy a tvrdý cynismus a pudy vražedné vždy s ideálem lásky marně zápasí. Toť chumel šílenců, jenž divé ve změti jak zástup zpitých rváčů kolem proletí a řve a radostně se směje, naříká. Toť křeč je, zmítání a hrůza veliká. Toť s nejmenšími soustrast nyvá, nesnesná a bolest ponurá a těžká, bezesná. Toť světce strach je, jenž ví, že zítra zabije, a proto lidem do samoty utíká. Toť úpění je bezměrného hříšníka. Toť hněv a vzpoura spoutaného satana. Toť dílo nejzoufalejšího křesťana, a největšího znalce duší, genia. 135