SMÍŘENÍ.

SMÍŘENÍ.
Hospodář šťastný u lánu zrajících žit, slova jsem díků, ó dobrý, horoucně šeptal. Když přikázals bouřím pole mé servat a zbít, jak ze statku vyhnaný žebrák zlostně jsem reptal. Nebe jsem, titánek směšný, přenášel sem, o štěstí pozemské chrámek víry své opřel. Když v bezdnu jej náhle pohřbila rozpuklá zem, jak sražený satan jsem tebe, moudrost tvou popřel. Byl jsi mi neznámý vladař dalekých sfer, – hluchý a lhostejně klidný mechanik světů – – blesk, jímž jsem si povrchně svítil v tajemství šer – – můj orel, jenž od země rval mě k prudkému vzletu. – – Světový cyklon, jenž zvíří zemí všech prach, zvyvrací říše, pak usne, na sto let zmizí – – – Byl obdiv – byl úžas – a vzpoura – nenávist – strach, však nebylo vzdání a klidu, pokory ryzí. Nebylo smíření, byl jen chvilkový vznět, střídání modliteb vroucích s bezmocným hněvem, 225 že zakletou strojírnou celý vesmírný svět, že lidské ti lkání jen jakýms zmateným zpěvem. Konečně prohléd’ jsem, pane, jiný jsem teď. Pokorný sluha, jenž na své kamenné líše dle rozkazů tvých chce orat a vláčet a set neb vypřáhnout z pluhu a s pole odejet tiše. Křídla vždy zdvižena volně pro dálný let, odhodlán dostoupit možné člověku výše, chci hnízdo přec u samé země stavět a mět, pít radost i bolesti z její osudné číše. Objat a políbit bratry na siný ret, světlo jim házet do oken zkřivené chyše, tvým větrům a bouřím se vzdát jak stromy a květ, a dozrávat, uvadat tiše, tiše a tiše... 226 NA VYSVĚTLENOU.
„Kdo vinen“ psal jsem po velké ofensivě Brusilově. Než knížka vyjde, budou snad vinníci odsouzeni. Vzdor tomu neměním svého názoru. Jsou vinni surovostmi boje, zvěrstvy, pošlapáním lidských práv, mezinárodních smluv a podléhají světské spravedlnosti. První dali rozkaz k pochodu, první pokynuli hroznému orchestru děl, a trestu, lidského trestu nezasluhují. Bylo příliš mnoho různých zájmů – mocenských, o prestyž, obchodních, průmyslových. – Byly zcela protichůdné idee. Osvobodili se Řekové, Rumuni, Srbové, Bulhaři; volným byl občan západu. – Mohl se vývin zastavit před starými hrady Habsburků a Hohenzollernů, před mystickou branou ruských carů –? A mohla společnost sestárlá, unavená, prázdná, bezkrevná a bezideová, potácející se mezi požitkem a sebevraždou, najít bez Jeho zasáhnutí pravou cestu? – Ne, nejsou vinni jen oni. Vinni jsme všichni, vinen je Bůh. – Byli jen nástrojem Jeho, hroznou, krvavou širočinou, jíž prosekal lidstvu novou cestu a již, přeraženou, zlomenou, odhodil stranou. Nová doba nastává, nový věk, větší a slavnější, bližší i mírnému Kristu i úsměvným charitkám. Ale dosud nelze jej jasně vidět. Obzory jsou plny výparů z prolité krve a slzí. Sesláblé tělo nemůže se ještě vzpřímit a rozhlédnout. Jsme nemocni, nemocni evropskou horečkou, světovým hladem po hazardně lehkém, válečném zisku, po větším soustu, po lepším, spravedlivějším řádu. A kromě toho trpíme my svou starou českou chorobou. Ti s lehkomyslnou důvěřivostí pařížských grisetek vrhají se do náručí svodných snů a s popěvkem na rtech šli by snad dnes bořit, aby udělali na zemi místo jakýmsi nejasným, nepropracovaným a nedomyšleným novým stavbám. Oni s těžkou ruskou trudnomyslností mávli rukou nade 227 vším. Neplodný smutek, zklamání, zoufalý stesk severní mlhy hledí jim z očí. – Zdá se, že byla jen odvaha a statečnost, živená vzdorem a velkými nadějemi. Přijde též zmužilost, ta Platonova, totiž ustavičné, vytrvalé, neústupné, každodenní úsilí o budoucí předvídané dobro; stálý, nebojácný a nesmlouvavý odboj proti budoucímu tušenému zlu? – Je jí třeba, nezbytně. I dějiny národů jsou střídání vzletu a pádu. Na konec několik slov pro domo sua. V našich poměrech mohlo by se snadno říci, že jsem zalézal. Nikdy jsem na sebe neupozorňoval, nikdy se netlačil do předu a nikdy nebránil. Má smrt opraví můj obraz, bude-li za života zkreslen. Avšak skvrna zbabělosti mohla by utkvět na něm navždy. Proto uvádím: „Bože, věřím“ zaslal jsem počátkem r. 1915 p. Vincenci Červinkovi, tehdy ještě redaktoru „Zlaté Prahy“. Odpověděl dopisem ze 16. března 1915: „Vaše báseň se mi velmi, velmi líbila a rád bych ji uveřejnil, ale není naprosto naděje, že by ji censura propustila. Až dosud byly mi konfiskovány tři básně. Vaše báseň pak, čím je umělecky silnější a mohutnější, tím víc by dráždila. A poněvadž už jsem dostal dvakrát výstrahu, posledně velmi kategorickou výstrahu okamžitého zastavení, nemohu se odvážit zařadit.“ S týmž výsledkem pokusil jsem se později u p. dra. Herbena. Od té doby posílal jsem nevinnější. Ale i verše „Za noci“, „V hodině úzkosti“, „Jarní procházka“ podlehly konfiskaci v „Besedách Času“, „Po létech“ pak z valné části v „Neděli“. Báseň „Evropo“, psaná po ruské druhé revoluci, byla zabavena celá ještě v létě 1918 v „České Stráži“. Jak bylo možno uveřejňovat? A psát jinotajně jsem nechtěl a snad ani nedovedl. Ostatně z řečeného patrno, že jsem nezalézal. R. B.
228 OBSAH. I. O BOHA A ŽIVOT.
Strana V jednoho boha věřiti budeš7 Kdo rozpoutal...?10 Vzpoura14 Čas17 Bůh je20 Nevezmeš nadarmanadarmo božího jména24 Cti sváteční den28 Modlitba za svátek duše31 Modlitba za mé dílo35 Slunci39 Matka země41 Nad malou zemí44 Milujem’ zem48 Nezabiješ své víry51 Nesesmilníš54 Nepokradeš58 Hnijící době61 Jsme62 Upravujem’ cesty Páně63 Přemožený65 Bolestná prosba68 Buď vůle tvá!72
[229] II. O MŮJ LID.
Strana Etapy75 Sloky76 Hněvivé sloky77 Poval nás, Pane!78 Marně hledám80 T. G. Masarykovi81 Chodníček cti83 Pomalu jdem’84 Mezi vychodvýchod a západ85 Píseň mého lidu87 Po těžké četbě89 Městu90 Česká kniha93 Půlnoc95 Modlitba96 Za liché noci100 Vlny102 Hlas mé víry107 Nezralí110 Jan Hus113 Nad spisy Jiráskovými117 Za Boženou Němcovou118 Dary mého lidu120 Slovenskému lidu121 Bratrům Srbům124 Nad smrtí Tolstého127 V čas pravý130 Rozchod132 Dostojevský135 Má píseň136 Na své jméno hrdý jsem138 Svobodní141 [230] Strana Osvoboditeli143 Na přechodu146
III. POD PĚSTÍ.
Lavina se valí151 Mobilisace153 Konečně156 Zbloudil jsem157 Jak mohl jsi?158 U cukrovaru160 Pod pěstí164 Naposled165 S bohem167 Za noci168 V hodině úzkosti169 Příčiny170 Za své bratry172 Jarní procházka176 V těžkých dnech179 Mluvila země181 Za války182 Až do konce...?188 Pane, již dost!190 Učiň, ať chápeme!192 Otázky194 Veliké doby veliký boj?196 BožeBože, věřím201 Kdo vinen?205 Po letech212 Evropa!Evropo!216 Dobrý kněz219 Peklo221 V úzkosti duše své224 Smíření225 Na vysvětlenou227
E: mk; 2007 [231]