UČIŇ, AŤ CHÁPEME!

UČIŇ, AŤ CHÁPEME!
My, kteří jsme strachem, úzkostí ubledlí, se ke stěnám domů přitisknout dovedli, když dějin tvých hrozná kolesa hřměla přes sražených bratří rozbitá, krvavá těla; my k smrti až smutní, zlekaní dědici svých ubitých otců, ubitých mužů a synů; my zoufale, těžce, rozryvně lkající tu na jejich čerstvě vyrytém, hromadném hrobu; my všichni dnes v této osudné, veliké době své úzkostně sepiaté ruce vzpínáme k Tobě, ó všemocný, hrozný, veliký neznámý, ó tajemný, odvěký dárče světla a stínů, i smrti a života všeho, dobra i zla. Ó smiluj se konečně, ustrň nad námi! Ó pohledni na své plačící – – posilni nás – – i budoucí – – zachraň vůlí svou – – milostně spas...! Ó nedovol, aby větším než život se stal náš nesmírný smutek, zoufale ponurý žal. Ó nedovol, aby po padlých nyjící stesk nám ochromil srdce v nadějném tluku, by zpřerážel po tvém ovoci vztaženou ruku, jak smrtící, z oblaků náhle mrštěný blesk. 192 Ó nedovol, aby tajemná duševní síla, kterou jsi dal nám pro svoji slávu a poctu, se ztratila v slzách jak perla v žíravém octu. Však učiň, ó učiň, ať v němém bolestném tichu svých vzpomínek těžkých chápeme mužně a jasně, – jak po bdělém přečtení velké tragické básně cíl daleký heroů, vinu, osudný pád –, že za naši tvrdou, individuální pýchu a za nudu, za rozkoš rafinovaných hříchů již přijíti musil veliký, nesmírný trest. Však učiň, ať, hlubší a větší, chápeme jasně, že v řinčení mečů, rachotu pušek a děl, v těch výkřicích smrti, kletbách a stenání všech zraněných, hrozně divokém ve rzaní zběsilých koní, v matek a sirotků lkání, v úzkostné křeči s úpěním vztažených dlaní i v rozteklém mozku a krvi rozbitých těl –: již musilo umřít churavé století, již musila zhroutit se k zemi, rozpadnout v trosky cynicky bídná, lhostejná společnost stará, se zkaženou krví svou, sofistickými mozky, jež neschopna nadšení, křídel rozpětí, jež neschopna lásky, velikých obětí, jež neschopna nového plodonosného jara a neschopna sladce odvážných, dalekých cest... 193