ZBLOUDIL JSEM.

R. Bojko

ZBLOUDIL JSEM.
Nemocné slunce odraných polí se chorými prsty dotýká dnes. Cos naříká ve mně, nesnesně bolí, cos stená jak těžce raněný kdes. Utrh’ se list jak s dívčích rtů povzdech, s gracií tichého smutku do trávy pad’. Zbloudil jsem v černých, mlčících hvozdech, do světla cesty již nikdy nenajdu snad. Zbloudil jsem v pustá, ponurá místa, kde prolitou krví nasákl mech. Ubili víru v sladkého Krista, v lásku a lidství, bratrství všech. Ubili víru v budoucí jitra, soucitná srdce, světla a blesk – – Z čeho jen žíti budu zde zítra...? Čím bolest svou uspím, životní stesk...? 157