JARNÍ PROCHÁZKA.

JARNÍ PROCHÁZKA.
Na zlatém voze taženém skřivánky přijelo jaro, hošík kadeřavý. Sypalo na stráň sněženky, sasanky, podléšky, plicník, petrklíč, fialky. Smálo se slunce, bůh náš plavý, obzorem širým a volným do dálky. Země se k němu dívala dojata v ňadrech svých cítíc poupata. Oblohou pomalu pluly červánky. Večer byl. Mluvilo o snech klekání, hvězdy a měsíc o touhách, o lásce, když jsem se vracel po tiché procházce. Z městečka uprchlý domek pod strání bílou zdí usmál se na mne z příšeří. Hošík stál před ním asi tak čtyřletý, v šatečkách ještě, s rozvátou kadeří. Položiv buclatý prstík na rety, s očkama rozevřenýma do šera naslouchal tajemné písni večera. Pojednou vykřiknuv „Táta“ jásavě, ke mně cupkaje vrhl se střemhlavě, až se mu hlavička zlatá, vlasatá třásla jak světlo na malém kahánku, 176 třásla jak jahoda těžká, buclatá na tenkém, vytáhlém stonku za vánku. Ruce jsem vztáh’, bych střapáčka přivítal. Ale on stanul, ostře se podíval, cosi pak vykřikl, nazpět utíkal, bolestně, žalobně, nyvě zavzlykal. „Co je ti?“ zvolala matka zlekaně, spěchajíc odkudsi ze dvora k dítěti. Mlčel a vzlykal, vina se v objetí. Potom, zře s výčitkou na mne, po straně, „Není to tatíček“ vzlykal zklamaně. „Oh, ty mé holátko – – Ty můj bobečku,“ zašeptla matka, celá se zachvěla, jak by jí ze zadu prudce do těla úkladná, vražedná dýka zajela, jako když na jatce diví řezníci sekyrou udeří náhle do čela. „Kde as tvůj tatíček, zlatý drobečku? Z vojny psal právě před čtyřmi měsíci. Před čtyřmi měsíci v smutnou památku naposled napsal pro tebe, pro matku.“ Rty se jí chvěly jako list v plameni, jako sval puklý v rozbitém rameni. Veliké slzy, zoufalé, třpytící pomalu, těžce kanuly po líci. – – – 177 K vzpomínkám na dětství zvalo klekání, k lásce a ke hrám, něžnému laskání z omládlých olší potůček bublavý. Radostně zářily hvězdy nad strání. Měsíc však, velký srp rudý, krvavý, zdvižený Bohem pod tichou oblohou mlčky plul nad matkou, vdovou ubohou... 178