SLOVENSKÉMU LIDU.

SLOVENSKÉMU LIDU.
Ty Bohem nadaný lide, s nímž srdce mé srůstá již roky pomalu, nepozorovaně, tiše, jak s půdou mateřskou spleť kořenů hustá, jak s dobrým králem svým radostně oddaná říše. Ty Bohem nadaný lide, jenž osudem hozen byls mezi asijský východ a evropský západ. Jak přes most po tobě ze širých stepnatých dálí se Huni, Avaři, Turci a Maďaři hnali a koní kopyty do země zašlapávali. A dosud ničí a dusí tě uherská pustapusta, co chtivou Vídní jsi váben a pohlcován. A dosud Praze, své matce dálné, jsi známý jak Čína, některou písní jen, výšivkami, však vlidnouvlídnou cizinou nadšeně obdivován. Ty Bohem nadaný lide, kdy dovedeš chápat svůj úkol veliký, pro nějž jsi určen a zrozen? Kdy z bídy, pověry temné se dovedeš vzchopit, kdy Bohu pomůžeš utvářet krásný svůj osud? Tak dívám, dívám se s hněvivou bolestí na tě: Dnes stkvíš se jako kdys Šalomoun v královském šatě, a zítra židovou kořalkou do něma opit, jak líný dobytek válíš se v silničním blátě. 121 Dnes v čisté, jakoby umyté, bělostné chatě, v den Páně, vzkříšení přírody, rukou svou lehkou květ uplétáš se květem na kraslic skořápku křehkou, a zítra pro křivé slůvko jen, zrazenou čest hned zvedneš na bratra křivák svůj, zaťatou pěst. Jak děcko plachý a chmurný a nedůvěřivý dnes sedíš pod křížem zoufalství sklesle a němě, v svůj osud zbaběle oddán a blouznivé víře. A zítra dalekých dojmů a rozhledu chtivý, svou zdravou, úsměvnou živostí, odvahou hýře, jdeš jako procházkou na rok kams do cizí země pro skývu průhlednou chleba a pro mincí hrst. Dnes jako letní noc zvroucnělou tesknotou nyješ, a bílou ženu svou polaskáš radostně, jemně, a zítra v krčmě se smrduté hněvivě zpiješ a celou rodinu surově, do krve zbiješ jak vzteklý šílenec, horší než divoké zvíře. Oh, jak to možno?! – Jak otřásá člověkem celým! Svým sladkým nadáním tolik vždy umění slíbit a tolik krásy tak čisté a úsměvné dát, a činem jediným, divoce, barbarsky smělým svou bolest spoutané síly a těžkého stesku 122 tak náhle, nadarmo, zbytečně v opilství vybít, vše spálit za sebou, prolomit zákonů řád! Oh, moci tebe tak od sebe samého osvobodit..!osvobodit...! Oh, moci nad tebou rozkřesat plameny blesků a světlem linoucím osvětlit ponurá nitra a k velkým cílům tvým za ruku podanou doprovodit...? Zda dnes to bude..?bude...? Zda bude až pozítří, zítra..?zítra...? Či nikdy, lide můj ubohý, nebude snad...? 123