BŮH JE.

BŮH JE.
Když v mlčících temnotách záhad a hořkého snění se rozum náš bezmocně třás’, jak umírajících starců zlomený hlas, tu – spiklenci dlouho k mlčení zavázaní – jsme konečně šeptali víry své bolestné přikázání. Je Bůh, neznámý, tajemný, nevyzpytatelný, od věků do věků záhadný duch. Základní kámen vesmíru, dobra a zlého, konec a počátek všeho, ztrnulost mrtvá a odvěký pohyb a ruch. Pro sladkou bolest našich závratných tuch po nebi rozhodil lehce zářící světy, jak hořící zrní, jak nad hlavou snoubenců úsměvné květy. Vypočet’, vyměřil všem s tajemnou přesností matematickou k prasknutí vypiaté oblouky dalekých drah. Však do tance nevinných dívek a radostných zpěvů, pod městy, přístavy, pod dědinami – jak by chtěl zahrát si s lidskou bezcennou nickou – 20 za hřmění podzemních hromů, v šíleném hněvu nechává náhle se rozpuknout zem. Jak hospodyň kynoucímu, vonnému chlebu, požehná mnohému kraji a nechá jej kvést tisícem bílých vesniček a vábících měst. Však pojednou přívalem vzbouřených vod spláchne je jako dešť s bojiště tekoucí krev, střese jak vichr – bláznivý sadař – nezralý plod,plod. Jako stavitel slavného chrámu rozpuklou stěnu, jako muž dobrý svou těhotnou ženu, zachytil laskavě drny a pevnými trny, kořeny stromu a kře nad řekou hrozivě skloněný svah. Však chladný a klidný a lhostejně měmýněmý – jako při pláči služky hněvivá paní, jako v srpnových vedrech nad polem žíznivým skloněný kříž – rukou nepohne ani, když ubohý, bezmocný lid, – spoutaný obr, jenž na bedrech nese každého státu a národa největší tíž – ohnivým bičem hladu a práce mrskán a bit v temnotách života po stech, tisících mře. 21 Ušetřil, moudrý hospodář, vzácné přírodní látky, a dutými učinil stébla, by zlomeně neklesla, lehce však unesla těžce převislý plod. Před nočním chladem uzavřel květy v schýlené plátky jak do dětské polouvřené hrsti. Na pouštích odvrátil od země blahovičníků hrot. Skřivánka oblékl do šatu šedivé prsti, lvu dal nazlátlý, písečné poušti podobný vlas a v žíhané srsti krvežíznivého tygra pás za pásem ryl, aby ho v houštinách džunglí bezpečně skryl. Však tajemnou duši, své dítě, – paprsek světla oživující systémy nervů, strážkyni bílou opouštějící zbořený dům před vpádem červů – omámil těžkými parami krve a země, ponořil v záhad mlčící noc. V temnotách životních cest dal jí průvodce věrné, naděje věčné a sladké jak úsměvy hvězd. Však zároveň vyslal bídu a úzkostný strach, aby nás na loži svatebním, v nejsladších snách přepadly, rdousily v tmách. Jak sílicí víno do našich žil krve proud věčně se omlazující vlil, 22 jak laskaví, tajemní lékaři. Hruď vzedmutou naplnil vědomím všemocných sil. Však zároveň rukou vladařskou kýv’ a se lstivým úsměškem na tváři za námi vyslal nemoci černé, mory a choleru, tyf, aby nás jako věc zbytečnou zašláply v prach. Tak šeptali jsme si a počali chápat, jak života svého východ a západ, jako střídání světla a tmy: Je Bůh, velký a tajemný, záhadný duch, neznámá síla, odvěký pohyb a ruch. Vidíme zřejmě všemocné, nezlomné řády jeho vesmírné vlády. Jeho však sama nemožno tady vymezit smysly a změřit. Můžem’ ho tušit bolestně žhoucím, závratným snem. Můžeme v něho srdcem horoucím věřit, nadšeně ctít. Však můžeme také ho zrušit, bez něho jít. Tak jsme řekli a počali uctívat zem. 23