ZA SVÉ BRATRY.

ZA SVÉ BRATRY.
Já, nevěrec, smutný nesplnitelnou touhou, že jsem tě nikdy neviděl v hořícím keři ve vší slávě a velebě před sebou plát; skeptik, jenž směje se hněvně soustavám všem a přece jen v duše hlubinách věří; mystik, který se na cestu dlouhou táže jen svého rozumu rád: – v těchto dnech bídy a úzkosti, strachu o své nejbližší, o vše nejdražší, o život sám, k tobě, ó věčný, z tohoto prachu o pomoc pro bratry lkám. Veliký pane – bezmocný vítězi! Nemůžeš zpřetrhat příčin a následků řetězy. Nemůžeš pozměnit ani na chvíli svůj odvěký, světový řád. Nemůžeš z válčících rukou vyrazit meče, zastavit krev, jež potoky teče, odvrátit těžká zranění, smrtelný pád. Můžeš však tajemným vědomím nesmírné síly naplnit sevřenou hruď. Můžeš nadějí sladkou utišit nesnesná muka, pokorou vzdání se obrnit srdce, jež zoufalstvím puká, můžeš až k zázraku podnítit životní pud. 172 Ó, vyslyšiž modlítbumodlitbu mou za všechny bratry, již do pole jdou. Když po dlouhém, vysilujícím pochodu v zákopech černé zástupy nepřátel zhlédnou a v očekávání hodiny příští smrtelně zblednou, jak ztrhané ženy po těžkém porodu, jak odsouzenec na popravišti; když k bezkrevné tváři nabité pušky po prve zvednou a na celém těle počnou se chvět, jak křivopřísežná ruka a ret, jak mrtvicí s lávky na zemi sražený kmet –: tu dej jim, ó dej, ať chtivě a pozorně mohou upřít své úzkostí zvětšené zraky na zlaté, nad jich hlavami plovoucí mraky, či na travku drobnou, na broučka u svojich nohou, neb na druha modravou bluzu, a celou svou duší až k šílenství uděšenou ať se v těch pohledech jako odborník ztrácejí, a na všechnu blížící se, smrtelnou hrůzu ať na chvíli alespoň zapomenou... Když těžce je nepřítel zraní úskočnou, důmyslně vražednou zbraní –: učiň, ó učiň, ať v horečce boje to pochopí teprve, až celí jsou mokří a zalití od krve, až pod ranou zrádnou v nesmírném údivu nad svou slabostí padnou. 173 Když pak je nesnesná, palčivá bolest probudí, když uvidí jen nad sebou klidné, úsměvné nebe a hromady zabitých druhů a koní okolo sebe –: vlej jim nesmírnou touhu po sladkém životě do hrudi, a učiň, ó učiň, ať o pomoc chraptivě křičí a úpějí, ať poněkud aspoň usláblou dlaní zastaví krev, jež pramenem prýští z rozbitých, ztrhaných žil; ať pomalu – – přece jen – – přes mdlobu – – se zbytkem sil plazí se přes mrtvých soudruhů kupy, až se zachrání na obvazišti... Když pak po tvojí všemocné vůli, či dle náhody budou sraženi k zemi naprosto smrtelnou ranou –: učiň, ó učiň, ať ji ucítí, jako když jehlou se píchnou, nebo jako když někdo je odhodí stranou... A když tak v krvi své leží, nehnutí, němí, učiň, ať do jejich poslední chvíle na překrveném sítnice okraji nejsladší obrazy jejich života rychle se kmitají; ať jen nejdražší vzpomínky přijdou a šeptají, ať jen pro lásku svoji, pro dálné života cíle se rozohní v důvěrném hovoru se svojí sladkou, teskně úsměvnou, životem zkušenou matkou; ať na zakrvácených rtech 174 ucítí ženy své bílé radostný pocel a vonící dech; ať k rozbitým prsům se jejich robátko tulí; ať své buclaté, hedbávně měkké ručičky vije okolo jejich ztrnulé šíje; ať pro ty obrazy sladké, radostně svěží nechápou ani, že konec je všeho – – že tu zabití leží – – a na věky ztichnou... 175