MODLITBA ZA SVÁTEK DUŠE.

MODLITBA ZA SVÁTEK DUŠE.
Znaveni k smrti a trpce zklamáni jak bolestně užaslá duše Apoštolova po všedním Mistrově ukřižování, však bolestí ztvrdlí jak dlouho šlapané davy: všechny tvé chrámy jsme zbořili jak dobyté věznice vítězný lid. Hrdě řekli jsme: Dosti již dlouho jsme tobě se kořili jak vzácnému, tvrdému hosti, očekávajíce marně královský dar. A přece zas, znova a znova, – věčně – zjihlí a zvroucnělí a přemožení skláníme v pokoře hlavy, a křídloma extase žhoucí, tajemným orlem tvým, uneseni, šeptáme modlitby vroucí oddaná slova: Všemohoucí. Nemůžeš osvobodit nás od těžkých slzí a ztrát, zadržet bolestné rány a slabého těla závrať a pád. Však duše, tajemná sestra tvých světel a hvězd, 31 může se k tobě jak vůně a modlitby vznést. Ó provoď ji, provoď v zákeřných, mlčících tmách! Když ji, usláblou, za dusných, těžce visících večerů vlekou opilé vášně k černému jezeru a nutí z pramenů sirnatých pít – ó rozpomeň se na její květinovou krásu a něhu, a dej, ó dej, ať neposkvrněná, čistá na bouři pudů s nadzemským usmáním patří, jak buclaté pachole malé s travnatých břehů na nahá těla svých koupajících se sester a bratří, jak na slití žhavých rtů nevinné luny úsměvný třpyt. Když nepřítel mstivý srazí nás k nohám svým, v prach, až věčné tvé slunce zatmí se před našimi zrudlými zraky, učiň, ó učiň, ať bleskem úsměvu tvého na dvě půle se roztrhnou mraky hněvu našeho zlého, a světly tvé milosti ozářeni ať vstanem a podáme ruku k usmíření. Když životní dílo, pozbyvši krás pod naší rukou se drolí, jak na žhavém, žízní rozpuklém poli přeschlého ječmene chřestící klas: 32 dej jí, ó dej, ať v slzách svých, tichá poklekne u sladkých pramenů nadějí věčných a zhluboka pijíc uvěří zas. Když ženy, vestálky teskné našich plamenů, strážkyně věrné našeho snění a touhy a prací, náhle se po letech v dálku neznámou ztrácí, že marně, oh, marně je volá náš zlomený hlas: dej, ať se dovedem lehce a jemně odtrhnout od nich, jak paprsek světelný od hladin vodních, jak největší básníci od tíže země, jak od trosek slávy lhostejný čas. Když děti pak, bezmocní vítězi, palečci směšní, již na zlatém řetězi přivedou k hrobu tuto všemocnou dobu – když z cizího, chladného neznáma náhle v zoufalé bolesti za náma marně zalomí bílýma rukama: tu podepři velikou silou svých proroků duši naši, jako jsi podepřel celé národy v okovy spiaté ohnivou pamětí na chvíle slávy, na mučedníky svaté, ať podobna tobě, vládnoucí dobrem i zlem, odstrčí od sebe tuto rozkošnou zem, jako odstrčí větru dech od bílých domů čadivý dým; ať se k tobě jen vznáší, 33 ať štěstí i neštěstí, žaly i radosti složí v ruce tvé boží, jak uštvaná laň k nohám ulehne tvým. 34